Mertax

Můj 2000. film stál opravdu za to.

Už jsem měla plné zuby intelektuálních, nezávislých a festivalových filmů. Potřebovala jsem nutně vstříknout do žil dávku amerického filmu s ukřičenými emocionálními puberťáky. Mean girls mi úplnou náhodou zůstaly na disku několik let, takže jsem si je mohla pustit s chutí znovu. Nehodlám se rozplývat nad implantáty Lindsay a krátkými sukničkami přítomných dam. (Jsem totiž TA Mertax). Naopak oceňuju švih, vtip (školní trenér a jeho poučky o pohlavně přenosných nemocech, bus) a zajímavý, leč trochu těžko uvěřitelný motiv s Afrikou. Ovšem přirovnání teenagerů ve školní jídelně k divé zvěři bylo zcela přesné. (Můžu potvrdit se svých zkušeností, do jídelen chodím už od školky:) A lehká sociální sonda do různých subkultur u stolů byla nápaditá. Trošku mě mrzí málo rozvinutá linie s ´lesbou a teploušem´, takhle se staly jen nenápadnými figurkami na pozadí. (Jejich fialová kvádra byla ale fantastická!) Další kritiku už nečekejte, tu si když tak zapíšu do své Burn book, ale to až poté, co se mi podaří někde vypátrat ty úžasné vánoční oblečky, ve kterých se holky kroutily do rytmu Jingle bell rock. Jen ještě dodám, že mě hrozně bavilo pozorovat, jak se u Cady v průběhu filmu mění vrstvy make-upu, což byl perfektní ukazatel toho, jak moc se ztotožňovala s Plastikama, či jak se od nich oddalovala. Konec psychologické analýzy snímku, je to pořád jenom trochu nadprůměrný film (škoda slzopudného konce), ale obzvlášt vhodný - chcete-li zábavu a nechce se vám zkrátka přemýšlet. Don't have sex, because you will get pregnant and die! Don't have sex in the missionary position, don't have sex standing up, just don't do it, OK, promise? OK, now everybody take some rubbers.

Malé kotě, mňau mňau, spalo v botě, mňau mňau... Totálně nejlepší písnička dua Suchý & Šlitr + povedený klip = 100%. (A tím důvodem není jen to, že mám úchylku na kočičí citoslovce:)

Perfektní, originální a vtipný rumunský kraťas včetně pěkné závěreční písničky. (Já bych to zkusila ošidit 15wattovou miňonkou z mojí lampičky:P)

Když jsem si přečetla obsah a srovnala ho s názvem, neseděla mi jedna věc. Co má sakra šavle společného s kytarou? Jak jsem posléze zjistila, tak předmětěm touhy malé hrdinky je Cutlasss, což je typ kytary. To se sice od mého dětského snu diametrálně liší, (toužila sem po opravdové šavli, meči nebo kataně), ale proč se nepodívat na vcelku slušný krátkometrážní debut natočený doposud jen herečkou Hudsonovou.

Tak konečně vím, jak vypadají játra, střeva, ledviny, žíly, obnažené kosti... Trapný umělohmotný panák z hodin biologie se může jít vycpat! (Jestli má ještě čím:).

Soy Cuba znamená „jsem Kuba", já po skončení filmu prohlásila spíše „jsem zmatená". Občas ale malý experiment neuškodí, ostatně kolik filmů z kubánsko-sovětské produkce člověk za život vidí?

Proč si pár hodin před Novým rokem nepustit Šťastný nový rok, který jsem dostala k Vánocům od Pshimiho? blesklo mi hlavou. Hlavní protagonista mi byl povědomý hned, vzápětí jsem si vzpomněla, že kradl už v Dobrodružství je dobrodružství. První půlka byla dobře rozjetá, bavilo mě pozorovat jejich převleky, masky a hru na staříka s umírající sestrou a byznys se sličnou majitelkou antikvariátu. Pak už to bylo moc upovídaný, roztahaný, zkrátka to ztratilo jisrku, takže celkově slabší tři *. A písnička byla pěkná, to souhlasím, Pshimi. P.S. Šťastný nový rok všem!:o)

I kdyby se řežisér Vošmik snažil sebevíc, tak já se s Honzíkovou cestou setkávám ve věku, kdy mi už dětští protagonisté nepřipadají roztomilí, vyprávění něžné a film ve mně nevzbuzuje nostalgii na povinnou četbu B. Říhy. O tom už se má generace učí jako o prosocialistickém prozaikovi a věnuje mu pramálo pozornosti. Viz můj komentář k jeho dalšíhu zfilmovanému dílu. Samozřejmě pokud chce člověk něco kritizovat, musí to také znát, takže jsem si film pustila a výsledkem jsou 2*. DVD: Na obalu se skví zářící nápis Zlatý fond české kinematografie, což u mě vyvolalo krapet větší sarkastický úsměv...

Nebýt literárních skript (kapitola próza po roce 1945), kde je Bohumilu Říhovi věnován jeden řádek, zůstal by mi tento zdařilý film zcela utajen. Říha je scénáristou a autorem takových pecek dětské socialistické literatury jako je Divoký koník Ryn, Dva kluci v palbě, jeho další díla posloužila svým námětem pro Adama a Otku či jistě známější Honzíkovu cestu. Říha psal ale prózu i pro dospělé a příkladem snahy o moderní socialistickou literaturu, která se snaží korespondovat se stylem světové, je Doktor Meluzín. Tato kniha a film jsou tím nejlepším, co si může čtenář/divák z Říhy odnést. Je však nutno podotknout, že próza samotná má závěr zcela jiný (Markéta dá dítě na starost Meluzínovi a odjede pryč, Pavlína mu vyzná lásku a tak dále). Nejedná se tedy o adaptaci knihy, jak se mnohdy uvádí, nýbrž spíše vybraných částí a motivů. Posledních několik minut v omšelé a otlučené sanitce, spolu s tíživou a reálnou zápletkou + vykreslení vesnice let sedmdesátých a výkon paní Galatíkové, vytváří ze snímku záležitost, jejíž smutný Dým budete pociťovat ještě nějakou dobu...