Mertax

Po všech stránkách nezdařilý, mizerný a hlavně vnitřně nesoudržný seriál, jehož největší slabinou je scénář. Bodově: Příšerně kožené dialogy, kdy si postavy ihned oznamují, že se jim změnil hodnotový žebříček. Nelogičnosti (scéna s Polívkovou ve tmě na lodi). Nenavazující díly, kdy spolu protagonisti najednou nechtějí už chodit, nebo spolu chodí a vykají si. Nesmyslné zápletky jako vyzrazení falešného potratu, a to bez vysvětlení, načrtnutí jakékoli motivace. Podivné time-lapses noční Prahy a příšerné zrychlovačky jak z nepovedené grotesky. A co mají být ta neustálá zavěšování zvonícího telefonu místo vypnutí zvuku, jak kdyby postavy byly po lobotomii?

Od scenáristů Chirurgů, True blood či Prolhané krásky těžko očekávat promyšlené krimi kvalit napr. Mindhuntera. Ovšem když se věci neznalý jedinec podívá na místní dosti vysoké hodnocení (81 %!) a představitelku hlavní role, kterou je vysoce kvalitní „seriózní“ herečka, nelze nemít očekávání. ABC dokázalo v roce 2014 uhnat už tehdy etablovanou Davisovou a v tom spočívá hlavní problém seriálu. Davisová totiž všechny herce přehrává o několik tříd – vypjatá niterná zhroucení, charismatické výstupy u soudu nebo mentorování studentů. Různé módy se u ní ale střídají tak často, že po pár epizodách začne být jasné, že seriál se nesnaží být ani trochu uvěřitelný, týká se to i vedlejších postav a jejich nedostatečně prokreslených změn v chování. V porovnání s Kravaťáky má seriál humor téměř nulový a navíc ještě poněkud otravnou postavu naivního a snaživého underdoga Wese./// Premisa první řady zní na papíře atraktivně a s přivřeným okem lze podzápletky ještě akceptovat, jak se však zvyšuje počet mrtvých a odhalují pachatelé ze samého středu Keatingové, začíná to být už poněkud směšné. Po zhlédnutí první série jsem si přečetla hlavní zvraty celého seriálu a nestačila se divit, jak moc se Vražedná práva ubrala k telenovele. Pokud jste ale milovníky dramat z amerických soudních síní jako já, můžete tomu dát šanci. 60–70 % [1. série]

Jauja byla riskem už od prvopočátku, neboť popisky filmu „Jeho pouť se však mění v existenciální zážitek, který přesahuje čas i prostor,“ či „metafyzický film o putování“ dávají jasně tušit, oč asi půjde. V hlavní roli se představil Viggo Mortensen, což mému pánoprstenovskému já stačilo jako hlavní kritérium, a na snímek odehrávající se v nekonečných krajinách Patagonie, kterým dělá společníka neutuchající vítr, jsem se vypravila. Jauja vznikla jako koprodukční dílo sedmi zemí. Velmi ztrhaně působící herec už jen matně připomínající ztepilého hraničáře Aragorna, který zde intenzivně hledá svou dceru, aniž by cokoli zajímavého řekl, prožil nebo ukázal, mě brzy deptá. Chvíli se nechávám unášet celkem poetickými záběry na krajinu a snažím se oprostit od stoupajícího hněvu k tvůrcům. Kupodivu se daří a v podezřele povznesené náladě pokračuji na další projekci. Gratuluji Alonsovi, že se dokázal vyhnout téměř jakékoli filmové normativnosti a že mou mysl naplnil podivnými výjevy jako voják masturbující v bažině. Jauja je zkrátka dalším z řady těžko uchopitelných a hodnotitelných snímků. [49. MFF KV]