luke774

Ridley Scott je podivný chlapík. Nejdřív se tváří jako potomek strýčka Sama a snad i pomáhá verbovat do armády pomocí G. I. Jane a Black Hawk Down, aby o pár let později natočil úžasně smířlivou úvahu nad nesmyslností náboženských válek. Nejdřív nechal po stovkách doslova chcípat Somálce a hrdinně umírat pár amerických vojáků, teď líčí muslimy i křesťany jako sobě rovné, kteří spolu válčí jen kvůli zrůdnosti několika parchantů, zastoupených na obou stranách (i když v evropském táboře je jich trochu víc). Ale pomalu. Pozastavovat se nad Scottovým vizuálním mistrovstvím je asi jako divit se, že Baroš dobře kope do balónu. Každý záběr je mistrovsky vypulírovaný, bitvy úžasně nasnímané a pro mě osobně pocitově mnohem intenzivnější než chladná řež z Návratu krále, ze které jsem až příliš cítil miniatury a triky. První polovina je určitě vlažnější a sám jsem váhal jestli je Království nepodařenou variací na Gladiátora nebo nedotaženou historickou exkurzí – jenže pak se začne bránit Jeruzalém a všechno do sebe zapadne. Ridley nelíčí Bloomovu postavu jako hrdinu (mimochodem, Orlando je v pohodě), který si přišel pro slávu zavraždit, ale jako muže rytířských ideálů, kterému je přednější záchrana životů svých bližních před umíněným lpěním na území a majetku. „Přišli sem jen pro bohatství,“ hlásí zatoulaný kovář a George Bush ví, o čem je řeč.:-) Scott uhrančivě vypovídá o nesmyslnosti třenic na Blízkém východě a předkládá palčivé otázky: Má větší cenu vlastní čisté svědomí nebo podlost v zájmu celku? Je lepší bojovat do posledního muže nebo se ctí kapitulovat? A jaký bůh vlastně vládne království nebeskému – ten evropský nebo Alláh? Dvě věci jsou ale bez debat. Žádná scéna pro mě tak dokonale nevyjádřila hloupost války, jako symbolický záběr, v němž se desítky tisíc vojáků tlačí do desetimetrové škvíry v hradbě. A kdyby novému Scottovi lidé naslouchali, nemusely by nás možná z médií tak často strašit zprávy o terorismu. Absolutně obohacující zážitek.

Xandera zabili na Bora Bora. Takhle lakonicky a "off screen" se s námi rozloučí Vin Diesel a na jeho místo nastupuje v supertajné agentuře bývalý agent, toho času mukl Darius Stone s xichtem Ice Cubea, který už druhou dekádu protáčí stále stejnou grimasu - je naštvaný na celý svět a navíc zjistí, že mu zlí běloši zrychtovali kámoše (Samuela L. Jacksona) a hodlají podělat i americký způsob života. Takže je na čase zmobilizovat černý kámoše s opancéřovanýma džípama a siláckejma hláškama... Lee Tamahori natočil pokračování v mnohém usedlejší (přehlednější akční scény), odvážně černo-bílé (pokud tu nějaký běloch hraje klaďase, jedná se o komickou postavičku) a ve svém finále až příliš digitální... Pokud ale zkousnete prkenného Ice, rádi se v kině "jen" bavíte nebo přímo bažíte po nějakém béčku od pohledu, splní xXx 2 všechny vaše tužby. Zapomeňte zkrátka na namachrované hlášky z jedničky a českou policii útočící na hrad v Alpách. Dvojka nabízí první pouliční krádež tanku v historii, dokonalou honičku s člunem (kdo neviděl, nepochopí) a spoustu scén, při kterých vyprsknete smíchy, jen zahlédnete Cubeův žiletkový pohled. Oba filmy s xXx agenty se tak řadí do kategorie "dokonale hloupé, dokonale zábavné" a je minimálně chvályhodné, že Tamahori se vydal svou vlastní cestou, kterou lze, s výjimkou poslední desetiminutovky s virtuálním vlakem, s klidem absolvovat bez újmy na zdraví.

Občas si po zhlédnutí nějakého filmu vzpomenete na trailer a pomyslíte si: "Já už tehdy věděl, že to bude super(hovadina)". U Hostage vás tahle nálada popadne už zhruba po první půlhodině, kdy film začne víc než thriller připomínat reklamní šot nějakého hollywoodského architekta. Ne že bych Florantu Sirimu (Vosí hnízdo) zazlíval jeho obsesi pěknými tvary baráků, aut nebo lidí, ale celý příběh se plus mínus odehrává v jedné luxusní vile a Siri místo, aby ždímal charaktery, jen objevně zkoumá snad každou stěnu (po zhlédnutí bych ty interiéry uměl nakreslit poslepu). Rozhodně vás nevytrhnou z nudy artistické úvodní titulky a podpásový flashback s Willisem zarostlým stříbrně protkaným vousem. Popravdě se jedná o to nejlepší z filmu, protože při výrobě traumatu pro hlavního hrdinu snímek alespoň připomíná hollywoodský thriller. S přechodem do "současnosti" už se přes veškerou Siriho snahu brodíme v televizním měřítku, scenáristicky i vizuálně. Čas od času sice režiséra napadne zacitovat Bibli, což ovšem v kontextu vyznívá neuvěřitelně směšně. Evropsky ujetá stylizace náhle přepadající tradiční hollywoodskou kostru zkrátka nefunguje. A Willis? Ten to dopracoval - pořád s ním někdo zametá, prvoplánové postavy naštvaných teenagerů stráví před kamerou víc času než on nebýt té poslední přestřelky, zřejmě byste mu akčního hrdinu vůbec nevěřili. Což měl být evidentně záměr, stejně jako "překvapivé" větvení příběhu. Obojí krachuje na celé čáře a Willisovi prostě nehláškující loseři nesluší. Radši ať rychle servíruje Die Hard 4, ovšem bez Siriho na palubě. Pak možná zapomenu na tenhle zmetek

Úsporný děj v sobě úspěšně koncentruje ta největší klišé světové kinematografie, ale dokonalé proložení akčními scénami, usilovně hrající herci a podivné postavičky dovedou udělat i z uhlí diamant. ;) A co si budeme nalhávat, tady jde především o jedny z nejúžasnějších akčních scén poslední doby. Na to jsme se těšili, na to jsme čekali. Je tu všechno co jste viděli v ukázkách a ještě mnohem víc. Ačkoliv se ve filmu hodně používají opakované záběry nejvypečenějších úderů a zvuk je trochu zatlumený, výsledek nepůsobí televizně nebo "dokumentárně", zejména díky skvělé kameře a báječným obrazovým filtrům (které jsou trochu přemrštěné, ale co, jednou za čas si rád potýrám oči kýčovitými barvičkami). Co se týče provedení jednotlivých pohybů, myslím že není o čem diskutovat. Plynulost a rychlost technik zkrátka musíte vidět na vlastní oči, stejně jako pár nebezpečných kaskadérských kousků (mezi něž počítám i reakce na údery) a nemístnou kreativitu (zejména bitky v aréně). Akční stránka prudce vyniká i v měřítku asijské tvorby posledních deseti let a Ong-Bak je víc než symbolickým návratem do dob, kdy herci potřebovali jen neuvěřitelnou odvahu a parádní schopnosti. K čertu s dráty, k čertu s triky, když Tony Jaa začne dělat to, co mu jde nejlíp - mlátit lidi (nejen) loktama, cítíte z toho tu přirozenost, to nadšení (ehm). Bojuji, tedy jsem - to je heslo Ong-Baku, protože poměr dialogů k bojovým scénám se pohybuje kolem 40:60 ve prospěch akce. Zamyslete se nad tím a dojde vám, že je to opravdu hodně. Je to hloupoučké a slouží to jenom jednomu účelu, ale ten vytýčený cíl to trefuje s nevídanou brilancí. Jsem nesmírně rád, že takhle poctivou "bezduchou" akci si někdo střihne i dneska. A vy budete taky.

Carter Duryea - mladý, inteligentní, s "poršákem" (čerstvě bouraným), velmi dobrým zaměstnáním a nekonečnými depresemi vs. Dan Foreman - stárnoucí otec, pohledná dcera, dva úvěry, super rodina a další dítě na cestě. Zhruba takové jsou propozice nového filmu Paula Weitze, který by se dal klasifikovat jako hořká komedie (ovšem... opravdu vtipný bude připadat hlavně manažerům, SEO zvířatům a třicetiletým odborníkům, kteří ještě stále žijí u svých rodičů... takových je ale mezi námi pořád ještě dost ;). Karty jsou rozdány už od prvních minut velmi průhledně - Carter skrz veškeré ambice a šprtání zapomněl na svůj soukromý život a tváří v tvář Danovi (kterému po příchodu do firmy sebral pozici) si uvědomuje, že by chtěl všechno, čeho dosáhl on (především pak jeho dceru Alex... Scarlett Johansson se nikterak nebrání a samozřejmě v závěru snímku zafunguje jako osudový prvek). Síla Weitzova filmu není ani tak v předvídatelném ději (i když to nutně neplatí ve všech ohledech), jako spíš v kruté pravdě některých situací a především vymakaném prostředí, ve kterém se vše odehrává. V popředí je samozřejmě bitva padesátníka Foremana s novou krví, která ho zdánlivě válcuje, ale pozadí velké firmy, ve které se vyhazovy a opětovný nábor nových pracovníků pohybují v pomyslném kruhu, jistě leckomu leccos připomenou. A abych nezapomněl, jedním z důvodů, proč to všechno tak funguje (nemůžeme všechno svést na "povědomé situace") jsou herci. Topher Grace sem padne jako ulitý, Dennis Quaid je zas jednou ve formě a Scarlett Johansson je sice až ta třetí v řadě, ale ve filmu má menší úlohu, než by se mohlo zdát, takže jí to drobné herecké zaškobrtnutí můžeme velkoryse odpustit.

Režísera Graye mám zafixovaného kvůli třem filmům – vynikajícímu Vyjednavačovi, příjemnému Italian Jobu a mizernému Osamělému mstiteli. Důvod, proč tenhle chlapík s akcí v krvi dostal na starost pokračování lehce nadprůměrné komedie Chyťte ho!, je mi podobonou záhadou, jako proč má někdo stále a stále potřebu obsazovat do svých filmů Johna Travoltu. Gray bohužel vůbec nechápe, co dělá komedii komedií a je sice hezké, že vyplňuje scenáristovo poselství do posledního puntíku, ale nedává mu nic ze sebe. Dialogy nemají jiskru, vtipy nejsou vtipné (vy víte, proč by měly být vtipné, ale prostě nejsou), děj tak nějak plyne neplyne a ukazatel nudy se k limitě v nule blíží rychleji, než děcko po prvním kari. Buď v klidu je zcela vlažným a sterilním pokusem o sofistikovanou satiru na hudební průmysl a okrajově i na Hollywood, které chybí jak mozek, tak pořádné koule. Nejen, že jako satira nefunguje, ale především v globálu nedává přílišný smysl, což je při dvouhodinové stopáži nedostatek fatální. Scenárista Peter Steinfeld by si moc rád lajsnul nářez ve stylu Guye Ritchieho, ale jen snahu asi divák neocení. Je prima, že se všichni potkávají, všichni si lžou a šijí na sebe boudy, aby v závěru v souladu s žánrem náležitě zúčtovali. Jenže tam, kde Ritchie používá účelové dějové zkratky, se Steinfeld a potažmo i Gray plácá jako nešikovné batole po prvním vhození do bazénu. Co na tom, že se herecký ansámbl může směle porovnávat s posledním Soderberghem, co na tom, že se všichni baví a dávají to náležitě najevo? Ten film nefunguje jako film. A těch pár poschovávaných mrknutí na vnímavé diváky vás prostě nevytrhne. Protože po pár minutách vnímaví určitě nebudete. Co jde z toho zmatku vytáhnout jako pozitivum, je brilantním nadhledem ověšený The Rock a zábavně přehrávající Vince Vaughn. Jen za scény s nimi si tvůrčí tým zaslouží skutečnou pochvalu a jsou to právě oni dva, díky kterým si budete pamatovat o pár minut déle, že v minulosti nějaký film jako Buď v klidu vznikl

Vypadalo to na jasný průšvih. Velkolepá produkce na pomezí vlažného zájmu a ignorace, Keanu Reeves s kravatou vařící znovu svou Matrixovskou image a přetlak comicsových adaptací, jenž musel Johna Constantinea zákonitě ušlapat. Ovšem to by adaptace (pro mě naprosto neznámého) Hellblazera nesměla tak mile překvapit. Režisér Francis Lawrence se ukázal jako náramná volba, když Constantineův trudný úděl spalovače démonů pojal bez okázalých klipových manýrů a místo toho vyprávěl osobní story bohorovného týpka, který nemůže do nebe, nechce do pekla a větší radost než lepá děva v náručí mu dělá pořádně procítěný šluk z cigarety. Keanu sedí do role jako ušitý, s ledovým klidem trousí hlášky a fuckuje Satanáše, což ve výsledku nepůsobí o moc méně cool než mučení a upalování démonů, nebo jejich efektní cupování pomocí brokovnice a svěcené vody (jednoznačně nejlepší scéna filmu). Pokud i v případě filmového comicsu existuje něco jako režijní řemeslo, Lawrence jej naplňuje dokonale. Parádně vybroušená práce s hudbou, úžasná gradace dramatických sekvencí a herecký ansámbl (vskutku odvážně sestavený) využitý do poslední kapiláry, to jsou Lawrencovy trumfy, které ladně překryjí i pomalejší tempo a ne-úplně-bezchybné triky. Sakra kvalitka. A úrodná půda pro dvojku.

Gracie Hart je "back", i když jí nikdo nevolal a odneseme to samozřejmě my, poctiví diváci. Sandra Bullock v posledních letech ne a ne nakopnout bývalou formu a tak se producenti rozhodli, že jí trochu vypomohou nějakým sequelem. A Slečna drsňák byla bohužel první na ráně. Takže se s agentkou FBI, předelanou na Missku, která touží po světovém míru, setkáváme znovu, jen pár týdnů po soutěži. Vzhledem ke své slávě je nepoužitelná pro práci v terénu a tak se stává novou tváří FBI na tiskovkách a v médiích. Jinými slovy: Je z ní opět Misska, tentokrát ovšem bez pohledného přítele (Benjamin Bratt raději utekl), zato s naštvanou černoškou po boku a plytkým televizním režisérem za kamerou. Co nepokazí tenhle hvězdný tým a William Shatner v pozadí (styď se Kirku!), o to se postará scénář Marca Lawrence, který je dutý od hlavy k patě (ne Lawrence, ten scénář... i když ;) a připomíná spíš špatně zrecyklovaný hajzlpapír, než malou hollywoodskou komedii. Sandra je až příliš nevýrazná, dobrých vtipů je málo, těch špatných příliš a odevšad útočí pestrobarevné oblečení. Něžnější pohlaví to možná vidí jinak, ale já jsem trpěl. Relativně vysoké hodnocení jen za občasné záchvěvy á la Sandra Bullock v domově důchodců. Docela jí to tam slušelo, možná by tam měla přesídlit (ano, nejsem velký fanoušek jejích půvabů a už vůbec ne jejího "herectví" :).

Přiznám se, že Matthew McConaughey se mi v roli akčního řízka líbí už od Království ohně, kde jeho Van Zan doslova ukradl Baleovi snímek pod rukama. A navíc mě letos těžce zklamal lovec pokladů Nicolas Cage, takže jsem od Sahary čekal trochu víc než vyšisovanou hollywoodskou filmařinu, opírající se o brakové romány s legendárním hrdinou Dirkem Pittem. Teď určitě čekáte, jak se budu rozepisovat o velkém zklamání, ale... vedle jak ta jedle. Zelenáč Breck Eisner, který absolvoval teprve před deseti lety a zatím nic kloudného nenatočil, sice ze začátku drží snímek v nízkých otáčkách a k dobré pohodě přispívá jen mužný McConaughey a mírně bondovský soundtrack, ale pak vybuchne člun plukovníka Sandeckera, Dirkova chlebodárce a pro Eisnera jako by to bylo startovním výstřelem. Náhle začne dávat všechno smysl, z Lamberta Wilsona se opět stane ukázkový záporák a McConaughey se Stevem Zahnem začnou tvořit sehranou dvojici (jen ta Penelope Cruz v roli krásné doktorky je tu nějak z nutnosti). Dirk zprvu hledá konfederační loď (uprostřed pouště), na které by se mohl ukrývat velký poklad, ale zápletka se brzy stočí k znečištěné vodě a než se nadějete, stojí před vámi nejnabušenější eko-thriller všech dob, s přehledem likvidující Aljašku v plamenech (ne že by to bylo tak těžké). Finále pak připomíná to nejlepší z Indiana Jonese, takže s klidem odpustíte nadbytečnou Penelope, omletou zápletku se znečištěním vody a konec konců i tu mírně béčkovou fasádu. Eisner je machr a nabízí zábavu, ve kterou letos mnozí jen doufali. Už se těším na jeho další počin.

Na horory koukám rád, ale máloco mě dokáže vyděsit tzv. "k smrti". Povede se to Kruhu (i americkému) a několika jeho japonským kámošům, ale americké horory spoléhající na podpásové audiovizuální lekačky jsou v posledních letech až příliš "měkké", dá se říct, že Vřískot na další desetiletí prakticky pohřbil žánr, který se jen horko těžko zvedá zpátky na nohy. Ale... ono to půjde, stačí do něj napumpovat trochu čerstvé krve. Nejdřív jsem se příjemně rozklepal u Saw a teď u White Noise, přičemž oba se snaží tvářit proklatě uvěřitelně a drahocenný pocit "tohle se může stát i vám" oba opouštějí (poněkud nešťastně) až v samotném závěru. A je to velká škoda, protože když Jonathan Rivers v podání Michaela Keatona (prošedivělý, nicméně solidně hrající) surfuje po rozhlasových a televizních vlnách, aby našel svojí manželku a zjistil, jestli má ještě něco na srdci, než odejde do nebe (třeba prozradit, kdo jí to vlastně zabil), chce se vám zneužít vaší televizi úplně stejně a zjistit, jestli Elvis opravdu umřel, nebo kdo sakra zabil J.F. Kennedyho. Režisér Geoffrey Sax, televizní veterán, to zkrátka uchopil za správný konec a měl štěstí i na herce. U scénáře bohužel snímek tvrdě náráží. Niall Johnson se odpíchnul od velezajímavého fenoménu EVP, ale u vybájených novinových článků jeho fantazie končí, takže pro jistotu zařídil různé vedlejší linie a šokující pointu. S každou další minutou se tak "brajgl" zvětšuje a když to celé skončí, pochopíte, že nic nechápete. Je to škoda, protože se na to moc dobře kouká a je tu pár fajn lekaček. Jen nad tím nesmíte přemýšlet. Myslím to upřímně. ;)