luke774

Jean-François Richet se ukázal jako velice zručný režisér technického rázu, který se zamiloval do divokých akčních kamerových obletů a detailů na odlétávající munici a je vidět, že klipařská minulost na něm zanechala výrazné stopy. Možná i proto v ostatních ohledech už takový přehled nemá a zejména příběhová soudržnost jeho posledního filmu a v ní obsažený element logiky klopýtá častěji než by bylo záhodno. Stává se běžně, že ve filmu ten samý autobus, který před pár minutami explodoval v dravém infernu a nezůstal u něj šroubek na šroubku (o vysypaných sklech nemluvě), o chvíli později vesele plápolá zevnitř drobným skomírajícím plamínkem a vypadá jako by právě vyjel z výrobní linky. Rovněž otázky „Proč tam ti maskovaní muži chodí stále po jednom, když jich je venku padesát?“ nebo „Proč zrovna tudy, když vzadu by to šlo líp?“ pálí tím více, čím častěji se nesmyslné situace opakují. Takové maličkosti nepříjemně odvádí pozornost od příběhu, který je mimochodem už tak skutečně zajímavý pouze úvodním zvratem, poněvadž poté už jen devadesát minut prakticky přešlapuje na místě a variuje to samé v bledě modrém. Situace splývají jedna v druhou a záchytných momentů pro pozdější zapamatování je jen pár. Můžou za to i zbytečně odfláklé (herecky i scenáristicky) vedlejší postavy (na druhou stranu jsou velice dobře obsazeny) a nedostatek faktoru racionality (spiknutí policejních okrsků je tak okatě narobouvané, že se po menším zamyšlení musí klepnout do čela i desetileté dítě). Podtrženo, sečteno, remake Okrsku je precizně odvedeným řemeslem, které atmosféře Carpenterově originálu nesahá ani po kotníky, ale současnou akční šablonu vyplňuje beze zbytku a ještě přitom občas stačí uštědřit pár opravdu nečekaných žánrových vyústění. Pokud vypnete mozek a nebude očekávat nic jiného, než lehce nadprůměrnou řežbu s kvalitní vizuální stránkou, nemůžete být zklamáni. A mimochodem, Hawke s Fishburnem (zejména ten) jsou skutečně výborní a pokud někde za sedmero horami existuje něco jako filmová chemie, tady vládne drsný import ;).

Byl jsem k tobě chladný, lorde Lucasi a omlouvám se za svojí aroganci. Jenže kdo by ti věřil po nemastné neslané Epizodě II, že ještě dokážeš Hvězdným válkám narovnat páteř? A přesto jsi nakonec vítězem. Ve stínu zrodu Darth Vadera lze snadno zapomenout na Jar-Jara, rozesmátou Republiku plnou pastelových barev a zbytečných dějových odboček, dokonce i na rozpačitého Haydena Christensena z druhé Epizody. I ve třetí Epizodě sice zůstává pouhým učněm, kterého v každé scéně nekompromisně přehraje Ian McDiarmid (ten si konečně užívá svých 150 minut slávy a nese na bedrech celý osud Epizody III, bez něj by celá tragédie nebyla ani poloviční), nicméně když jde do tuhého, dokáže vytasit hlasivky a sehrát s Ewanem McGregorem drámo jak se patří. Poslední Epizoda sice jede po předem vytyčených kolejí a vy si jenom odškrtáváte na dlouhém seznamu, co se ještě musí stát, ale Lucasovy režisérské midichloriany se vzepjaly k životnímu výkonu a ve výsledku jsou tak dvě starší sestřičky téhle nové HODNĚ dlužny. Už od úvodní bitky s hrabětem Dooku to vypadá jako úplně jiná liga, konečně znovu koukáme na Hvězdné války, ne jejich snaživý odvar. V dramatickém oblouku, který Lucas ve druhé polovině filmu zručně buduje se pak ztrácejí menší "ale" - neživotnost akčních scén, poměrně zmatené duely se světelnými meči (zlatá Epizoda I nebo původní trilogie, tady už se hraje jenom na efekt), trochu moc zbrklé Anakinovo rozhodování a velmi rychlé zakončení, jako kdyby vám někdo sebral talíř uprostřed večeře. To byl ale pocit, ve který jsme všichni tajně doufali. Takové to galaktické dilema. Důležité je, že jsme jako fanoušci alespoň jednou mohli okusit pokračování původní trilogie tak, jak jsme si ho představovali v nejdivočejších snech. Možná budou některé kladné dojmy poháněny čistě tím, že nám Lucas jenom dal to, co jsme chtěli vidět, ale upřímně - když Williams hrábne do smyčců a Anakin s Obi-Wanem si to všechno začnou "vyříkávat", může Lucase podezírat z vypočítavosti jen naprostý blázen. Síla s vámi, tohle je konec, který jsme si zasloužili. Snad to ustojíte bez slz. (p.s. autor nahlédnul do své duše a po druhém zhlédnutí odolal svodům temné Síly, takže snižuje hodnocení o jeden stupínek, sorry Jediové ;)

Přiznám se, že jsem tenhle film po zhlédnutí traileru už ani nechtěl vidět, protože mi bylo jasné, že se na obzoru rýsuje neuvěřitelně otrocký remake, u kterého by do vás museli pouštět elektrický proud, aby se vám bránice alespoň trochu pohnula. Jenže pak se profláklo, že Tim Story bude režírovat Fantastic Four a mě najednou dost zajímalo, jak si poradí s akčními scénami. Taxi bylo ideálním zahřívacím kolem, testem jeho schopností a s politováním musím prohlásit, že dopadlo přesně tak, jak jsem čekal. I když počkat... vlastně je to všechno mnohem horší. Popravdě nevím, kde bych měl začít. Francouzská verze měla nezaměnitelný šarm, sympatické hrdiny a brilantně natočené automobilové honičky s nádherným bílým "Pažoutem" v hlavní roli. Ta americká nedosáhla úspěchu ani v jednom z těchto kritérii a neříkám to jen proto, že nad uniformním Fordem Crown Victoria mé srdce nepookřeje (pár spoilerů a litá kola ještě nedělají tuning, Queen Latifah má sice v autě spoustu páček, ale vždycky je pouze bezmyšlenkovitě přehazuje, přičemž divák ani nevidí, co se děje). Upřímně nechápu, co dělají u tohoto projektu tři scenáristi, protože provedené změny bych sfouknul za deset minut na záchodě, evidentní však je, že jsou to nadrženci - gang modelek v BMW? To by nezabralo snad ani v 80. letech, o nějaké emancipaci mi tu ani nemluvte, jedna černoška za volantem je víc než dost. A výtky neustávají - Queen Latifah by možná uměla být vtipná, se správným scénářem a parťákem po boku. Jimmy Fallon bohužel předvádí jenom křečovitou koláž svých výkonů ze Saturday Night Live (jeho zpívání při řízení je jedním z nejtrapnějších výjevů roku) a to jediné, co by mohlo snímek částečně zachránit - automobilové honičky - je nasnímáno tak bezpohlavně, že vám místy připadá, jako byste koukali na pokračování Nahoty na prodej. Tim Story to zkrátka kapitálně podělal a milovníci předlohy budou jen smutně koukat, jak je jedna scéna za druhou znásilňována absolutním nedostatkem invence a smyslu pro humor. Snímek měl původně režírovat Kevin Bray (Kráčející skála). Bůhví jak by to pod jeho dohledem dopadlo. Chtělo by se mi věřit, že alespoň průměrně.

Jet Li s obojkem a tuna řádně adrenalinových trailerů. Neříkejte, že vás to nezajímalo. Z toho, co podle spotů vypadalo jako totální akční výplach, se však vyklubalo trochu něco jiného, než jsem osobně čekal. A bylo to překvapení moc příjemné. I když za choreografickým pravítkem stojí sám velký Yuen Wo Ping a mohlo by se zdát, že akční scény budou to hlavní, co hýbne divákem, není tomu tak. Jsou jen fešným doplňkem pro zajímavý příběh, který ač postrádá cokoliv, co se jen dotýká slova originalita, funguje podivuhodně dobře (až na Jetovu angličtinu, která je stále úplně mimo ;). Parádní dávka emociální vypjatosti lahodně kontrastuje s nabroušenými Massive Attack a člověk se až diví, že Leterrier před pár roky natočil Kurýra, který po této stránce bohužel neměl vůbec co nabídnout. Velkou „vinu“ na precizní funkčnosti nesou i herci – především typově přesný Freeman a trochu přehrávající, ale neurážející Hoskins se svou příšernou irštinou. A smutný i dojemný Jet Li, který snad poprvé pouze rutinně nepředříkává své kostrbaté repliky... to je překvapení ze všeho největší. Pokud jsem potlačil akci na úkor objevování smyslu života, vůbec to neznamená, že by nebyla řemeslně veeelice kvalitně odvedená (však jste sakra viděli ty trailery ;). I v tom tkví velký návrat už pomalu blednoucího akčního hrdiny. Po většinu času je to nářez jeden versus čtyři až deset a nemusíte se bát ani o variabilní interiéry, z nichž definitivně nejvíce zaujme dva metry široká toaleta. Leterrier se vyžívá v klipovitých střizích i dlouhých pasážích, kde stojí fronty na hrdinovy pěsti ze všech světových stran, souboje jsou přehledné, náležitě kontaktní a drsné, ve chvílích největších parádiček řádně zpomalené a nesměle křičí do světa, že Jet Li nabral druhý dech. Massive Attack. Možná je to tím, že jsem po Jedinečném, Od kolébky do hrobu a podobných záludnostech už nedoufal v žádné zmrtvýchvstání, ale nepočítám-li trochu speciálního Hrdinu, Unleashed je pro mě první nadstandardně odvedený pravověrný film čínského bijce od dob Smrtonosné zbraně 4 (pokud se dá alespoň trochu nazvat jako film Jeta Li), který si kdykoliv rád pustím znovu.

Bělovlasý reinkarnátor hollywoodského hororu Wes Craven znovu spojil své síly s Kevinem Williamsonem, aby do srdcí teenagerů s chutí napumpoval trochu toho děsivého adrenalinu. Tentokrát z toho ale nebyl kasaštyk po vzoru Vřískotu – právě naopak – zatímco v amerických kinech bodoval z kraje roku jedno hororové béčko za druhým (Boogeyman, Hlas smrti), o prokleté teenagery nikdo neprojevil zájem. Přitom jejich úroveň není zdaleka tak pekelná, jak by se z prapodivného traileru dalo očekávat. Prokletí jsou typickým příkladem filmu, který je nutné rozetnout při recenzování ve dví. První půlka se nese přesně v duchu úvodní zrockované písničky o Červené karkulce. Žádná velká křeč, jen jednoduše znepokojivé legrácky pro třináctileté teenagery, u nichž dospělý divák těžko pocítí pravé hororové vibrace. Ale může se bavit oddychovým tónem Williamsonova scénáře, v němž je hodně řádek věnováno nadsázce a chytrému roubování klasických hororových schémat a vlkodlačí mytologie na klasické „drama ze střední školy“ made in MTV. Digitální efekty naštěstí ještě šetří síly, takže je dost času užívat si pohodově vypilovaných dialogů (třeba ve stylu „Jsem gay“ – „Co máš z toho. Já jsem vlkodlak.“) a dobrého hereckého obsazení. Ano, čtete správně – Jesse Eisenberg je moc moc fajn a stylovou Christinu Ricci s rozpuštěnými kadeřemi („vlkodlaci se vyznačují sexuální přitažlivostí“ :-) oceníte hned, jakmile Craven z cesty odstraní Shannon Elizabeth a jí podobné. Zatímco Shannon jen tupě ječí, vystrkuje kozy a vy se modlíte, aby brzo chcípla (protože ten jekot stejně vypadá jako špatně zahraný smích), Christina se svýma uhrančivýma očima a sexuálně devastujícím pohledem umí zahrát i víc, než jen pár základních emocí (pravda, v tomhle filmu o moc víc než ten základ nepotřebuje). Druhá polovic už je o nějakou tu námořní míli slabší. Nekonečné „někdo stojí za tebou“ lekačky už lezou na nervy a s příchodem digitálního vlkodlaka, který nahání asi tolik hrůzy jako tlačítko Enter na klávesnici (a co do triků hravě překonává Van Helsinga s kočkami z Ohnivého oceánu dohromady), Cravenova režijní invence ustupuje ve prospěch přímočaré a stokrát viděné hororově-akční „katarze“. Jako by se Prokletí zlomilo velmi pěkně natočenou scénou v zrcadlovém bludišti. Pak potvora poprvé vyskočí a z nezávadného napínání se přesuneme k očekávané, přeplácané a průhledně překombinované nudě. Za to bych Williamsona i Cravena nejradši proklel, protože podařený rozjezd lákal na film „na víc než jedno použití.“

Bělovlasý reinkarnátor hollywoodského hororu Wes Craven znovu spojil své síly s Kevinem Williamsonem, aby do srdcí teenagerů s chutí napumpoval trochu toho děsivého adrenalinu. Tentokrát z toho ale nebyl kasaštyk po vzoru Vřískotu – právě naopak – zatímco v amerických kinech bodoval z kraje roku jedno hororové béčko za druhým (Boogeyman, Hlas smrti), o prokleté teenagery nikdo neprojevil zájem. Přitom jejich úroveň není zdaleka tak pekelná, jak by se z prapodivného traileru dalo očekávat. Prokletí jsou typickým příkladem filmu, který je nutné rozetnout při recenzování ve dví. První půlka se nese přesně v duchu úvodní zrockované písničky o Červené karkulce. Žádná velká křeč, jen jednoduše znepokojivé legrácky pro třináctileté teenagery, u nichž dospělý divák těžko pocítí pravé hororové vibrace. Ale může se bavit oddychovým tónem Williamsonova scénáře, v němž je hodně řádek věnováno nadsázce a chytrému roubování klasických hororových schémat a vlkodlačí mytologie na klasické „drama ze střední školy“ made in MTV. Digitální efekty naštěstí ještě šetří síly, takže je dost času užívat si pohodově vypilovaných dialogů (třeba ve stylu „Jsem gay“ – „Co máš z toho. Já jsem vlkodlak.“) a dobrého hereckého obsazení. Ano, čtete správně – Jesse Eisenberg je moc moc fajn a stylovou Christinu Ricci s rozpuštěnými kadeřemi („vlkodlaci se vyznačují sexuální přitažlivostí“ :-) oceníte hned, jakmile Craven z cesty odstraní Shannon Elizabeth a jí podobné. Zatímco Shannon jen tupě ječí, vystrkuje kozy a vy se modlíte, aby brzo chcípla (protože ten jekot stejně vypadá jako špatně zahraný smích), Christina se svýma uhrančivýma očima a sexuálně devastujícím pohledem umí zahrát i víc, než jen pár základních emocí (pravda, v tomhle filmu o moc víc než ten základ nepotřebuje). Druhá polovic už je o nějakou tu námořní míli slabší. Nekonečné „někdo stojí za tebou“ lekačky už lezou na nervy a s příchodem digitálního vlkodlaka, který nahání asi tolik hrůzy jako tlačítko Enter na klávesnici (a co do triků hravě překonává Van Helsinga s kočkami z Ohnivého oceánu dohromady), Cravenova režijní invence ustupuje ve prospěch přímočaré a stokrát viděné hororově-akční „katarze“. Jako by se Prokletí zlomilo velmi pěkně natočenou scénou v zrcadlovém bludišti. Pak potvora poprvé vyskočí a z nezávadného napínání se přesuneme k očekávané, přeplácané a průhledně překombinované nudě. Za to bych Williamsona i Cravena nejradši proklel, protože podařený rozjezd lákal na film „na víc než jedno použití.“

Je Adrien Brody magor nebo ne? A dá se něčemu v tomhle filmu opravdu věřit nebo si z vás režisér John Maybury permanentně střílí? Tyhle dvě otázky jsem měl v průběhu filmu na jazyku snad desetkrát a jsem moc rád, že jsem našel jakž takž uspokojivé odpovědi. Nerad bych se pouštěl do úvah, zda Svěrací kazajka jakýmkoliv způsobem stojí na reálné bázi, pouze konstatuji, že film má svou fungující vnitřní (i když neuchopitelnou) logiku a veškeré skutky se snaží být natolik racionální, jak to za daných okolností jde. Původní idea je slušně vystavěná, scénář nemá příliš výrazných logických děr a s grácií se pere i s obvyklými paradoxy jako příčina důsledek při cestování v čase. Pochmurně-psychologickou notu, na kterou se tvůrci už od začátku snaží brnkat, se víceméně úspěšně daří udržet po celou dobu a i když v první půlhodině nebudete chápat „vo co gou“, za chvíli tomu přijdete na chuť a atmosféra pokřiveného vnímání vás zcela pohltí. Velká škoda proto poslední čtvrthodinky, která neodvratně spěje k přeslazenému happyendu a trochu se příčí všemu, co Maybury tak pěkně celou dobu stavěl. A to už vůbec nehledím na to, že obsahuje porušení jasně daných pravidel, které jsem po celou dobu trpělivě vstřebával. Není mi moc jasné, proč už i na půdu nezávislé produkce prosakují hollywodské manýry a tvůrce nemá možnost položit svému filmu logické (i když pro masy méně přijatelné) vyústění. No nic. Svěrací kazajka působí s odstupem jako něco mezi Butterfly Effectem a výletem do Bohnic, což není vzhledem k nadstandardnímu hereckému obsazení (které se urvalo ze řetězu) a velice podmanivé vizuální stránce kombinace vůbec špatná.

Americké horory mě už zajímají jenom když jsou extrémně levné, nebo v nich hrají extrémně pěkné holčiny. House of Wax ve druhém bodě přináší trochu palčivé dilema. Na jedné straně Elisha Cuthbert, na druhé pak vychrtlá a všelijak nezpůsobilá Paris Hilton. Naštěstí pro diváky se Paris první půlkou filmu úspěšně prosouloží (je tu dokonce i malý odkaz na její slavné video), aby pak slavně zemřela. Počet mrtvol ve filmu není nijak závratný, ale tvůrci vám to vynahradí vynalézavostí a lpěním na detailech. Rko je zasloužené, protože se dočkáme libůstek typu ustřihnutý ukazováček, ustřižená hlava a... dál už nebudu prozrazovat, protože způsoby zabití bývají poslední dobou na teenagerských vyvražďovačkách tím nejzajímavějším. Tady tomu - bohužel - nebude jinak. To na co nás nalákal trailer (tedy hořící muzeum, rozpadající se nádherně na kusy), je záležitostí poslední čtvrthodinky, do té doby si videoklipař Jaume Collet-Serra vystačí jen s postupným odkrýváním děje (je to hodně primitivní, ale v závěru potěší pár vizuálních paralel), mučením Elishy a zabíjením všech ostatních. Abych pravdu řekl, po první půlce jsem měl pocit, že nebýt "mé" blonďaté bohyně (obarvené na brunetku), bude to další propadák z dílny Dark Castle (House on Haunted Hill, Ghost Ship, Gothika). Serra to naštěstí zkouší dohnat, ovšem za cenu neuvěřitelného vykrádání nového Texaského masakru. Vincentova image, přehnaně brutální konce některých postav, buranské městečko... tohle všechno je až příliš povědomé. Nicméně... k čertu s originalitou, hororový žánr je poslední dobou v takovém srabu, že se možná rozklepete i nad koukatelným průměrem.

Začněme čísly. The Hard Godbye - 10*, Big Fat Kill - 7*, That Yellow Bastard - 8*. Celkově solidních 8* s malou rezervou pro další zhlédnutí. Scénář podstrkuje na divácké talíře precizní materiál, povídky jsou sice spojeny trochu násilně (postavy ze všech příběhů se prostě musí potkat), ale čert to vem, hlavně že to funguje. Divák není ušetřen sofistikovaně stylizovaného násilí (do "písmene" kopie comicsu, některé výjevy skutečně ještě na plátně nebyly) a v momentech, kdy je opravdu nejhůř (Wood bez údů), Rodriguez fešně přepne do kresleného přelivu. Formálně může mít k Sin City jen málokdo výtky. Obrazový přepis se drží comicsu zuby nehty včetně směru nasvícení, úhlů pohledu, odstínů. Je paráda sledovat i obyčejná digitální pozadí, které navozují správnou noir atmosféru města vyprahlých existencí a bídných pošuků. Kulisy neruší. Originální, troufám si říct, že bezchybné. Sin City bohužel stojí a padá s herci, jejichž slavná jména nejsou ani zdaleka zárukou toho nejlepšího zboží. Pokud pominu geniálního Rourkeho (geniálního, pokud jste to slovo minuli ;) a nekompromisního Willise, je tu druhá strana barikády s podivnou dvojkou Benicio del Toro / Clive Owen, kteří překypují podivnou sterilitou a nemají v sobě tu správnou špetku drsného koření. I proto je story č. 2 tím nejslabším článkem celku. Kapitolou samou pro sebe je Jesicca Alba, která vypadá fantasticky, dokud se nepokouší o emoční výjev. Mimochodem, chemie mezí ní a Willisem zdaleka nefunguje a je tím největším zklamáním na celém filmu (jelikož je tato emoce v povídce naprosto směrodatná a na plátně selhává, není téměř vůbec zřetelné Willisovo pozdější odhodlání udělat to, co musí). Rodriguez jako precizní řemeslník v zásadě nezklamal. Ví, kam co patří a je stále dobrým vypravěčem. Až moc dobrým. Všechno, co je na Sin City špatně, není jeho vina. Některé hlášky prostě nevyzní stejně úderně jako na papíře a někteří herci zkártka nejsou prohnilé postavy ze Sin City, ani kdyby se snažili sebevíc. A filmu tak chybí to cosi, pro které byste byli ochotni milovat ho až za hrob. Jsem však přesvědčen o tom, že se Rodriguez dostal přesně na tu hranici, kam se může v převodu Millerova comicsu normálnímu smrtelníkovi povést zajít. A pokud to nevyznělo dost jasně, Sin City stojí za Hřích a není zklamáním, které mohla přehnaná očekávání z obřího hypu přinést. Za to díky.

To máte tak. Když se těšíte víc než by bylo zdrávo, můžete se i šeredně popálit. Věděly to už generace před námi, teď to ví i někteří Chowovi fanoušci. Předchozí Shaolin Soccer má u mě cejch geniality a spolu s Jayem a Tichým Bobem i předplacenou pozici skvělého „rozesmívače“ do jakékoliv nálady. Dokonalé vtípky a kung-fu s triky vlastně až na druhém místě, tak vypadal Chowův strhující fotbalový mač. Jenže s větším rozpočtem, krásnou výpravou a elegantnějšími vizuálními efekty došla Chowovi komediální míza, takže tam kde Shaolin Soccer vypouštěl jeden mistrovský fórek za druhým, Kung fu mela mlčí a vlastně ani sama neví, chce-li být znovu tou absolutní ztřeštěností, nebo prostě touží oslňovat svět opulentní akční řežbou. Proto nastupuje více digitálních soupeřů, více natahovaných bitek a trestuhodně málo gagů, které Chowovi (prostřednictvím Shaolin Soccer) udělaly jméno po celém světě. Napočítal jsem vesměs tři dobré fórky (nože, klacík a na třetí si nevzpomenu), což je na kung-fu komedii naposledy tak invenčního srandisty zatraceně málo. K čemu je potom dobré, že Chow mnohem víc odkazuje k západní kultuře, že zapojuje do své hry velkolepé vizuální vtipy a docela slušnou choreografii bojových scén, když to nejdůležitější, tedy bláznivá zábavnost, skončilo někde za autovou čár