HonzaBez

Rachmaninovu hudbu, hudbu plnou bolestně krásných, zpěvných a lehce zapamatovatelných melodií, miluji už léta. A jsem trošku v šoku, jak se dá odlehčit a zpřístupnit dnešnímu člověku. Ta hudba v sobě nese melancholický stesk a otisk nostalgické ruské duše. A nic na tom nemění ani tahle místy trošku až taškařice pánů Alexeje Igudesmana a  Hyung-ki Joo. Od narození Sergej Rachmaninova v březnu uplynulo 150 let a já si říkám: "Show must go on...." PS: Doporučuji (dokud to jde) spojit shlédnutí tohoto dokumentu na České televizi s celým koncertem z Rudolfina: RachmaninOFF Rhapsody.

„Zázraky se určitě dějí, bez toho by nestálo za to žít.“ Tahle televizní inscenace o významném pražském matematikovi a filozofovi Bernardu Bolzanovi, o muži bojujícím proti "nevolnictví myšlení", moc velkým zázrakem není.  Jsou tu pasáže s docela nosnými dialogy, v nichž Jiří Vala v titulní roli vcelku přesvědčivě ukazuje na to, jak nesmiřitelným bojovníkem za lepší svět Bolzáno (asi) byl. Ten jeho zápas o to, zda v duchu svého životného kréda ("být šťastný a jiné dělat šťastnými"), a tedy v zájmu štěstí svého milovaného studenta Alexandra, odvolá své myšlenky o rovnosti lidí, je podán docela zajímavě. Nedokážu se však zbavit dojmu, že ono vyznění této inscenace v sobě nezapře jakýsi letmý otisk ideologie tehdejší normalizační doby. Jinak oceňuji vcelku příjemný hudební podkres Václava Zahradníka.

Že jsou novináři (a vydavatelé novin zvlášť) schopni si kvůli získání senzačních zpráv "vrtat koleno", o tom samozřejmě žádná. Dělat si z nich trošku srandu, proč ne. Ale z mého pohledu to tentokrát bylo až moc ukecané. Možná coby ona původní divadelní konverzačka to mohlo být lepší, ale těžko říct. Pár vskutku groteskních momentů tam určitě bylo, ale stejně tak tam byla i řada hluchých míst. Jack Lemmon a Walter Matthau jsou komici k pohledání, ale tentokrát to za mě na víc než na průměrné hodnocení nestačí.

Nejsem Brňák, a tak jsem toho o postavě Jiřího Mahena zatím zas moc nevěděl. Leda, že po něm je pojmenované jedno z brněnských divadel. Tahle televizní inscenaci brněnského studia Československé televize je možná hodně komorní (zvláště pokud jde o výpravu), přesto se zde toho o Mahenovi člověk dozví víc, než jen to, že mu okolí přezdívalo "Korzár". Nakolik je pravdivá i ona základní zápletka, v níž je stárnoucí Mahen konfrontován jednak s opovážlivostí člověka vydávajícího své plagiátorské literární pokusy za umění, a především pak s limity svého vlastního umění vůči talentu jistého mladíka píšícího pod pseudonymem Jan Zvonař, neumím zcela posoudit. Ani nevím, zda měl Jiří Mahen skutečně rozepsanou hru jménem Archimedův bod. Co ale vím určitě, že se Ilju Rackovi v tomto komorním snímku podařilo nastínit danou postavu (se všemi komplikovanými projevy jeho duše) s ohromnou grácií. Co na mě pak hodně zapůsobilo, byl režijní nápad, kdy jsme z času na čas svědky jakéhosi Mahenova poetického rozjímání, které je docela zajímavě nasnímáno (viz zaostření na siluetu hlavního protagonistu v silném zatmění). Krásnou melancholickou náladu jsem z toho cítil.

"Vždyť přece hubička ta srdce sblíží, nedělá Kubíčka a neublíží…" Chápu že melodie Rudolfa Piskáčka byly ve své době asi chytlavé, ale můj "šálek kávy" tyhle lidové popěvky rozhodně moc nejsou. A že jich v téhle dvojdílné inscenaci ostravského studia Československé televize zazní fakt hodně. Kdo je jako vždy výborný, je Jaroslav Satoránský v titulní roli. Z faktografického hlediska má asi inscenace co nabídnout, ale je třeba přetrpět ty lidové popěvky. Nebo si je oblíbit, co se u mě tedy asi moc nepodařilo.

Tento slovenský televizní film o dětství hudebního génia, "osmého divu světa" jménem Wolfgang Amadeus Mozart mi přišel přeci jen trošku sterilní. Jakoby moc nebylo občas o čem hrát. Možná  tvůrci vedle příjemné hudby, která tu zní téměř neustále, až moc spoléhali na přirozenou roztomilost dětských postav. Ty některé "kousky" maličkého Mozarta, třeba jako když hraje se zavázanými oči nebo se zakrytou klaviaturou, jsou jistě hodny obdivu, ale mě se při jejich sledování spíš vybavilo, jak se o nich jeden škarohlíd vyjádřil jako o práci "cvičené opice". A tak mě asi nejvíce na celé inscenaci zaujala scéna, kdy je maličký Mozart přijat samotnou  císařovnou Marií Terezie a hupsne ji přitom v jeden okamžik spontánně do klína. Tu postavu císařovny přitom ztvárnila Jana Hlaváčová, která není zde na csfd u této slovenské inscenace vůbec uvedena. Tak třeba to někdo po tomto mém postřehu napraví.

Oldřicha Kaisera coby "houslistu" znám zatím jen z pořadu Možná přijde i kouzelník, v této televizní inscenaci si vystřihl postavu "českého Paganina" Josefa Slavíka a vůbec v této roli nebyl špatný. Naopak je to zcela jiný Kaiser, než jakého známe z tehdejší doby (žádné to přehrávané šaškování). Nadprůměrné herecké výkony jsou vůbec tím, co tuhle inscenace charakterizuje (třeba Jan Hrušínský jako Frederik Chopin či Libuška Šafránková v roli jedné ze Slavíkových lásek). Možná trošku víc bych očekával od scény ztvárňující setkání Slavíka právě s Paganinim (Jiří Adamíra). Vždyť právě ten se prý měl o Slavíkovi při vzájemném setkání vyjádřit slovy „Vy jste sám ďábel“. Zde Jiří Adamíra takto entusiasticky nepůsobí. Jinak jsem si po shlédnutí této inscenace zase uvědomil, kolik skvělých umělců opustilo tento svět tak předčasně (kromě samotného Slavíka, který zemřel v 27 letech zde třeba zmíněn i hudební skladatel Franz Schubert - Miroslav Masopust).

,,Také v budoucnu bude muset mít člověk štěstí, aby se na něj nezapomnělo." Český hudebního skladatel a pedagog působící převážně ve Francii Antonín Rejcha měl zjevně štěstí i po smrti, že on něm mohla vzniknout tato zcelku zajímavá televizní inscenace. Přeci jen nepatří mezi tolik známé/hrané autory, přičemž o jeho zásluhách pedagogických jsem se poprvé něco dozvěděl až díky tomuto filmu. Štěstí jistě bylo i to, svěřit hlavní roli Eduardu Cupákovi, který tuto zajímavou postavu hudební historie ztvárnil velmi uvěřitelným způsobem. Samotný koncept  inscenace, kdy životem vyčerpaný skladatel (v podstatě na smrtelném loži) si v hlavě rekapituluje svůj život, je v celku tradiční. Jednotlivé útržky nejsou sice úplně vyrovnané, ale minimálně v některých je zajímavý náboj. Určitě jde třeba o scénu, kdy se Rejcha po letech setkává se svou matkou, kterou v dětství opustil, aby spolu vedli nelehký rozhovor. Nebo ta, kdy je Rejcha nucen před francouzských dvorním radou obhájit uvedení své opery Nathalie. Jiné aspoň člověku nabídnou další zajímavé informace o tomto skladateli (třeba to, že byl prvním učitelem Charlese Gounoda nebo že se stal členem francouzské akademie). Hodnocení zaokrouhluji na 4 hvězdy, protože televizní inscenace o hudebních skladatelích mám obecně rád, byl jsem potěšen se s další takovou seznámit.

"Dobrze jest..." Může být život úžasný, když jej žijete v těle, které Vám neumožňuje být na navenek (fyzicky) tím, kým jste uvnitř (mentálně)? Tak tohle člověka prostě musí chytit za srdíčko. A je Vám přitom až úzko, když si uvědomíte, jak snadno se může člověk nechat zmýlit všemi těmi vnějšími projevy lidského chování, aby někoho označil za "debilního".  A jak jednoduché je shodit jakoukoliv snahu vnímat lidský intelekt někoho tím, že řeknete: "I můj pes slintá, když mu neseš potravu." Chápu, že někdo může namítnout, že všechny ty vnitřní dialogy Mateusze mohou být hodně spekulativní. Ale při vědomí toho, že jde o film podle skutečného životního příběhu, ten argument úplně neberu. Ač tedy konec mě uzemnil asi hlavně v tom, že jsem čekal něco pozitivnějšího (i v kontextu názvu filmu). Při hodnocení filmu jinak člověk musí v první řadě vyseknou velkou poklonu oběma představitelům titulní role. Zahrát takto věrohodně postavu onoho silně postiženého kluka, to je téměř nad všechno mé chápání. Můj zážitek z celého filmu pak umocnila poetická hudba a v některých scénách i kamera. Zvláště scéna, kdy mladá dobrovolnice tančí s Mateuszem sedícím na vozíčku, to byla prostě lahůdka.

"Existuje tady jen jeden holisticky systém, celosvětové dominium dolarů…Není svět států a ideologie. Svět je soustava korporací neúprosně ovládaných zákony trhu…" Vůbec se nedivím že tento film dostal tolik Oscarů. Jako satira na senzacechtivost mediálního světa je to vskutku výborné a dosti nadčasové. Jen se trošku obávám, že pokud z úst moderátora Howarda Bealese zaznívá výzva divákům, aby v televizi nehledali pravdu, protože ta je jen "mizerný lunapark, cirkus, festival potulných kejklířů," že by ho řada dnešních lidí docela ráda vzala za slovo. A fakticky to tak i činí... A tak když Bealese horlí za to, aby si lidé uvědomili, že "žijeme jen v iluzích," neboť "nic tu není pravda"  napadá mě, zda všechno to trpké ovoce, které dnes jako společnost musíme sklízet, zejména v podobě totální relativizace jakékoliv pravdy a šíření fakenews a hoaxů všeho druhu, není vlastně jen důsledkem toho, jak v minulosti celosvětová média (televize a seriózní deníky) vlastě fungovaly. Bohužel se ale obávám, že řešením není dle Bealeseova vzoru si otevříti okno a  do celého světa začít křičet: „Já už mám všeho po krk“ Média 20. století jsou jistě viníkem všeho možného, ale otázkou je, zda ta tzv. nová média (sociální sítě a různé jiné alternativy) nejsou ještě větším zlem a nepřinesou tak ještě trpčí plody.