HonzaBez

K této Vláčilově filmové poetické básni se těžko hledají slova. Vždyť i sám tento krátkometrážní film je v podstatě beze slov. Trošku mě potrápily některé ty symboly, kterých je ve filmu celá řada (např. letící model letadla, rozbité sklo, drátěné pletivo), a které jsou přitom pro pochopení vyznění celého filmu docela důležité. Za asi nejsilněji moment považuji chvíli, kdy chlapec ke konci filmu vidí na mokrém asfaltu mrtvého motýla, kterého podává starci do dlaně. V kontextu tragického vývoje děje (havárie letadla s chlapovým tatínkem na palubě) to nelze asi nevnímat jinak, než jako připomínku lidské zranitelnosti a pomíjivosti. PS: Viděno v den 100. výročí narození Františka Vláčila)

Vydíraný psychiatr (Petr Čepek) se se svou vyděračkou (Karolina Slunéčková) potkává v ordinaci. Po její vraždě je pak skoro těžké uvěřit, že ji zabil někdo jiný. A i když se skuteční viník nakonec najde, jistá spojitost s jejími návštěvami v ordinaci, tu přeci jen je...Čepkův provinilý výraz si budu z této televizní detektivky s psychologickým rozměrem pamatovat asi nejvíc. Typická "čepkovina". A zajímavá interakce nejen mezi ním a Karolínou Slunéčkovou ale i Janou Hlaváčovou coby jeho manželkou.

"Tak ať mě někdo řekne, kde jsem udělal chybu. Kde?" Tuhle  otázku si klade na konci tohoto filmu o kolektivizaci ve venkově nejen stranický funkcionář Rudla, ale i jeho autoři (tj. zejména scenárista Dietl a režisér Skalský). Kde se stala chyba, že se komunisté rozhodli jít někdy i přes mrtvoly a že nebylo výjimky ani to, že revoluce začne "požírat své vlastní děti"? Film se na tuto otázku snaží zodpovědět příběhem dvou přátel "na život a na smrt", kterým do toho jejich přátelství vstoupila láska jednoho z nich k dceři "kulaka". To závěrečné vyústění filmu bylo hodně smutné, určitě ale i silné. Přesto je škoda, že vedle Jana Kačera se v roli druhého z kamarádů neobjevil někdo herecky výraznější. Jinak je ten film (svou výpovědí i hereckými výkony jiných protagonistů - Prachař či Drahokoupilová)) mohl u mě aspirovat i na plný počet hvězdiček.     .

"Už jste zase ve formě.....A v jak skvělé"  Eduardu Cupákovi tahle role totálního cynika vážně slušela. Sice jsem motivům té jeho "šachové partii" o city půvabné Janě Drbohlavové moc nerozuměl, ale takto to prostě Turgeněv napsal. Pokud jde o režijní pojetí Evy Sadkové, líbil se mi nápad s využitím odrazu tváře obou hlavních postav v zrcadle. Jakoby by tím paní režisérka chtěla vyjádřit myšlenku, že odraz v zrcadle nemusí vždy vyjadřovat skutečný stav věcí. A tak jako může někdy člověka klamat pohled do zrcadla, může někdy Evžen Gorkij klamat svými cynickými průpovídkami a to nejen druhé i sama sebe.

Spíše než "Manila ve spárech světla" by se toto filipínské sociální drama s tragickým vyústěním mělo jmenovat "Julio ve spárech Manily." Pro mladicky naivního Julia musel být ten střet s tvrdými podmínkami filipínského velkoměsta hodně drsným probuzením z krásného snu. Tím krásným snem mám namysli vcelku idylický život na venkově po boku své milé. O jak krásný sen se jednalo ukazují mnohdy kratičké flashbacky, v nichž Julio vzpomíná na svou milou. Jde přitom téměř o jediné pozitivní momenty v celém filmu. Onoho světla je totiž jinak fakt málo. Vše ostatní je vážně drsné, ať už sledujeme krutě nespravedlivé podmínky na stavbě, ve slamu či v prostředí homosexuálních prostitutů. A to ani nemluvím o závěru, ač jsem od jistého momentu takovýto závěr asi i čekal. Každopádně první setkání s takto exotickou kinematografií dopadlo poměrně dobře.

"Kdokoliv může tlouct na buben, ale jen skutečný bubeník dokáže zahnat zlé duchy…“ Oldřich Daněk možná nebyl skutečným bubeníkem, ale to jeho skutečné mistrovství vybroušených dialogů má vážně velkou moc. Zvláště když si k jejich interpretaci vybere takové herecké mistry jako je Jiří Adamíra, Jana Hlaváčová a Jiřina Jirásková. Sledovat třeba takovou hubatou otrokyni Hébé v podání Jiřiny Jiráskové, jak se svým pánem (Europidem) řeší nakrouhané či nenakrouhané zelí (:D), to je prostě požitek. A protože "se v Korintě ví téměř vše", pochybuji že by sem nic nedoneslo o hereckém umění Jiřího Adamíry, který tu postavu lenivého (a mírně ironického) Euripida sehrál vlastně jako by mimoděk. Ta Daňkova hra má být jinak "o tom co pomíjí a o tom co trvá" a já jsem si téměř jistý, že takto kouzelná televizní hra je trvalou hodnotou, i když ji zde zatím ohodnotilo jen něco málo přes 200 čsfd uživatelů.

Tak na tento film bych asi nebýt oslavy narozenin své dcery s kamarádkami nikdy nekoukal. Skoro do půlky filmu jsem nadával na to, jak černobílé je ta hlavní postava totálně rozmazlené pubertální holky (naprosté blbky) napsaná. V té druhé jsem pak nevěřícně kroutil hlavou nad tím, jak nevěrohodné je scenáristický pojat ten přerod dotyčné v poměrně normální stvoření. Takže jediné co oceňuji je samotné (vcelku věrohodné) zachycení fenoménu influencerů v prostředí sociálních sítí.

Jazzovou hudbu mám moc rád a zejména všechna ta trumpetová sóla jsem si tak v tomto filmu určitě moc užil. Horší už to bylo v tím vším kolem, kdy jsem se v tom rádoby ději ne vždy dobře orientoval a zas tolik mě to nebavilo. Výjimkou byly pasáže z Dingovy cesty do Paříže, kterou považuji po všech stránkách za vrchol celého filmu.

Tak tahle malá komedie se mistru Daňkovi moc nepovedla. Příběh tří dědků, z nichž jeden má nemocná játra, druhý je nahluchlý a z třetího jeho přátelé dělají takového "otloukánka", nemá podle mě moc čím zaujmout. Vše tak leží jen na třech hereckých bardech (Sklenčka, Řehoř a Kemr), kteří si ty své dědkovské role museli zjevně pěkně užít. To já si mohl tak maximálně užít hezky hravou hudbu J.F: Fischera (s výraznou harmonikou).

"Nenávist plodí nenávist… A my ji nezačali." Strhující historický film, který ukazuje, že Daněk nebyl jen vynikajícím scénáristou, ale i velmi dobrým režisérem. Už jen to pojetí, v němž se mísí situace v reálu s flashbacky, které mají divákovi ukázat na důvody osobní nenávisti zemana Ondřeje Keřského (Petr Kostka) vůči Eschweileru z Hohenbachu (Jiří Vala), je docela originální. Jedna z nejzajímavěji natočených scén je ta, kdy Keřský dostává za pokus o krádež koně 20 ran holí, divák ty rány ale jen slyší, zatímco sleduje ony flashbacky (v záběrech není jen násilí, ale zpočátku i krásná poetika ze svatby Keřského s jeho nevěstou Ankou). Výraznou roli ve filmu má kamera, v jejíž záběrech se mísí celoplošné záběry na vojsko v krajině s působivými detaily (viz třeba závěr čistě na ústa fanatického papežského legáta - Karel Höger). V závěru pak docela překvapí komorní vyústění oné osobní msty, které ukazuje na nesmyslnost úvodní promluvy legáta o tom, že "není smíření, jako není smíru mezi ohněm a vodou." A přesto z úplného konce se zdá, že tato legátova slova dojdou svého naplnění. To už ale samotný snímek nedopovídá.