HonzaBez

"Abych řekl pravdu, mě se hned nelíbil..." Vladimír Menšík v roli padělatelé byl v této detektivce, jinak hodně poplatné době svého vzniku, příjemným osvěžením. Celkový scénář nic moc, třeba jsem úplně nepochopil, o co tě protistátní bandě vlastně ve skutečnosti mělo jít. Ačkoliv ta zapletla s padělaným dopisem oznamujícím údajný záměr zavražděného spáchat sebevraždu měla svůj potenciál, celé to policejní vyšetřování a následně dopadení pachatelů moc šťávu nemělo.

Tuhle psychologicky laděnou televizní inscenaci o komplikovaných vztazích v jednom rozpadlém manželství jsem si pustil primárně kvůli Janě Hlaváčové a rozhodně nelituji. Herecky nejen ona ale i Ladislav Frej v rolí manipulativního slabocha naprostá špička. Akorát mi z těch všech postav, včetně těch (skoro) dospělých dětí bylo dost smutno. V jednu chvíli Frej říká že "do manželství se musí dát všechno", obávám se však, že i kdyby oba hlavní protagonisté dělali cokoliv, tak by to s nimi dobře nedopadlo.

"Člověk musí známky milovat..." Taky jsem v dětství maličko sbíral známky, tak mám pro tu filatelistickou vášeň pana Černého (,na rozdíl od jeho rodiny) docela pochopení. Ten maličko psychologický rozměr téhle detektivky s jistou exkurzí do vztahů v rodině, kde otec (věrohodný Ladislav Frej) si myslí, jak svou filatelistického sbírkou tvoří "hodnoty", zatímco jeho rodina by ty "hodnoty" měla radši tady a teď, mě vcelku bavil. Stejně jako mě bavil v roli pojišťovacího agenta na penzi Jiří Sovák. Celkově o maličko lepší než průměrná detektivka.

Ten samotný námět o vyšetřování politicky motivované vraždy (atentátu), která se stala ještě za 1. republiky, zasazené do poválečného prostředí pohraničí, kde se bandy bývalých členů Hitlerjugend jen neradi smiřují s tím, že válka už skončila (viz akční úvod s přestřelkou na lázeňské kolonádě), je určitě zajímavý. Zpracování je poněkud nemastné neslané, herecky to ale dost zachraňuje Josef Abrhám v roli detektivního asistenta Hanouska. Že to bylo natočené za normalizace si člověk naštěstí uvědomí až v závěru, který je zbytečně protiněmecký.

"Tak to chodí na tom světě pořád dokola. Některej z nás charakter je, jinej potvora..."  Téma pokrytecké morálky, prospěchářství a intrik na půdě jedné školy a v prostředí jednoho učitelského sboru mapuje tento televizní snímek opravdu znamenitě. Janě Hlaváčové jako jedinému "charakteru" ve své mladistvé naivitě nakonec nezbývá nic jiného než složit zbraně, což mě tedy moc nepotěšilo. Na rozdíl od jakýchsi kupletů Ljuby Hermanové, které v úvodu i závěru tuhle televizní inscenaci hezky rámují.

"Čáry a kouzla jsou v něčem jiném…." O svém hereckém kouzlu nás Jana Hlaváčková přesvědčila již za mlada. V této oddechové komedii po boku Miroslava Horníčka místy doslova čaruje. Bez ní bych asi tolik hvězdiček nedal.

"Tak co si dáme? Zakysanku?" :D Dát se tuhle hereckou benefici Jany Hlaváčové není úplně špatná volba. Ve druhé (dramatiky laděné) povídce (Nenávist) bych měl tedy pocit, jako by se už na ní začala místy projevovat její budoucí vleklá  zdravotní indispozice, ovšem v těch zbylých povídkách dokazuje, že ve své době měla ještě docela šmrnc. Nejjiskrněji působí v povídce Podvodnice, za což možná může i přítomnosti jejího manžela Luďka Munzara. Každopádně když její postava v této povídce mluví o sobě jako o "talentu od přírody", pasuje to i na samotnou Janu Hlaváčovou. Hezky ji to do úst vložil scénárista Petr Hudský.

"To je holka…jak mandle…" Uctít herecké umění Jany Hlaváčová odvysíláním skvěle jiskrné inscenace Našich furiantů Ladislava Stroupežnického, v níž se dotyčná krásné zhostila role Markytky, se dnes České televizi povedlo na výbornou. Excelentních hereckých výkonů je v této inscenaci celá řada (třeba Luděk Munzar v roli Valentina Bláhy nebo Blažena Holišová jako Dubská), ale výkon Hlaváčové zde patří mezi ty vskutku nezapomenutelné. Z čeho jsem byl jinak hodně nadšený, byla skvělá scénická hudba (se zpěvy) z pera Pavla Vondrušky, který si v této inscenaci i střihl přiléhavou roli kapelníka.

"Abych se nemusela sama před sebou stydět..." Jana Hlaváčová byla krásná herečka a když píšu "krásná", tak mám na mysli, že byla krásnou osobností, z níž vyzařovala jistá noblesa a též empatie (jak o ní i v dokumentu mluvili třeba ti, kteří ji znali z kantorského působení na DAMU). Rozhodně tam nevidím nic, za co by se měla stydět (za mě naopak obdiv za způsob s jakou grácií spolu i manželem odešli po samotové revoluce z Národního divadla). Stydět se ale nemusí ani režisér Kubala, který vytvořil moc hezký dokument. Líbilo se mi třeba, že snad všechny ukázky z filmů převedl do černobílého vizuálu, čímž tomu dokumentu dal jistou nostalgii. Moc milé jsou jinak pasáže, kde Hlaváčová vystupuje po boku svého muže Luďka Munzara. Oba byli výborní herci, ale taky výjimečné herecké manželství. Možná, jak v dokumentu říká Luděk Munzar, spolu zas nehráli tolik (jako třeba Abrhám se Šafránkovou), ale těch pár rolí co jsem si vybavil (zejména na divadle v Našich furiantech), stálo za to.

"Já trouba, já pitomec, já bezpříkladný blbec, tak já si o sobě ješitně myslím, že se vyznám v ženách a naletím..." Dvě drobné Maupassantovy povídky se společným jmenovatelem v podobě nevěrných žen a oklamaných mužů se dají vidět už jen kvůli excelentnímu hereckému obsazení v mužských rolích (Preiss a Kostka). O krapet víc se mi asi líbila ta druhá povídka a to kvůli Libušce Šafránkové, které tu "kurvičku, co místo toho, aby šlapala chodník, šlape hřbitovní cestičky," sehrála s grácií sobě vlastní. V obou povídkách jinak zní moc příjemná francouzsky laděná hudba Pavla Mandela.