Rimsy

Je to skvělé. Očividně téma, které Kaufmana v životě zasahovalo, a tak o tom napsal. Je to něco na způsob Birdmana - pokud jste si v životě prošli situacemi, které se aspoň trochu podobají trablům hlavních hrdinů, budete přesně vědět, co tím chtěl Kaufman říct. Tak jako před dvěma lety Iňárritu. Oboje jsou geniální filmy, které zasáhnou toho, kdo je jim otevřený, ale kolem spousty lidí prostě prošumí. Na tom není nic špatného, ale pro mě osobně to byl prostě hodně silný zážitek.

Historická klasika Orsona Wellese, na níž se zub času podepsal víc než dost. To by možná nebyla relevantní výtka, ale když Welles o dvě dekády dříve natočil Kanea, jenž je i dnes formálně pozoruhodně aktuální, tak strnulost Falstaffa je překvapivá. Divadelní dialogy a monology jsou pochopitelné, stejně jako dnes už trochu úsměvná bitva, jejíž hektičnost a střihová skladba je ovšem (s přihlédnutím k rozpočtu) zajímavá. Příběh, slepený z několika her, je sám o sobě výborný a se silným koncem, za pozornost stojí i důmyslné a výrazné kamerové pohledy. Jako celek mě ovšem Falstaff moc nebavil, asi přílišná očekávání. Tak pozor na ně.

Je to samozřejmě skvělé, ale výsledný dojem je rozporuplný. Sledujeme totiž tři linie: 1) záznam koncertu z posledních turné, který je úžasný. Bylo to skvělé naživo a i na plátně z toho naskakuje husí kůže. Jako záznamu jedinečné události a aktualizaci možná nejlepšího koncertního vystoupení všech dob nelze nic vytknout. 2) Watersovo plazení po francouzsko-italských hranicích, aby s duchy minulosti i přítomnosti diskutoval svou životní pouť a smysl všehomíra. A je to přesně tak watersovsky samožerské, jak to zní. Namísto aby překlenul třicetiletou propast od vydání Wall tak, že její témata aktualizuje a ukáže univerzálnost svého nejhlubšího životního sdělení (které je skutečně úžasné a síla budování svých osobních zdí nevyprchává ani po letech), tak příběh vztáhne k sobě, zaměří se ještě víc na svého otce a dědu a prezentuje se tak melancholicky a pateticky, jak to umí jen on sám. No a konečně za 3) tu máme rozhovor Waterse a Masona, který se nese v podobném duchu. Waters má o všem jasno a ničeho nelituje, zatímco ze strany Masona je cítit, že Gilmour zas takový padouch asi nebyl a že s Rogerem to musely být pořádně těžké dekády. Ale smířlivý tón nostalgie a humoru naštěstí hrany obrušuje, a tak si v rozhovoru jen potvrdíte, co stejně už dávno víte. Takže výsledně za 4, ale to je fuk, protože pro fanoušky povinnost a úžasný zážitek a nikoho jiného to zajímat stejně nebude. Původní Wall je stále milníkem hudebních filmů, na čemž tahle snaha o upoutání pozornosti nic nezměnila.

Lumeta mám rád a Network je bezesporu chytrý a promyšlený film, bohužel mě ale moc nezasáhl. Herci jsou výborní a jednotlivé linie jejich příběhů jsou vlastně takové, jaké by měly být - klesající sledovanost jednoho moderátora, mocenské hry smetánky a osobní problémy různých dělníků médií, to vše jsou určitě vhodná témata, ale zpracování je strašně zdlouhavé, i dialogy jsou rozvleklé a opravdu silné scény pak nenaplní svůj potenciál. Obsahově výborný film o médiích a především televizi, formálně pak promarněná šance na skutečnou satirickou legendu

Těžké hodnocení, film totiž můžeme vnímat ve dvou rovinách - ta první, sledující epizodní dobrodružství otce a syna, prostřednictvím kterých poznáváme reálie postapokalyptického světa, má po chvíli nesnesitelně pomalé tempo a na to, co se na obrazovce skutečně děje, je vyprávěná strašlivě pomalu. Ve druhé rovině ovšem sledujeme symbolické hledání odpovědí na dosti palčivé otázky (Kdo a proč, jestli vůbec někdo, je sleduje? Jaké jsou motivy otce a jaké syna? Kdo je v tomhle světě skutečně ten dobrý a zlý a jak se to pozná?) a v tomhle ohledu to celé funguje výborně a konec tomu dává velmi silnou pointu, která možná na první pohled není tak patrná. Škoda že se k zajímavým a, jakkoli klišoidně to zní, lidsky silným odpovědím dobereme až skrze zdlouhavé, snad až unylé vyprávění. Za to hvězda dolů. Ale těch pár herců a záběry na bezútěšnou krajinu jsou skvělé po celou stopáž. Kvalitní a nenápadný přírůstek do postapokalyptického šuplíčku.

Nevalná očekávání se potvrdila. Reboot série si pohrává se známými scénámi z prvního dílu a pomrkává na fanoušky, což je zpočátku docela fajn. Slavné reálie ale staví na hlavu a nabízí nové, akčnější a příběhově zamotanější situace. Paradoxy cestování časem jsou úspěšně ignorovány a zůstává tak příběhový slepenec jedničky se spoustou klišovitých hlášek (I'll be back nepočítám) a logických paradoxů. Akce je rutinní, ale nelze jí nic vyčíst. Ve výsledku to není propadák, ale sestupná tendence série se opět potvrdila. Netěšme se na další díly!

Po dekádě odkládání jsem si doplnil dávný rest a podíval se na zfilmování mé oblíbené knižní série. Bohužel se naplnila očekávání, že mi žádný poklad neuniká. Filmový Stopařův průvodce je zmatená a příběhově nekoherentní podívaná, kterou plně nechápe ani fanoušek knih jako já. Příběh vychází především z prvního dílu, některé epizody jsou ale úplně nové a jejich pointy nedávají moc smysl. Naplno se ukazuje problém možná celé série - Adamsův humor skvěle funguje ve vytváření bizarního světa (co světa, celého vesmíru), který stojí na stejně vachrlatých základech jako naše společnost. Slovní humor a absurdita se ale těžko převádějí na plátno, takže je nevyhnutelné, že se režisérovo pojetí Adamsova univerza nemůže líbit spoustě fanoušků. Navíc příběhová linka je i v knihách trochu vedlejší a místy nesrozumitelná, což zfilmování rozhodně neulehčuje. Kdo nezná knihy, bude sledovat jen proměnlivě vtipný sled bizarních scén, a kdo knihy zná... ten vlastně taky. Není divu, že další pokračování nevznikla. Můžeme se tvářit, jak je to těžká látka na adaptaci, a asi budeme mít pravdu. Ale nevěřím, že by to nešlo zvládnout mnohem lépe.

Veskrze průměrný film. Maddena mám zafixovaného jako režiséra ubulených slaďáren, takže i přes solidní řemeslnou kvalitu jeho filmy nevyhledávám. A i tady se očekávání potvrdila - námět, skýtající uplatnění pro řadu hereckých gerontů, je neokoukaný a jména jako Wilkinson, Dench a Maggie Smith jsou zárukou určité kvality. Celé je to ale hrozně zdlouhavé a spousta scén (a vlastně i celých dějových linek) by tam nemusela být a nic by se nestalo. Takhle se pobavíme u pár vtipů, zamyslíme u několika zajímavých myšlenek ohledně stáří (bez ironie), ale to vše je rozmělněné v hromadě nudy a plků, na které by neměl mít čas nikdo, ať je v jakémkoli věku. Rým.

Na deset minut roztažená myšlenka, jak je špatné, že si děti hrají se zbraněmi. Šlo by to vyjádřit i zajímavěji, kontroverzněji a originálněji, proto mi to přijde jako filmařsky odfláklé dílo, které se tváří, že všechno utáhne jen na silné idee. V chorvatských poměrech to asi vyznívá silněji, pro nás ty bratrovražedné války se zapojením dětí přece jen tak blízkým tématem nejsou. Takže hodnotím hlavně filmařskou práci/divácký zážitek a z toho pohledu je tenhle kraťas dost nezáživný.

V jednom díle hromadí krámy chlap jménem Chip. A trpí tím hlavně jeho žena. Jménem Dale. Dale. Chip a Dale. Je to lidská tragédie, ale nejde se nesmát...