Rimsy

Čím víc o tom přemýšlím, tím jasněji se mi zdá, že Sheridan ve svém režijním debutu prostě vsadil na jistotu. Jeho scénář vykazuje velké podobnosti se Sicariem i Hell or High Water, americký koumák si tak zřejmě nechtěl situaci komplikovat a jednoduše zfilmoval to, co zná nejlépe. Což vlastně není nic proti ničemu a hlavně divák si může libovat, jelikož Sheridanovy tajemné případy s hutnou atmosférou se ještě nějakou dobu neokoukají. Až na konci si tak uvědomíte, že příběh je vlastně úplně jednoduchý, ale celou dobu vám to ani nepřijde – pohlcující atmosféra zasněženého Wyomingu a charismatické postavy udržují pozornost i ve chvílích, kdy se nic moc neděje. A když se začne dít, budete slintat jako málokdy, finále je totiž absolutně katarzní a pomalejší tempo předchozích desetiminutovek bohatě vynahradí. Renner má nejsympatičtější roli kariéry, Olsenka je v pohodě a rád jsem po delší době zase viděl Grahama Greenea. V součtu jednoznačný palec nahoru, Sheridanova tvorba má pro mě vzestupnou tendenci a Wind River mě zatím bavila nejvíc.

Třetí opičí příběh z nastavené laťky rozhodně neklesá a představuje tak důstojné zakončení téhle (pro mě trochu překvapivě) povedené trilogie. Osudovost je cítit ve vzduchu, a i přes všechny útrapy, které komunitu lidoopů v čele s charismatickým Caesarem potkávají, je tak nějak patrné, že se čas lidí chýlí ke konci. Právě tahle atmosféra udrží pozornost i v první polovině, která je nečekaně pomalá a rozvláčná, aby připravila pozice pro očekávaně epický závěr. Z poslední třetiny sice možná šlo vytřískat trochu víc, přesto se okradeni cítit nebudete a takhle komplexní zážitek blockbustery obvykle nenabízejí. Pro fanoušky předchozích dílů samozřejmě povinnost a kdo se bál, že tomuhle ambicióznímu oprášení legendy dojde časem dech, může být v klidu. Opice jedou!

Stopáž 137 minut budila obavy, a to zcela oprávněně. Besson ukazuje celý komiksový svět poměrně zeširoka a představuje až příliš jednorázových postav, kvůli čemuž se ve snažení ústřední dvojice časem začnete ztrácet. Vizuál je skutečně osobitý, videoherních prvků nakonec není moc a po stránce efektů a barevnosti si stěžovat rozhodně nemůžu. O to déle trvá si uvědomit, že se tam vlastně nic moc neděje a že DeHaan fakt není charismatický hrdina. Cara to zachraňuje, do Bessonova vesmíru se spoře oděná hubatá modelka prostě hodí. Bojím se, že tohle uchopení komiksového předchůdce Hvězdných válek Bessona do extratřídy nevrátí a pouze první pětiminutovka snese srovnání s Pátým elementem. O propadák se určitě nejedná, ale třeba nedlouhá camea Rihanny a Ethana Hawka ukážou potenciál, který nebyl naplněn. Z vtípků, postav i samotného příběhu čouhá nedotaženost, což je prostě škoda. Ale víc než kdy jindy se hodí říct, že je to barevný a hýbe se to.

Je to výborný, neodpustím si však jedno ALE. Nolanovy filmy pro mě v poslední dekádě představovaly tu nejlepší kombinaci originálního příběhu, dobře napsaných postav a skvělého až revolučního audiovizuálu. V Dunkerku vlastně zbylo jen to poslední, zato však vypiplané do posledního detailu. Forma se stává obsahem a i s minimem příběhu a jedinou postavou, o níž se dají říct aspoň dvě věty, dokáže Nolan udržet napětí a budit emoce, což je bez debat fantastický počin. Přesto jsem čekal něco trochu víc nebo alespoň jiného. Chci to vidět znova a pravděpodobně ve mně film poroste, ovšem teď z něj zas tak na větvi nejsem. Abych ale byl aspoň trochu objektivní – Hardy, Murphy i všichni ostatní hrají, co mají; Zimmerova dunivá hudba a téměř neustálý tikot vytvářejí atmosféru, kvůli které by mělo být kino povinností. Je rozhodně moc dobře, že Nolan nevytvořil rutinní válečné drama, nýbrž naplno skočil do chladných lamanšských vod a přinesl unikátní zážitek naplno využívající filmu jako média.

Nádherný film, ke kterému jsem se pohříchu dostal až po deseti letech... Úspěšně balancující mezi mainstreamem a artem, mezi rozmáchlou sci-fi a komorním melodramatem. Hudba Clinta Mansella je zase jednou fantastická, vizuál místy hraničí s kýčem, ovšem vzhledem ke snaze vyjádřit se k základním otázkám života je to vlastně adekvátní. Jackman mile překvapil a moje oblíbená Rachel Weisz ne, zahrála standardně skvěle. Co ale z Fontány dělá skutečné mistrovské dílo, je katarzní podání myšlenek, které přesahují standardní "láska všechno přemůže", když ukazují, že nepřemůže, ale že to nevadí. Boj se smrtí nelze vyhrát, ale k blížícímu se konci lze přistoupit i důstojně a s pokorou, což je tím největším vyjádřením lásky k odcházejícímu, jakého člověk může dosáhnout. A jestli film dokáže poutavou formou předat takovou myšlenku, tak už nevím, co bych měl od něj chtít víc.

Vlastně standardní coming of age film, který nakonec vůbec není tak kontroverzní, jak se tváří. Brutalita tam je, ale ne nějak krvavě zábavná a téma dospívání, životních zkoušek a iniciace je podané dost jednoduše. Vizuál je působivý a ústřední hudba naléhavá, stopáž by zasloužila zkrátit (hlavně úvod je trochu roztahaný), ale jinak se jedná o lehce nadprůměrný film s trochu zbytečnými krutostmi. Za podívání ale stojí.

Totální nuda. Celou hodinu a půl se vlastně nic neděje, není tam žádný konflikt či vývoj. Spousta scén je nevypointovaných a zdlouhavých. Hudba absolutně otravná, spousta patosu. Ani se mi tyhle všechny výtky nechce komponovat do pěkných vět, protože nemá smysl s touhle pseudouměleckou honbou za Oscarem pro Natalii ztrácet čas.

U Hediho od začátku víte, co čekat. Zdánlivě osobní příběh mladého a konzervativně vychovaného muže, který se chce vymanit z vymezených kolejí, je jasně čitelnou alegorií na události Arabského jara. Skvělé je ovšem to, že na obou těchto rovinách (tedy příběhové i symbolické) film funguje a přenáší tak důležité poselství o stavu severoafrické společnosti. Koho to ovšem nezajímá, užije si i tak zajímavé melodrama. A rozpory mezi Hedim a jeho matkou fungují na tolika rovinách, až jsem fascinovaně sledoval, jak jednoduše a přirozeně lze zprostředkovat tolik emocí. Velká síla.

Skvělí herci a často až naturalistické záběry dodávají tomuhle drásavému dramatu velkou sílu. Můžeme snímku vyčítat, že společenská ostrakizace hlavní hrdinky není dostatečně vykreslená a hlavní záběr je v rodinných vztazích, nebo že postava Markuse je až karikaturně dobrá, aby se tak naléhavost ženina rozhodování ještě zvýraznila. Ale to přece není to hlavní. Snímek emočně vyčerpávajícím způsobem otevírá otázky, o čem všem může člověk/žena/partner sám rozhodnout? Samotný příběh jedné rodiny čelící nepřízni osudu vás možná chladnými nechá, ovšem následná bouře myšlenek, jež se ve vaší hlavě rozvíří, určitě ne.

Upřímně? Vyprázdněná hra na efekt, ze které i přes minimum plnovousů a matéčka čpí rádobyartové hipsterství na míle daleko. Hezké, leč banální myšlenky o lásce a přátelství jsou podané bez schopnosti přenést emoce. Spousta zbytečných a nikam neplynoucích záběrů zklame stejně jako nevysvětlené a dost nahodilé motivace. Kdo bude chtít hodně šťourat, určitě si smysluplná dílčí témata najde, ovšem jako celek velké zklamání.