Rimsy

Selský rozum bohužel až příliš jednotvárně kopíruje koncept Matrixu AB, který mi už před těmi pár lety přišel přehnaně jednostranný. Investigativní práce novinářů přitom přinesla hned několik nových zjištění, které jsou však poskládané dohromady poměrně nenápaditě, suše a bez dostatečné režijní jistoty. Vyznění několikaminutových monologů Babišových "obětí" (mezi nimiž samozřejmě opět nechybí Bohumír Rada) vyšumí do prázdna, jelikož film bez silného vedení nechává všechny hejtry zdlouhavě vypovídat. Jsem možná zbytečně zlý, ale zmatenost a nekoncepčnost rychle vede k nudě, ve které zanikne jak široké spektrum probíraných témat, tak nezpochybnitelná práce, již sesbírání informací muselo dát. Takhle je z toho jen další šokované pozastavení nad tím, co se u nás děje. Ovšem s tím (jak správně píše xxmartinxx), že každého jen utvrdí v jeho počátečním postoji a nikam dál diskuzi neposune.

Vzhledem k očekáváním jsou druzí Kingsmani určitě zklamáním. Nedívá se na ně špatně, ale je to prostě další nálož téhož. Co před pár lety ale slavilo úspěch i díky faktoru překvapení, podruhé stejně prostě nefunguje. Postavy i jejich představitelé jsou zábavní a nenudí, ovšem střídání lokací a posílání hrdinů do rozličných koutů světa působí velmi uměle a pro hlavní příběhovou linku často až nesmyslně. Vaughn se snaží za každou cenu bavit, ovšem nemá už tolik co nabídnout. Oživíme si spoustu hezkých vzpomínek na jedničku, ale Julianne Moore není Samuel L. Jackson a všechno jaksi nemá takový švih. Popcornovost je na maximu a věřím, že spousta fanoušků bude z kina odcházet spokojených. Moc přímočařejších a zábavnějších filmů letos v kině nejspíš nebude, ale přesto zůstává pachuť, že tohle prostě mělo na víc. Škoda.

Jan Svěrák zahazardoval a příběh svého otce natočil podle vlastního scénáře. Nesourodost témat a absence dramatičnosti pak vede k tomu, že jsme dostali horší kopii Obecné školy, která očividně plýtvá talentem před i za kamerou, ale aspoň potěší technickou suverenitou a příjemnou atmosféru. Chtěli jsme však mnohem víc.

Mohla to být jen další z průměrných biografií podle reálných základů, jenže jména jako Cruise či Liman budí očekávání o poznání vyšší. Výsledek však kdovíjakým hitem není, přestože se o špatný film určitě nejedná. Cruise si roli frajírka s občasným humorným přesahem viditelně užívá, ačkoli vás možná zarazí, že na poměry člověka balancujícího na hraně se chechtá docela dost. Ale jeho postava taková prostě nejspíš je. O nikom dalším už ale nemá smysl psát, protože Cruise si krade show pro sebe a vedlejší figury v čele s Gleesonem mu pouze nahrávají na smeče. Na dvě hodiny má Barry Seal docela slušné tempo, ovšem kámen úrazu je v tom, že vás ničím nepřekvapí. Od začátku víte, že to Barry bude hrát na všechny strany, což se taky děje, a přestože by ho mohli (a měli!) tisíckrát zabít či zabásnout, tak se o něj nebojíte. Což je trochu nuda a jakkoli na papíře vypadá námět frajersky, realita taková bomba není. Prostě ničím zvláštním nedochucená krimi jízda, která však sama o sobě špatně nechutná.

Možná je tentokrát přání otcem myšlenky, ale s výslednou podobou Temné věže jsem dost spokojený. Kombinace neprvoplánových herců a fantasy tematiky se mi od začátku líbila a Nikolaj Arcel mě opět nezklamal. McConaughey je správně slizký a Elba, přestože kdovíkolik prostoru vlastně nemá, taky potěšil. Hlavní výhodou je však stopáž, která se drží na rozumné délce, a celá hodina a půl příjemně odsýpá. Na vedlejší postavy se tak moc nedostane, stejně jako na propracování pozadí a motivace hlavních hrdinů. Což je trochu škoda, ovšem v dnešní době ukecaných a roztahaných blockbusterů s tím vlastně ani problém nemám. Temná věž je příjemně nepřeplácanou fantasy, která v kině bez problémů zabaví.

Karel Roden cestuje krajinou a snaží se v učesaně stylizovaném středověku najít ztraceného syna. Náročný film, který pro zábavychtivého diváka bude představovat strašlivá muka, ale masochistického fanouška artu potěší vrstevnatostí témat a prostorem k přemýšlení. Vyberte si, na jakou stranu se přidáte.

Na konci roku u mě bude Přízrak mezi nejlepšími filmy, to je vlastně jisté už teď. Komorní příběh o duchovi, truchlící manželce, geniu loci a lásce, pro kterou čas nic neznamená, je natočen velmi svébytným způsobem, takže je třeba k němu přistupovat opatrně. Ale velkou krásu v sobě prostě má.

Hvězdičkové hodnocení v tomhle případě nedává žádný smysl. Nejedná se o dramatický film ani informativní dokument. Malickova báseň je požitkem pro smysly a ztělesněným peklem pro netrpělivého (či ospalého) diváka. Pokud si však chcete vyčlenit chvilku pro své dumavé nitro, vhodnější prostor v kině k tomu momentálně nedostanete.

Mrazivé drama, fungující na rovině celospolečenské i osobní. Tu první drží pevně v rukou suverénní Fatih Akin, o tu druhou se stará výborná Diane Kruger. Je jasné, na kterou stranu současných konfliktů se autor staví, ovšem jeho podání je filmařsky vyzrálé, takže zklamán by neměl být nikdo.

Janička je rozhodně velmi nestandardní divností, kterou si buď zamilujete, nebo ji znechuceně po čtvrthodině vypnete. Dumontův výsměch žánrům i tématům je však tentokrát vtipný. Divákům stále naproti moc nejde, ovšem tenhle neotřelý mix jsem dokázal ocenit.