Rimsy

Není to už tak úplně originální koncept, přece jen pár filmů z monitoru počítače či telefonu jsme už viděli. A tak nepřekvapí spousta propracovaných detailů, jichž si člověk během sledování ani nevšimne (respektive pouze náhodou). To je už ale spíše standardem, a tak tyhle filmy mohou zaujmout hlavně tím, že mají neotřelý příběh, který dokáže i navzdory repetitivní formě udržet pozornost. A to se Bekmambetovovi docela daří, kdyby jen díky silnému námětu. I pokud se ale nezajímáte o situaci kolem Islámského státu a nečekaně propracovaných technik, jimiž prorůstá "naši" západní společnost, tak i samotný motiv překračování hranic v práci je zábavný. A leckdy dokonce napínavý. Nikterak zlomový, leč povedený kus.

Paul Dano dává na odiv své nezávislé kořeny a namísto dechberoucího audiovizuálu sází na ústřední trojici herců a jejich komorní příběh. Gyllenhaal i Mulligan dokazují svou kvalitu, zjevením je velmi podařený výkon čerstvě sedmnáctiletého Eda Oxenboulda. Coming-of-age drama tentokrát nesleduje pouze dospívajícího chlapce, ale ukazuje potřebu rituálů a nalezení role ve světě i u jeho rodičů, pětatřicátníků. Což je v tomhle věku (a hlavně s dítětem na krku) přece jen docela problém. Silný námět, který však Dano nerozvedl tak, aby mě emocionálně odboural. Jeho civiliní uchopení netlačí na citečky tak moc, až... ze mě nedostal vlastně vůbec nic. Ale možná jsem jen mrtvý uvnitř.

Od začátku jsem tomuhle filmu nevěřil a považoval ho za zbytečnou povinnou oscarovku, výsledek je ale překvapivě o poznání lepší. Nejde ani tak o mravenčí detektivně-novinářskou práci, ani srdcervoucí osudy hlavních postav, ale o nečernobílá morální dilemata, která je skutečně potřeba řešit. Publikovat, či nepublikovat? Důvody k tomu i onomu činu jsou logické a věrohodné stejně jako osobní nejistoty, podané navíc bez přehnaného patosu. Kreativní Kaminskiho kamera a umírněná Williamsova hudba podtrhávají Spielbergův styl, který je přece jen rozmáchlejší než třeba ten McCarthyho ve Spotlightu, ale s tím se musí počítat a nakonec se vlastně ani o problém nejedná. Překvapivě tedy musím pochválit vrstevnatější příběh se zábavnějším podáním, než bych čekal. Určitě se nejedná o nic jiného, než jak to na první pohled vypadá; nedávné Všechny prachy světa ale ukázaly, že i jasně načrtnutá zápletka vedená zkušeným filmařem se může po cestě rozsypat. A to naštěstí není případ The Postu.

McDonagh špičkově zvládá prolínání smutku, násilí a humoru, často i v rámci jedné scény. Skloubit rozdílné emoce na tak malém prostoru bývá těžké a třeba české filmy poslední doby suverénně ukazují, jak se to může nedařit. O to více stojí McDonaghův cit za vyzdvižení. Také postavy jsou skvěle napsané, což je patrné především v první půlce - v té druhé už je scénář žene do stále většího šílenství, což místy hapruje v rovině uvěřitelnosti, ovšem z hlediska dramatičnosti funguje. A jen tak mimochodem se daří vykreslovat vztahy na malém městě, přetrvávající rasismus i velmi rozdílné hodnoty zosobněné v jednotlivých postavách. Koláž zhruba v polovině je mistrovskou přehlídkou práce s příběhem, obrazem a zvukem. A samozřejmě Burwellova hudba, která místy připomíná westerny, jindy zase dává vzpomenout na jeho tradiční spolupráci s Coeny. Prostě velmi povedený film, zasloužené glóby a budu držet palce na jakékoli Oscary, které budou akademici McDonaghovu týmu ochotní udělit.

Výsledek zcela odpovídá očekáváním. Pravověrná adaptace se skvělými herci a místy téměř pohádkovým vizuálem splňuje nároky na kvalitní oprášení klasiky, Branagh však nepřidává nic moc navíc. Těžko říct, jak by bylo možné jeden z nejslavnějších detektivních případů inovovat a zároveň zacházet s látkou dostatečně uctivě – slavný charakterní tvůrce se o to raději ani nepokouší a s jistotou táhne vyšetřování z úlohy režiséra i titulního představitele. Na jeho úmyslně lámanou angličtinu si za chvíli zvyknete, a pak už jen žasnete nad poctivou detektivní prací. Obsazení je samozřejmě špičkové, jelikož jen tenhle odstavec by vydal na vyjmenování všech hereckých es, a vidět takové množství známých tváří pohromadě je pro fanouška vážně radost. Branagh tedy vedle nešlápl a dodal produkt, který tak nějak dodat měl.

Tyhle první dojmy asi překvapí málokoho. Po všech těch průšvizích by byl snad zázrak, kdyby z Ligy spravedlnosti vylezlo něco nadstandardně dobrého. A tak tu máme jen další DC nedochůdče, které ze všeho nejvíc připomíná loňskou sešlost Batman vs. Superman. Tentokrát se trochu koherentněji držíme pětice (respektive šestice) ústředních klaďasů, jejich dávání dohromady a následné bitkaření je však zoufale nepřekvapivé a nezábavné. Akce se opět utápí v digitálních orgiích, takže nefyzické souboje s amorfními příšerkami ani tentokrát nemají šťávu. Dvouhodinovou stopáž jsem ocenil, prosekání určitě neuškodilo, jen je trochu škoda, že to, co zůstalo, je stále celkem zbytečné nebo rovnou hloupé. Hrdinové nic smysluplného nedělají a Flash je se svým podivným vykrucováním a nevtipnými vtipy vyloženě otravný. No prostě, jak jsem psal, příjemné překvapení to není…

Pokud považujete dvě dekády staré Jumanji s Robinem Williamsem za komediální klasiku a jeden z etalonů 90. let, tahle nová verze byla pro vás odepsaná už od začátku. Pro všechny ostatní se ale jedná o příjemnou jednohubku, která na dvě hodinky solidně zabaví. Nejedná se o kdovíjakou řachandu, jelikož nikdo z přítomných nedosahuje Williamsova komediálního talentu, a tak typický humor stojí na parodování videoherních pravidel a neustálém překvapení, co se kolem hrdinů vlastně děje. The Rock hlavní roli ustál, Jack Black i Karen Gillan si svoje party užili (přesněji „užily“), problém jsem měl opět jen s otravně křiklounským Kevinem Hartem, jenž ani po tisící nehraje nikoho jiného než sebe. Až na některé vyložené ošklivé triky, které bohužel nejspíš nebyly špatné úmyslně, audiovizuál nebolí. Žádné hloubky či nezapomenutelných momentů se nedočkáte, ale nenáročné popcornovky naštěstí ano.

150 minut stopáže je trochu úmorných a některé části by bylo možno bez větší újmy vypustit, ale nuda naštěstí nehrozí. Zamrzí spíše zkratkovitost, s níž je tu a tam děj posouván kupředu, ale o to ve Hvězdných válkách nikdy nešlo (avšak zároveň proto si je nedokážu čistě fanouškovsky vychutnat, ale to sem nepatří). Osudovost, která ve staré trilogii byla neustále cítit, v sedmičce trochu zklamala a v Rogue One byla směšná, je na několika místech zpátky, a tak musím vyjádřit spokojenost. Není to dokonalé, ale Johnson to zvládl velmi dobře.

Film roku? Nejspíš ne. Výborný výsledek? Určitě. Villeneuve dokázal, že je pro tuhle látku asi ideálním režisérem; s úctou vycházel ze Scottovy klasiky, zároveň si do ní protlačil svůj vlastní styl. Ne všichni to musejí brát nutně pozitivně, ale v důsledku má nový Blade Runner komornější atmosféru, kulisy nejsou tak živé a tempo je ještě pomalejší než u jedničky, ovšem kyberpunkový duch zůstal. Villeneuvova pečlivost je též patrná, a tak předkládá vypiplaný příběh, jenž se dlouho předlouho rozjíždí, na konci však do sebe hezky zapadne. Možná by to mohlo být katarznější a akčnější, ale přepálenou okázalost zrovna od Villeneuva čekat nemůžeme. Zimmerova dunivá hudba plní funkci a Deakins maluje obrazy, jaké jsme letos snad ještě neviděli. Gosling nemá charisma jako kdysi Ford (což je vidět ve chvílích, kdy jsou spolu), ale i tuhle hlavní roli utáhne. Ovšem všechno, co popisuji, pouze slouží k podnícení myšlenek o hranicích lidství. Co je a co není člověk? A kdo to může rozhodnout? Filosofie jedničky je na hranici mainstreamu posouvána dál a v tomhle ohledu si tým tvůrců zaslouží pochvalu.

Je to divný a naprosto chápu zděšení spousty diváků. Aronofsky servíruje další ze svých velkolepých děl, které se snaží uchopit širokou paletu témat v líbivém kabátku. Na mě to ale fungovalo. Archetypální postavy rodičů, specifika mužsko-ženského pohledu na svět, politické náznaky… je tam prostě tak moc všechno, až je dost obtížné si z toho vyzobat něco pro sebe. Což ostatně i sám Aronofsky zhruba ve dvou třetinách tematizuje. Chvílemi si nelze nevzpomenout na Fontánu, tentokrát však v mnohem sevřenějším pojetí, kdy většinu času sledujeme skrz vyděšenou Jennifer Lawrence okolní dění. To je zprvu hodně poklidné, přesto se daří budovat atmosféru, že něco je ve vzduchu. Závěrečná půlhodina je naopak neuvěřitelně nakopnutá a přepálená a jistě spoustě lidí nesedne. Já mám ale Aronofskyho styl i vzletnou poetiku rád, takže jsem se na téhle vlně těžko uchopitelného podivna svezl moc rád.