Rimsy

Název zaujme na první pohled a Radu Jude se tak znovu vrací do rumunské historie, z níž si umí vyzobat pěkně nelichotivé momenty. Tenhle snímek v zemi svého vzniku určitě rozpoutá kontroverzi, neboť vzpomínat na temné kapitoly minulosti se chce málokomu. Jen si představte, kdyby nám chtěl někdo podrobit zdrcující kritice husity a jejich nepěkné aktivity. Jenže rumunská armáda pro našince takový zvuk nemá, a tak není pochyb o tom, že český divák spoustu narážek a historických rozborů nedocení. Přesto je zjevné, že se jedná o chytrý film, který má mezinárodní přesah minimálně v tom, že lidé se prostě nemění a co se stalo před sedmdesáti lety, může se klidně opakovat i dnes – když mase řeknete, komu má tleskat, tak to dělat bude. Tahle znepokojivá satirická linka bohužel není dostatečně protlačena, a tak pro nás, kteří netrávíme noci nad knihami o historii Balkánů či pogromů, ty dvě a půl hodiny nakonec zas tak silně nevyzní.

Důstojné rozloučení s velkým umělcem. Málokteré jméno udělalo Česku takové jméno ve světě jako právě Švankmajer a jeho poslední snímek na tomto obrazu nic nezkazí. Jistě, zase se jedná o šílenost, která pro běžného diváka, jenž se chce prostě podívat na komedii s Jirkou Lábusem, prostě není. Švankmajer předkládá esenci svého stylu, v níž kombinuje znepokojivé animace se surrealistickými výjevy, navíc okořeněné vyhrocenou sociální kritikou z pera bratří Čapků. Dobrý námět a schopné zpracování, ukazující, že Švankmajer by ještě rozhodně měl co říct – škoda, že se do dalšího velkého projektu už nepustí.

Přinejlepším tři hvězdy a chválu ze Sundance nechápu. Proč natáčet snímek o tom, jak to nikdy ani zdaleka nebylo? Křesťanské převýchovné tábory byly o poznání větší maso jak na začátku devadesátek, kdy se film odehrává, tak nejspíš i teď. Takhle dostáváme jen vyhlazenou, idealistickou vizi světa bez konfliktu vnitřního ani vnějšího. Chloë Grace Moretz je v hlavní roli sympatická, přesto její postava vyvolává řadu otázek, na něž snímek neodpoví. Stejně jako k ní nám nedovolí dostat se blíž ani k ostatním postavám a nenabízí ani psychologickou sondu do hlav mladých lidí, kteří v prudérním prostředí objevují svou sexualitu, ani sociálně ostrou hranu, která by pojmenovávala problém z hlediska systému. Zůstává jen indie oddychovka s pohodovou atmosférou a funkčním řemeslem, na což se sice příjemně dívá, ale když to minete, o nic nepřijdete. Čekal bych, že na Sundance se musí ročně hlásit tisíce takových filmů, takže nechápu, v čem je tenhle zvláštní…

Nečekal bych, že od scenáristky děsivého Andílka na nervy se dočkáme něčeho takového. Jenže Parkanová ve své režijní prvotině předkládá velmi civilní a přitom psychologicky smysluplný portrét mladé dívky. Obsazení Bokové se vzhledem k její společenské angažovanosti a roli jedné ze zástupkyň generace mileniálů jeví jako výborný tah. Vizuálně jsou Chvilky dost obyčejné, na tom by chtělo v další tvorbě zapracovat, ale výpověď o vnitřním rozpoložení jedné dívky, jež je odmala udusávána svým okolím, je velmi věrohodná a leckdo se v ní pozná. Až vám budou rodiče zase říkat, že vědí, co je pro vás nejlepší, vzpomenete si. Velmi sypatický debut.

Tak Loznica vyzývá k zodpovězení otázek o podstatě společenského vývoje? To se mohl zeptat a každý by mu řekl, že lidé jsou samozřejmě stále stejné ovce jako před sedmdesáti lety. Když někdo nahoře chtěl, aby šli, tak šli; teď je správné, aby slavili, a tak vkládají všechnu energii do poctivého slavení. Takového moderního, bezpečného, které nejlépe vystihuje snaha vypadat dobře na oslavné fotce na Instagramu. Pěkné myšlenky, jenže příliš banální na to, aby ospravedlnily hodinu a půl nudy, již nás Loznica vystavil. Popáté během pár desítek minut zpívanou Kaťušu už fakt nepřežijete. Holt když necháte běžet statickou kameru, hlubokomyslných záběrů se prostě dočkáte jen těžko, zato přehršle všedního plevelu ano. Tenhle výsledek je zbytečný a nikoho vážně neobohatí.

Po výrazném Rodinném filmu jsem čekal tak nějak víc. Kombinace sociálního dramatu a coming of age tematiky je (nejen) v letošních Varech překvapivě častá, a tak by každý příspěvek měl být dostatečně výrazný, aby zaujal. Všechno bude se od zbytku pelotonu liší jen v drobnostech a celkově rozbor chlapectví a dospívání není tak detailní, abych si ho zapamatoval na víc než pár hodin. Mladí herci jsou sympatičtí a zkušení je dobře doplňují, díky vyprávění pomocí flashbacků se navíc dočkáme i prvku napětí. Přesto bych se divil, kdyby si někdo z filmu odnesl víc než to, že dospělým se prostě nemá věřit...

Fantastická práce dokazující, jak málo lidí a okolních propriet potřebujete, když máte prostě talent. A s tím filmový bůh na Cedergrenovi i mladém Möllerovi (kterého se od teď rozhodně vyplatí sledovat) rozhodně nešetřil. Ve stylu Telefonní budky a Noční hlídky tu máme další drama, kterému stačí jeden volající hrdina a pár hlasů ve sluchátku. Tísňové volání navíc funguje na několika úrovních, nabízí totiž solidní detektivní případ, psychologické drama o vině a trestu a mimoděk i jakési varování, aby člověk v práci nepřekračoval hranice. Uměřená stopáž navíc zajistí, že se divák pohledem na jednu tvář nezačne nudit. No prostě lahůdka s napětím i přesahem.

Vtírají se otázky, proč Manskij čekal skoro dvacet let s uveřejněním takového materiálu? Podle svých slov předpokládal, že nemoc se časem vyléčí sama, ovšem když se tak nestalo, rozhodl se jednat. Pro nás se každopádně jedná o vhodné načasování, neboť některé paralely s praktikami našeho současného prezidenta jsou do očí bijící. Našince, který se detailně neorientuje v politice Matičky Rusi potěší i Manského komentář, který leccos objasňuje. Na druhou stranu se jedná o dokument, který od začátku své protiputinovské ladění neskrývá, a tak se o nikterak šokující příspěvek k tématu nejedná - přesvědčení na obou stranách spektra se nezmění. Za vidění to však rozhodně stojí.

Jak se vyrovnat se smrtí, nevěrou a dospíváním? Mladá Doroteja Nadrah se musí vypořádat s rodinnou tragédií, které by nikdo čelit nechtěl. A složité to nemá jen ona, nýbrž i diváci, jelikož režisérka Sonja Prosenc předkládá příběh s nelineární narací, a tak si musíme výsledek skládat kousek po kousku sami. Délka hodiny a třičtvrtě bude pro leckoho zřejmě přepálená, jelikož ve filmu se ani moc nemluví a namísto toho se spoustu informací o vnitřních pochodech hrdinky dozvídáme prostřednictvím přírodní symboliky. Ne, tohle vážně není pro každého. Ale nejen díky ambicióznímu názvu chovám k Příběhu lásky určité sympatie.

Přiznám se, že mě to těžce minulo. A to jsem se tak těšil! Druhá polovina je zábavná, i když často nechtěně, a Cage si úlohu šíleného zfetovaného mstitele nepochybně užívá. Málokdy jsou jeho přepálené herecké kreace na místě, sem však nepochybně patří a klobouk dolů před režisérem, že to takhle ukočíroval. Řezničina je krvavá, originální i rozmanitá, ke konci je tedy všechno v pořádku. S čím mám tedy problém? Jednak s úmorným tempem, které je opravdu extrémně pomalé a nekonečné záběry na nic se po chvilce dost omrzí. Hlavním kamenem úrazu je však první půlka, která slouží vlastně jen jako velmi, opravdu velmi zdlouhavý prolog - bez násilí, bez zábavy. Nemálo lidí z projekce odešlo a já se jim nedivím. Kdo si počkal na posunutí příběhu v půlce a následné krvavé lázně, neprohloupil, ale přesto se budu řadit k těm, kterým Mandy k chuti zas tak nepřišla. Škoda.