Zgodovina ljubezni
History of Love
History of Love
Obsahy(1)
Sedmnáctiletá Iva se vyrovnává se smrtí matky. Pod vlivem hluboké osobní ztráty i zjištění, že o matce nevěděla všechno, se mladá dívka pomalu noří do zvláštního, až temně snového světa. Snímku Sonji Prosenc dominuje osobitá poetika, útočící silně na divákovy smysly, i specifický, narativně rozvolněný styl a schopnost skládat příběh za pomoci letmých náznaků. (MFF Karlovy Vary)
(viac)Recenzie (4)
Jak se vyrovnat se smrtí, nevěrou a dospíváním? Mladá Doroteja Nadrah se musí vypořádat s rodinnou tragédií, které by nikdo čelit nechtěl. A složité to nemá jen ona, nýbrž i diváci, jelikož režisérka Sonja Prosenc předkládá příběh s nelineární narací, a tak si musíme výsledek skládat kousek po kousku sami. Délka hodiny a třičtvrtě bude pro leckoho zřejmě přepálená, jelikož ve filmu se ani moc nemluví a namísto toho se spoustu informací o vnitřních pochodech hrdinky dozvídáme prostřednictvím přírodní symboliky. Ne, tohle vážně není pro každého. Ale nejen díky ambicióznímu názvu chovám k Příběhu lásky určité sympatie. ()
Další z řady artových filmů, které řeší bolestné trauma ze ztráty milované osoby tím, že nutí diváka sledovat, jak trpící postavy smutně koukají do prázdna či bezcílně bloudí ulicemi a přírodou. Já mám s touhle formou obrovský problém a sledovat něco takového skoro dvě hodiny mi nepřináší nic jiného než úmornou nudu a vzduchoprázdno. Většinu filmu se snažím najít si k němu cestu, přijít tomu na chuť a pořádně se do něj ponořit, většinou se mi to – stejně jako v tomto případě – prostě nepodaří. V tomto případě to navíc ještě shazují pomalé dialogy, které přicházejí se stejnou kadencí jako projevy Baracka Obamy. Příběh lásky je chladný, těžko proniknutelný film, směřující k nějakému silnému momentu katarze, který nakonec nedorazí. Zručně natočená netečnost, na kterou se jen stěží napojíte. ()
Ano, záběry celkem ujdou, takže se na to lze dívat. Nicméně chodící postavy smutně koukající do prázdna přináší jakési sdělení, ale stavět na tomto vlastně celou stopáž? 105 minut je přespříliš. ()
Když jedna z postav vysloví někdy v polovině filmu větu "Co čekáš, že se ještě stane?", oslovuje tím nejen hlavní hrdinku, ale i každého z diváků. Z mého pohledu se totiž za těch 105 min nestane zhola nic. Sonja Prosenc s divákem vyjebává tím správným festivalovým způsobem, kašle na jakoukoliv naraci a sází za sebe nesouvisející záběry jak na běžícím pásu. S nadějí jsem stále čekal na nějaký konflikt, nějaký podnět, který by celé té šaškárně dal smysl. Marně. Tvůrci se rozhodli sdělit pocit, nikoliv příběh. A to už musíte být sakra dobrý filmař, abyste tak utáhli celovečerní stopáž. 1/10 ()
Reklama