Hmyz

Tak zvaný film ve filmu, dokumentárně pojatý dialog. Bizarní groteska s bizarním humorem. Śvankmayer překračuje žánry od komedie po horor a styl včetně prvků fantaskní animace a loutkářství. Herci se mají chovat jako amatéři. Nekonečná představivost scénáře se starou ruční prací je obdivuhodná. A můj vkus se film až moc rozvolňuje. V závěru se drama zahušťuje. Režisér nechává na divákovi, jak si film vyloží a na závěr mu zmatenému řekne „Já jsem vám to říkal“. (13.09.2018)

1* Tímto filmem (nefilmem) si to na stará kolena u mě Švankmajer poněkud pokazil. Ještě bych dokázal dát lepší známku za tu hranou část, ale komentované vsuvky herců a režiséra mi tu doslova vadili. Pro mě to byl jen "film o filmu" a možná rád bych viděl jen ten film. Nápad byl podle mě dobrý, ale já prostě nemám rád podobné styly filmů jako Ztraceni v Mnichově. Tentokrát nejnižší známka jakou jsem kdy Švankmajerovi dal... a mě to možná bolí víc než jeho. [ PŘÍBĚH: X /// SMYSL: X /// ATMOSFÉRA: 1 /// TEMPO: 1 /// ORIGINALITA: 1 /// NÁLADA: 1+ /// ART: 2 /// STYL: 1 /// CASTING: 1 (3*MAX) ] (11.12.2018)

Hledal jsem (marně) na všeznalecké síti (co na ní není, to neexistuje), jaký je finanční poměr (nejlépe v dolarech) nákladů dosud investovaných do vyhubení hmyzu (i když se to dnes už nedělá plošeně, ale selektivně) a na vyhubení lidí (to se dělalo selektivně vždycky). Ani jedno se dosud nepodařilo, a pokud se to podaří, tak to určitě nebude na straně třetihorního hmyzu. Co jen jsme se netápili s "americkým broukem", a stále ho nalézám na zahradě ve společnosti berušek (i když brambory nepěstuji) a dívám se na lidi sbírající ho na svém malém políčku.. Zřejmě poslední opus Jana Švankmajera se rozhodně vyhýbá senilně erotickým vizím, jako třeba jeho kolegové Menzl či Jakubisko. Jeho feérie čapkovského "(Ze života) hmyzu je příjemným rozptýlením po práci na zahradě. Rozdělení "hmyzích rolí" (tedy divadelnách) je sice dost podezřelé a jejich interakce dost svérázné, a možná ani překvapení není vždy na divácké rovině. Švankmajer to vysvětluje či omlouvá "automatickým psaním", tedy činností svéráznou a podezřelou, která ve mně vždycky budila pochyby. (I tento text píšu "automaticky", nemám nic připraveno, navíc tak píšu vždycky.) Něco, co se zhmotní do myšlenky či slov, či dokonce písma, ztrácí svoji bezprostřední autenticitu. (Sysifos, Klub českých skeptiků to hodnotí takto: "Při automatickém psaní je text nebo kresba řízena podvědomými impulsy, které ovlivňují svalstvo ruky bez plného vědomí pisatele nebo kreslíře. Jde v podstatě o tzv. ideomotorický pohyb, jaký se uplatňuje při proutkaření. Jako prostředek k relaxaci a odstranění stresů je to jistě metoda vhodná." Nedávno zesnulý surrealista Milan Nápravník mě za to proklel jako heretika, protože tím napadám samou podstatu učení, přestože JEHO automatické psaní považuji za velmi dobrou literaturu. (05.09.2019)

Asi takhle. Ty zcizující brechtovské prvky mi nevadily, přece jen divadlo se hraje i s těmito zcizujícími technikami. Některé scény jsou docela kouzelné a napínavé a dobře zahrané - třeba zabití cvrčkové při zalévání. Nějak jsem nepochopil ty monology páně Lábusovy postavy. Avšak filmu by hodně pomohlo, kdyby byl o hodně kratší. Celková délka jej sráží s každou přibývající minutou, některé scény a myšlenky už se jen opakují, prostě ten námět neutáhne celý film. Je fajn, že se tady pan Švankmajer krotí ohledně animace a perverzit, ale přece jen to nemá takovou sílu výpovědi nebo nějakého přesahu, pro které by stálo za to sledovat film celý, a ne raději po kouskách (jak tu někdo psal, jako úvod seriálu by to možná bylo dobré), nebo které by divákovi něco zajímavého, neotřelého a třebas i poučného daly. Víte, podle mne by film měl být buď čistou zábavou pro oddech, nebo se snažit říct nějakou myšlenku (někdy jen poetickou a náladovou), ale to mi tady chybí. Jaké vlastně je ústřední téma tohoto filmu, co chce tak vehementně říct? Třeba u Tarkovského Nostalgie je to jasné, u Blade Runnera taky, dokonce i takové československé Plavení hříbat má zcela jasné téma a poselství. Ale tohle nevím, fakt ne. Hra pro hru, umění pro umění, zcizení pro zcizení. (06.09.2019)

Jeník evidentně zatoužil po rekviem snad urputněji než jedna známá egoistická vypitá mrtvola po prezidentském pohřbu. A ostuda je z toho téměř srovnatelná. Dříve solidně čipernému a mile úchylnému dědkovi už totiž stařecká demence zjevně sežrala jak libido a všechny deviace, tak tvůrčí invenci a soudnost, tudíž si to na epitaf přisenilnil s naprosto neuseditelnou, totálně prázdnou, impotentní, otravnou a peklotyčně nudnou pičózou za každou cenu. Pičózou, za níž by ho bratři Čapkové, a já s nimi, akorát tak zhnuseně nechali pochcat Dášenkou, načež by ho přinutili sežrat entomologický výběr těch nejhnusnějších brouků, což by možná jeho osteoporóznímu egu alespoň trochu přiblížilo divákovy pocity z téhle útrpné alzheimerické sračky. Surrealistické jako sny o slintání si na bradu po lobotomii, plné tumoru natolik absurdního, že by si u něj musel hepatitickými prsty násilně zvedat koutky i certifikovaný narkoman, co normálně mívá nezastavitelné záchvaty smíchu při suchém pronesení slova „bagr“, a napěchované metaforami tak sofistikovanými, že by je kromě jako vždy mimózních artových hnědopichů dekryptovali pouze pacienti Centra pro léčbu geriatrických malformací. Prostě snad horší než downí balet podle Karafiáta a trestuhodné plýtvání skvělými herci. Sorryjako, mistře, ale měl jste odejít důstojně při Vyšilování. (28.05.2018)