gudaulin

Na hodnocení Českého nebe bezpochyby má a bude mít vliv fakt, že jde o svým způsobem tečku za dramatickou tvorbou dvojice Svěrák-Smoljak a zároveň o rozloučení se zesnulým Ladislavem Smoljakem. Určitě jde o velmi slušnou hru téhle autorské dvojice a dají se tam najít všechny prvky jejich typické nadsázky a humoru. Na druhou stranu si nemyslím, že by šlo o jejich nejlepší dílo, a taky se tam projevuje snaha Ladislava Smoljaka o jakousi didaktičnost, tedy snahu seznámit diváka s významnými postavami a postoji českých dějin. Jak řekl sám Svěrák, musel na svého kolegu hodně tlačit, aby zachoval přiměřenou dávku humoru, protože o ten už Smoljakovi v první řadě nešlo. V posledních letech svého života Smoljak směřoval k zájmu o politiku a věci veřejné, a to se na stavbě jeho poslední divadelní hry také projevilo. Celkový dojem: 85 %.

Literární předlohu neznám a po pravdě řečeno se s ní ani po zhlédnutí Silberlingova filmu seznamovat nechci. Film měl exkluzivní obsazení s celou plejádou známých hollywoodských jmen, měl i velkolepou výpravu s řadou triků a se scénou, která dává znát, že štáb nemusel řešit nějaké kompromisy ohledně rozpočtu. Výsledek je ale z mého pohledu velmi hubený a ta jedna hvězdička je vlastně jen s ohledem na výpravu, která bez ohledu na děj někdy dělá svoje, a viktoriánská pochmurnost filmových staveb a kostýmů je účinnější než škleby hlavního padoucha v podání Jima Carreyho. Nemám problém s jeho výkonem, je to zkrátka herec, který se přizpůsobuje požadavkům scénáře a režiséra, ale ta míra stylizované nadsázky byla pro mě nefunkční a nestravitelná. I tříleté dítě by v odporném šklebu i slovníku strýce Olafa nejpozději po třech desetinách sekundy zjistilo, že něco nehraje, a tady se všichni dospělí tváří, že mu věří i tu nejméně pravděpodobnou charitu. Je to zkrátka moc přeexponované a u mě by to fungovalo, kdyby se nejméně o polovinu hercův projev umírnil. A to jsem se ještě nezmínil o takových ingrediencích, jako je nejmladší člen Baudelairovic rodiny, takový ten typicky americký nevinný andílek, který se mi zhnusí už při prvním úsměvu a kterého bych bez váhání odpravil sám.. Celkový dojem: 25 %.

Když jsem viděl americký remake, předpokládal jsem, že originál se nedostatků kopie vyvaroval, a téměř automaticky jsem chtěl dát vyšší hodnocení, ale překvapivě můžu originálu nadělit identické 3* i procenta. Dokonce i výtky by byly podobné, i když by se vztahovaly k jiným scénám a filmovým místům. Základní schéma originálu je identické - tedy jde o komorní psychologické drama střetu dvou osobností nespokojených se svým postavením a seberealizací. Liší se ale v řadě významných detailů. Originál je hodnověrnější v základech, tedy vypadá přirozeněji samotné setkání, vznik a eskalace konfliktu, ale přirozeněji ještě neznamená, že je to opravdu ve všech ohledech uvěřitelné, protože i tady je to vzájemné jiskření až moc efektní a afektované. Čím ale Theo van Gogh prohrává proti remaku, je finále, kde je z pohledu novináře jeho přiznání krajně nepravděpodobné a závěr s kvílením policejních sirén je mnohem američtější než civilní finále Buscemiho filmu, kde je pointa při svém jízlivém sarkasmu mnohem účinnější. Celkový dojem: 60 %. Potenciál van Goghova filmu byl přitom větší s ohledem na holandský původ novináře a jeho působení v Bosně, které se dalo zkombinovat s neslavným působením holandského sboru ve Srebrenici a jinde.

Havana blues je v první řadě hudební film plný písniček a melodií hudby, která mě zas tak dalece neoslovuje a která má podstatně modernější nebo odlišnější zvuk od toho, co považuju za klasickou kubánskou hudbu ve stylu Buena Vista Social Club. Jaký máte vztah k dané hudbě je přitom při posuzování hudebního filmu klíčové. Navíc mě ani nestrhnul příběh, i když mi ani nijak zvlášť nepřekážel. Jestli má u mě Havana blues poctivé 3*, je to kvůli celkem velmi hodnověrnému zachycení atmosféry drolící se staré Havany, kam se do údržby kdysi luxusních čtvrtí už půl století neinvestovalo ani peso, a autentickému přenesení chudoby a deziluze mladé kubánské generace do filmu. Ten film sice bezpochyby vznikal se svolením a s účastí kubánských úřadů, ale jde nepoměrně dál než šly perestrojkové filmy v Sovětském svazu pozdní éry nebo naše filmy 2. poloviny 80. let. Dohled nad kubánskou kulturou nikdy nebyl tak přísný jako v zemích východní a střední Evropy, ale i tak mě míra otevřenosti příjemně překvapila. Celkový dojem: 60 %. Hlavnímu hrdinovi jsem jeho gesto, kdy odmítl emigraci a zvolil příštipkaření na Kubě, tak úplně nevěřil, ale každý má na svou volbu právo...

Od natočení Shreka se neobjevil animák, který by tak systematicky parodoval popkulturu a ustálená výrobní schémata zábavního průmyslu. Zatímco ale Shrek parodoval tradiční disneyovky, tedy vycházel ze všeobecně známého světa pohádek, Megamysl ironizuje superhrdinské komiksy a jmenovitě Supermana, což je oblast, která poněkud zužuje jeho působení. Je ještě jeden zásadní rozdíl, Shrek byl plný účinných fórků a postav, mezi kterými si každý našel to své. Megamysl má základní kostru podstatně jednodušší a má i méně účinných gagů. Je to určitě chytrý film, ale to ještě neznamená nejzábavnější a komerčně nejprodejnější. Spíš naopak, jakkoli ho považuju za lepší než nedávno zhlédnutý kousek Já, padouch, a taky odvážnější, bude s největší pravděpodobností Padouch podstatně úspěšnější, protože je mnohem konvenčnější a méně náročný na přemýšlení. Megamysl, jakkoli má podobu klasického rodinného animáku, dokážou ocenit spíš ti starší, kteří můžou uplatnit nadhled a znalost žánru. Megamysl si střílí z žánrových konvencí, právě z těch, které Já, padouch striktně dodržuje. Zatímco starší Úžasňákovi komiksových hrdinů pouze využívali a vycházeli z nich, Megamysl s žánrem pracuje víc tvůrčím způsobem a obrací ho naruby. Celkový dojem: 75 %.

Paul Greengrass si vyzkoušel styl, který uplatnil u Zelené zóny, už ve dvou dílech borneovské série, a vytvořil tak prototyp moderního akčního hrdiny zasazeného do realistického prostředí a používajícího sice špičkové bojové techniky, nicméně nahony vzdáleného akčním superhrdinům z komiksových nebo herních adaptací a rutinních thrillerů. Tady navíc od ryzí zábavy přešel k hlubšímu zamyšlení nad konkrétním politickým problémem, který v současnosti hýbe Amerikou. Jeho Zelená zóna je špičkový válečný akční film, který zároveň dokonale funguje jako zmapování kořenů války proti Sadámovi a následné občanské války v Iráku. Snímek je syntézou všech motivů, který hrály roli při vytváření dnešní složité situace, tedy diletantismus ze strany stratégů, manipulující informace ze strany tajných služeb a americké vlády, podcenění hlídací funkce tisku a médií vůbec, nepřipravenost na dlouhodobou okupaci a selhání logistiky. Film má samozřejmě i své mouchy a pět hvězdiček není čistých, ale v tomto případě rád přidám, protože proti průměru žánru si stojí hodně vysoko. Fiktivní hrdina příběhu Miller je na nižšího důstojníka armády (případní příslušníci ozbrojených složek mi prominou) příliš iniciativní a samostatný v myšlení a především neváhající zásadním způsobem porušit rozkazy a vzepřít se autoritě. Taky ruční kamera, která u Greengrasse hraje dominantní úlohu, je v některých případech zbytečná a snímek obsahuje i několik drobných logických lapsů. Pochybuju např., že by hledaný válečný zločinec, jehož podobiznu má každý americký voják na hrací kartě, se několik týdnů po okupaci pohyboval po ulicích Bagdádu v autě registrovaném na svou osobu. Ale vem to nešť, akční situace, ať už přestřelky, divoké honičky a souboje jsou natočené v nejvyšší kvalitě a celý příběh je zasazený do funkčního prostředí a odpovídá přes fiktivnost hlavního hrdiny tomu, co se v Iráku skutečně odehrávalo. Matt Damon má podobně laděného hrdinu už vyzkoušeného z postavy Jasona Bourna a jeho spolupráce s režisérem funguje na jedničku. Celé je to neuvěřitelně dynamické a strhující. Celkový dojem: 90 %.

Kdepak, červená knihovna v kostýmovém historickém provedení není můj šálek čaje, i když tentokrát se nebere tak vážně a není slzopudná, přece jen je to ale kus filmařiny, který nebyl moderní ani v roce svého vzniku, natož pak dnes a je zaměřený na úplně jinou cílovou skupinu. Je to moc naivní a šablonovité. Celkový dojem: 30 %.

Určitě lze souhlasit s tím, že je to roztomilý kraťas, který je variací na legendu hororového žánru jménem Frankenstein. Zároveň je to film z počátků kariéry známého režiséra a animátora Tima Burtona, který jasně naznačil směřování jeho tvorby, to znamená komediálně laděné fantastické příběhy, kde se může výtvarně vyřádit a kreativně využít své animátorské řemeslo. Když se to ale vezme kolem a kolem, tak oproti jeho zralejším počinům, jako je Ospalá díra, to má ještě své mouchy. Není to zkrátka přes pár šikovných nápadů dost propracované. Navíc pokud srovnám tenhle film s jeho Alenkou v říši divů, které se v každém druhém komentáři předhazuje přílišná vstřícnost k Disney Studiu, tady se projevuje vliv producenta ještě výrazněji a po nějaké temnotě a osudovosti hororové předlohy není ani stopy. Je to zkrátka takový miloučký filmový zákusek pro celou rodinu. Celkový dojem: 65 %.

Zběsilý útěk je výrazně ovlivněný videoklipovou estetikou a kdybych chtěl být sarkastický, řekl bych, že název snímku vystihuje fakt, že film musí zběsile pádit kupředu, aby si divák nevšiml, že sled obrázků a akčních efektně natočených scén je jen účelově pospojovaný hybrid, za kterým se nic hlubšího neskrývá. Je sice fakt, že např. postava sadistického pasáka jakoby unikla ze stránek komiksů Franka Millera nebo ještě spíš z Preachera od Gartha Ennise, a podobně svérázných týpků nebo zábavných situací je tam určitě víc, ale je to přesně ten typ filmu, kde ocením jednotlivosti, jenže celek nedrží pohromadě a je ukončený zásadním odhalením, které je z kategorie těch, které mě ani tak nenaštvou, jako spíš nepříčetně rozzuří, protože je považuju za příliš laciný a hodil by se spíš do parodie. Takhle to vnímám spíš jako žert scénáristy na můj účet. Celkový dojem: 45 %.

Ve své době šlo sice celkem oprávněně o oceňované divadelní představení, ale jednalo se o chudé normalizací ovlivněné sezóny, takže z dnešního pohledu už bych tak nadšený nebyl. Daněk byl sice po dlouhá desetiletí oceňovaným autorem, ale opět je nutné zdůraznit, že to bylo v době, kdy mnozí byli umlčení. Na téhle hře je znát, že jsou to papírové postavy, do kterých Daněk zosobnil určité postoje, názory a modely chování. To prostě nejsou živí lidé, ale modely. Vinklář je sice špičkový herec, ale tady v některých místech přehrával, a to ani ne proto, že by ten part nezvládal, jako spíš proto, že mu to předepisoval divadelní scénář. K herci sice divadelní póza tak nějak patří, ale tady je jí někdy až příliš. Celkový dojem: 60 %.