gudaulin

Boratovi jsem se v době jeho premiéry moudře vyhnul, protože jsem podle prvních ohlasů jasně identifikoval, že tenhle styl humoru nebude můj šálek čaje, ale když mi ho Prima naservírovala až pod nos, neodolal jsem, abych své pocity konfrontoval s nadšenými ohlasy některých diváků. Moje intuice mě nezklamala, a tak i když cíle Cohenových vtipů jsou mi sympatické, jeho humor je pro mě celkově nestravitelný. Ono je fajn, že si střílí z politické korektnosti, z pokrytectví, svatouškovství a nekritické náboženské víry, nejrůznějšího dogmatismu a obecně z lidské blbosti. Jenže mu schází (a místy opravdu zoufale) cit pro míru, elegance a noblesa. Cohen je přesně ten typ komika, který pro ohlas publika nebude váhat strčit hlavu do kýblu s fekáliemi, a tak nějak mi připomíná klauna Šášu z populárního seriálu Simpsonovi. Mám podezření, že Cohenovi je naprosto ukradená politická korektnost, nechce nic kritizovat nebo za něco bojovat, jde mu prostě o to prodat co možná nejlíp svou one man show. A místy se mu to opravdu daří, smysl pro ironii a schopnost vygradovat určitý vtip mu rozhodně neupírám, zasmál jsem se rozhodně častěji, než je u současných komedií zvykem. Jenže těch míst, kde se naopak ošívám nad koncentrovanou trapností, je určitě víc. Exaltované výkřiky typu Nejlepší komedie roku! přecházím, protože každý, mě nevyjímaje, má na své úlety právo, ale musím ocenit ty uživatele, kteří mi tu nenápadně, tu s elegancí úderu kladivem, předhazují, že můj vztah k Boratovi je lakmusovým papírkem mého liberalismu, smyslu pro humor a otevřenosti. Rád se sám o sobě poučím. Celkový dojem: 40 %.

Ke komorním sociálně laděným melodramatům Aki Kaurismäkiho jsem vstřícný a pár z nich jsem nadělil 4*. V případě Světel v soumraku svou tvůrčí metodu a styl nezměnil, ale dotáhl do extrému jeden ze svých typických tvůrčích rysů, tzn. zájem o outsidery nejrůznějšího ražení. Světová kinematografie je plná nýmandů, zoufalců a ztroskotanců, kteří jsou ale obvykle vybaveni nějakými sympatickými rysy, takže jim fandíte minimálně proto, že je vám těch nešťastníků líto. Koistinen zdaleka není tím největším outsiderem, na jakého v dnešní kinematografii můžete narazit, takový Max Horowitz z filmu Mary a Max od Adama Elliota je na tom nesrovnatelně hůř, ať už jde o jeho osamělost nebo celkově bezútěšnou existenci, a přece je vám ta postava nepoměrně bližší a držíte jí palce. U Světel soumraku je problém, že hlavní hrdina je jednoduše sebestředný blb. Byl jím kdykoli v minulosti, je jím dnes a už po několika minutách je vám jasné, že jím zůstane i kdykoliv ve vzdálené budoucnosti. A za všechny své kotrmelce, neschopnost komunikace a sebereflexe si může jen on sám. To je potom ovšem pocit ztotožnění s takovou postavou záležitost pro masochisty. Pokud vašeho hrdinu mlátí a vy pomstychtivě říkáte "Vražte mu ještě jednu a konečně ho doražte, ať už to má za sebou", není něco v pořádku. Celé by se to ještě dalo brát jako rozbor určitého lidského typu, kdyby dějový vývoj odpovídal logice postav. Celé je to vlastně režijní konstrukt, protože nebylo nutné posílat Koistinena do vězení a nebylo nutné ho zbavit dalšího zaměstnání. Prostě to tak režisér potřeboval a nechtělo se mu vymýšlet zápletku, která by vývoj nasměřovala dál. Celkový dojem: 25 %.

S východoasijskými filmy mívám obvykle problém způsobený jinou kulturou, a tak bývám v hodnocení rezervovaný, ale Průvodce na mě svým poselstvím zapůsobil a s jeho přijetím jsem neměl žádný problém. Jedinou výhradu bych měl k tempu vyprávění, které opravdu nikam nespěchá, a ke stopáži, která by mohla být odvážnějším střihem o nějakých 15 nebo možná 20 minut kratší. Hlavní hrdina Daigo čelí problému ztráty zaměstnání a zhroucení svého životního snu a v nouzi vezme zavděk prvním pracovním místem, které v inzerci najde. Vyklube se z něj opravdu prazvláštní povolání průvodce zemřelých, který upravuje zesnulé pro jejich rozloučení s pozůstalými a pohřební obřady. Z toho plyne, že Průvodce je vlastně snímek o vyrovnávání se se smrtí a ztrátou blízkých. Dovedně balancuje na hranici sentimentu a vyvolává bez nějakých laciných gest opravdu hluboké emoce. Pěkně napsané, zrežírované i zahrané. Celkový dojem: 85 %.

S thajskou kinematografií velké zkušenosti nemám, k dnešnímu dni jsem viděl jen dva horory a právě Občana psa, který mě ale utvrdil v tom, že Thajsko jde ekonomicky nahoru a v zemi vzniká dostatečně vzdělaná početná vrstva diváků nekomerční produkce. Občan pes se totiž klasickým šablonám komerčně úspěšných žánrových postupů vzpírá a připomíná festivalové úlety evropských tvůrců. Zkombinujte fragmentičnost a ironický nadhled Tatiho filmů, vizál Terryho Gilliama a poetiku plus surrealističnost Jeuneta, přidejte budhismus a místní kulturní tradice, no a máte Občana psa. Je to hříčka, ve které nejde o děj, ale o pocity, které ve vás dění na plátně vyvolá. Úsměvný příběh venkovana, který odešel za štěstím do velkoměsta a po řadě peripetií ho objevil v podobě naplněné životní lásky k půvabné dívce. Řada funkčních a originálních gagů, jako když se hrdinova babička věrná budhistické tradici v novém životě převtělí do, no zkuste hádat čeho. Tahle kombinace mi sice sedla a neváhám jí přidělit 80 % celkového dojmu, jenže není to opravdu film pro každého a bude vyhovovat nejspíš fanouškům výše zmíněných tvůrců.

Křídla slávy jsou natočené v době, kdy Polygram zahájil expanzi do oblasti tvorby hraného filmu a měl ambice stát se protiváhou amerických Majors a být největší evropskou producentskou firmou, která je schopná pravidelně produkovat komerční hity a festivalové trumfy. Jedním z nich měly být právě Křídla slávy, intelektuální hříčka o pomíjivé popularitě a lidské ješitnosti. Tomu odpovídalo i hvězdné obsazení - Colin Firth měl sice své největší hity ještě před sebou, ale Peter O'Toole byl tehdy na vrcholu a jeho kolegům se vesměs prorokovala velmi slušná budoucnost. Zápletka líčí novináře a spisovatele v podání Colina Firtha, který napíše knihu o herecké hvězdě první velikosti Peteru O'Toolovi a poté, co se jej snaží zoufale kontaktovat, v afektu jej zabije. Sám přitom ztratí život a oba dva se odeberou tam, kam je živým vstup zakázán. Jenže onen svět má daleko k obrázkům vymalovaným předními náboženstvími a postavení zesnulých se řídí jejich světskou slávou. Ta zápletka je opravdu zajímavá, ale z celého zpracování cítím ony festivalové ambice a přijde mi to tak nějak studené. Celkový dojem: 65%.

Kvalitní klasická komedie založená na vyšperkovaných dialozích, dobře napsaných postavách a výborném obsazení, kde to mezi jednotlivými aktéry opravdu jiskří a všechny slovní hříčky jsou dobře vypointované. Právě ve srovnání s touhle léty osvědčenou klasikou mi připadá drtivá většina dnešní komediální produkce zoufale nevtipná, nevkusná a mizerně zahraná. Ingrid Bergmanovou jsem v její roli hádal tak na čtyřicet a Goldie Hawn jsem, jaká ostuda, vůbec nedokázal identifikovat, i když mi celou dobu vrtalo hlavou, že ji musím dobře znát. Pátá hvězdička unikla jen o chloupek, stačilo pár vtipů navíc, ale to, co tam je, opravdu funguje. Jakkoli jsou jednotlivé postavy ve svém jednání pošetilé a jednadvacetiletá Toni se chová jako šestnáctiletá puberťačka, nadsázka nikdy nepřekračuje meze možného a celý ten příběh skvěle baví a přitom je uvěřitelný. Celkový dojem: 85 %.

Jedna odlehlá francouzská osada v oblasti, kde 5 měsíců v roce zuří tuhá zima a dokonce i když sníh roztaje, dávají lišky dobrou noc. Jedna farmářská rodina, kde mladá generace touží po úniku ze sociální nouze, otupující dřiny a mizivé perspektivy. A jedno nahé ženské tělo, zločin, který rozčeří poklidný život místních obyvatel a zavede do těchto míst policii a příslušníky justice. Spálené stodoly nejsou klasickou detektivkou a dokonce ani ne kriminálním thrillerem, jde spíš o psychologické drama, souboje dvou silných osobností, sice povahově a zkušenostmi extrémně rozdílných, přesto právě díky síle svého charakteru se navzájem přitahujících. Alain Delon v roli vyšetřujícího soudce a Simon Signoret v roli matky, která brání své děti ohrožené podezřením. Strhující herecký koncert a překvapivé rozuzlení. Atmosféru podtrhuje hudba, která používá často varhanní motivy, a kamera, která z nadhledu krouží kolem rozlehlého statku, aby se vzápětí z výšky přenesla na nějaký detail. Celkový dojem: 80 %.

Životy těch druhých pro mě znamenaly silný emoční zážitek a představují pro mě dosavadní vrchol v oblasti reflektování komunistické minulosti střední Evropy. Pokud to srovnám s tématicky shodným českým snímkem Kawasakiho růže, pak Hřebejkův film, pokud jde o pochopení tématu a kvalitu zpracování i přístup k realitě, výrazně pokulhává. Jeho film nepřekročí české hranice a účast na několika festivalech, kdežto Donnersmarckův majstrštyk je dostatečně mezinárodně a mezikulturně srozumitelný do té míry, že zprostředkuje poznání o komunistické diktatuře v celosvětovém měřítku. A to skutečně nemám u Životů těch druhých ani v nejmenších pocit, že byl natáčen s oscarovými ambicemi. V případě tohoto dramatu není podstatné, jestli se takový příběh opravdu odehrál, protože příběh důstojníka Stasi slouží režisérovi k odhalení mechanismů státního dozoru a manipulace s občany a zároveň v obecné rovině pojednává o morálce, což je nadčasové a univerzální téma. Je spousta skvělých scén, kde se v detailech jasně střetává pokušení moci a svár mezi morálními hodnotami a realitou režimu. Např. scéna ve výtahu, kde se vyšetřovatel setká s malým chlapečkem. "Ty děláš u Stasi, strýčku?" - "Vždyť ani nevíš, co to je." - "Tatínek říká, že tam zločinci zavírají slušné lidi." - "A jak se jmenuje?" - "Kdo?" - "No přece ten balón, co držíš v ruce." Film je svým způsobem geniální tím, jak je minimalistický, a umožňuje tak divákovi rozdílné interpretace motivů a jednání filmových postav. Jeden z četných mýtů ve vztahu k té době rozděluje populaci na my a oni a démonizuje příslušníky tajné policie a represivních složek. Potíž je v tom, že se ve skutečnosti od ostatní populace nijak podstatně nelišili. Znal jsem jednoho estébáka a nutno přiznat, že bych s ním dovolenou trávit nechtěl, jenže ve svých povoláních a v běžném životě jsem se poznal s lidmi, kteří měli hodnotový řebříček podstatně deformovanější, jen se naštěstí nikdy k podobnému povolání nedostali. On ten důstojník Stasi měl už před oním filmovým zlomem nějaký hodnotový žebříček, který sice neodpovídal tomu, s čím bychom se ztotožnili, ale určitě sám sebe nepovažoval za nemorální zrůdu. Jen se jednou dopustil něčeho, co nebylo v souladu s jeho služebními povinnostmi, a pak už vlastně z nastoupené cesty nebylo úniku. A jeho povaha se tím zlomem v jeho životě nijak zásadně nezměnila. Celkový dojem za výborně zrežírovaný a bezchybně zahraný emotivní film: 100 %.

Při zhlédnutí Pollocka jsem si připomněl slova Miloše Formana, když hovořil o svých pochybách, zda a jakým způsobem natočit Amadea. Považoval totiž životopisné filmy o rozhárané umělecké duši za ten nejnudnější žánr, jaký se ve filmové branži může objevit a nevěděl zkrátka, jak k dané látce přistoupit. U životopisných filmů tohoto ražení vám stačí znát několik (a v zásadě stačí prsty na jedné ruce) životopisných dat, zhlédnout několik prvních minut snímku a v podstatě si dokážete bez velkého úsilí vydedukovat, co vás čeká v následujících dvou hodinách. Ed Harris zkrátka chtěl natočit svůj umělecký film, kterým by se vymanil ze zavedených hereckých škatulek a ukázal se v dobrém světle jako režisér. Což o to, film je to poctivý a slušně zahraný, dá se ocenit i herecké obsazení, kdy taková Marcia Gay Harden si konečně mohla vyzkoušet pozici milující manželky a nikoliv bezohledné mrchy, ale při nejlepší vůli je stopáž přetažená a film jako celek nudí, pokud ovšem nejste fanoušky Pollockovy výtvarné tvorby nebo Eda Harrise. U životopisných filmů opravdu platí, že je vaše spokojenost přímo úměrná vašemu vztahu k postavě, o které film pojednává. Osobně mám radši životopisné filmy, které představí určitou historickou epochu a svého hrdinu zasadí do určité společnosti, než ty, které líčí rozervané umělcovo nitro. Přitažlivých pro mě bylo jen několik scén, které zobrazovaly proces Pollockovy tvorby. Celkový dojem: 45 %.

Scorsese je o dvě třídy lepší režisér než Avildsen a totéž je možné napsat o Robertu De Nirovi ve vztahu k Sylvesteru Stallonovi, nicméně víc jak 3* nedám ani v tomto případě, protože box je mi sympatický asi jako střetnutí s rozvášněným sršním rojem a testosteronem nabitý Jake LaMotta není týpek, se kterým bych chtěl sdílet dvojdomek. Jako studie chlapáctví a nezvladatelné žárlivosti celkem slušné, ale přesto mě film v žádném ohledu nestrhl. Celkový dojem: 55 %.