gudaulin

Ďábel určitě nepředstavuje nějaký průšvih a dá se dokonce označit v rámci svého žánru za slušný nadprůměr. Tady je ale nutné zdůraznit, že horor je už dlouho žánr lidové zábavy, který z podstatné části tvoří ultralevné mizerné videoprodukce a poloamatérské pokusy nejrůznějších snaživců, takže průměr je oproti jiným žánrům z hlediska filmařských kvalit někde jinde. Základní zápletka celkem funguje, pokud ovšem velkoryse přehlédneme jeden zásadní logický zkrat, na kterém je vlastně příběh postavený, a pak pár menších logických kotrmelců. Jenže kdybychom byli takhle úzkoprsí u každého hororu, co by nám nakonec z žánru zůstalo? Díky zvukům a střihu se daří místy dokonce navazovat slušnou atmosféru. Celý film ale trpí tím, že se vydává jiným směrem než divák očekává. Ono to vyvolává představu komorního psychohororu, kde v klaustrofobické atmosféře výtahové kabiny, odkud není úniku, začne postupně pasažérům docházet, že jeden z nich není tím, za koho se vydává, a začne paranoidní vzájemné obviňování a pomalu se stupňující signály neodvratného konce. Jenže film se vyvíjí jinak a rozehrává jinou, ne tak účinnou, hru. Jestli ďábel přišel na svět kvůli takovéhle akci, pak je to trestuhodné plýtvání jeho talentem, protože podobný efekt by odvedl i démon třetí kategorie někde z pekelného suterénu. Celkově je to béčko s průměrnými hereckými výkony a s nevyužitým potenciálem. Přesto se třemi hvězdičkami nemám nejmenší problém. Celkový dojem: 55 %.

Krátkometrážní satira na deformovaný život a práci v korporacích. Mladý specialista je přijatý do společnosti a uklizený dočasně do neobývané kanceláře, kde se na něj prakticky okamžitě zapomene, a mladík zjistí, že je pro své okolí neviditelný a nepotřebný. Stane se svědkem automatického chodu celé mašinérie a celý příběh se nese v kafkovském duchu - bohužel až v příliš ospalém tempu a bez úderné pointy. Celkový dojem: 50 %

Bytost mě lákala na horor vysokým procentuálním skóre, ale dostavilo se vystřízlivění. Myslím, že je to jeden z případů, kdy je hodnocení ovlivněno nostalgií. Zpracování a výkony odpovídají televiznímu provedení a jde pouze o průměr. Navíc v mých očích Bytosti ubližuje i sveřepá snaha prodat zápletku jako příběh ze života a sexuchtivý duch ve mě bohužel nevyvolává hrůzu, ale cukání koutků úst. Abych ten film bral vážně, musel by sám sebe brát mnohem méně vážně. Horor je pro mě hra s lidskou předstvivostí a v momentě, kdy se mně někdo pokouší parapsychologii představit jako seriózní vědu, u mě končí. Celkový dojem: 25 %.

Rozhodně netvrdím, že jde o špatný film, nicméně očekávání byla v tomhle případě příliš veliká a při závěrečné scéně jsem si říkal, to je vážně konec? Už nic dalšího nepřijde? Tahle záležitost vyhrála festival kategorie A a je filmovými fanoušky i kritiky shodně považována za evropskou filmovou událost roku? Jde o to, že tenhle snímek tak nějak klame tělem a nabízí zástupné emoce, resp. podle mě selhává právě v tom, za co je nejvíc adorován. To znamená jako výpověď o určité zemi a politickém systému. Ve spoustě komentářů se nadšeně obdivuje jeho úžasná autenticita, ale kolik z těch diváků skutečně komunistické Rumunsko zažilo na vlastní kůži? Osobně jsem tam nebyl, ale z vyprávění očitých svědků vím, že ještě deset let po revoluci nebyla některá místa na venkově elektrifikována a řada odlehlých oblastí si žije z ekonomického hlediska ještě hůř než za Ceausesca a horské oblasti se vylidňují. Srovnávat tehdejší Rumunsko s Československem je zcestné, tamní situace byla nepoměrně horší a především systémově odlišná. Potrat, který je jádrem Mungiuova snímku, je podaný jako ryze technický problém. Ty dívky, stejně jako ostatní filmové postavy, nejsou obětí systému, ale jeho součástí. Polské filmy morálního neklidu už v 70. a 80. letech dokázaly za hlubokého komunismu nastolovat problémy morálního konfliktu v chování svých hrdinů, kdežto tady vysokoškolačka podstupuje potrat plodu, který je pouhou překážkou její kariéry. O systému jako takovém se dovídáme jen málo a je nutné si uvědomit, že potraty byly v řadě evropských zemí v historicky nedávné době také zakázané a v současném Polsku by šlo natočit podobný film i dnes, v demokratickém systému. Od roku 1993 je tam potrat omezený na naprosté minimum možností. To, že předrevoluční Rumunsko bylo místo nevlídné k životu a svázané nesvobodou, je na některých místech zcela evidentní, ale to je opravdu jen vedlejší motiv. Jestli bylo hlavním problémem rumunských vysokoškolaček na kolejích shánění západních cigaret určité značky, tak to ty holky vážně neměly špatný život. Po technické stránce souhlasím s komentářem uživatele gjjm. Zkrátka a dobře, koukatelný, ale z mého pohledu přeceněný snímek s neujasněnou koncepcí. Celkový dojem: 60 %.

V životě si každý čas od času a někteří docela pravidelně nasazujeme masku a hrajeme své role. Tenhle film je o střetnutí dvou hráčů, novináře a mladé herečky, kteří se snaží hrát své role a uhrát co nejlepší výsledek. Interview je film, který patrně má divadelní předobraz, protože celá zápletka je ideálně vystavěna pro divadelní prkna. Jestli stojí za to Interview vidět, pak je to díky obsazení, protože Sienna Miller i Steve Buscemi se hodí do svých rolí jak typově, tak svým výkonem a propůjčují celé zápletce relativní hodnověrnost, protože scénář té hodnověrnosti zrovna moc nenabízí. Je to příliš vykonstruované a jednání obou aktérů jsou afektovaná a jejich strategie překombinovaná. Už jen to, jakým způsobem se novinář dostane do bytu nedostupné hvězdičky, moc spoléhá na scénáristický konstrukt, protože v reálném životě by ona nabídka nepřišla. Celé je to prostě hříčka s vyšperkovanými dialogy, která je vystavěná na efekt pro oko a ucho diváka, než jako příběh z reálného života. Celkový dojem: 60 %.

Pokus o černou komedii ze světa britské galérky, který je zvláštní tím, že v něm absentují kladné postavy a typy, se kterými se divák může nějakým způsobem ztotožnit. Tedy pokud není psychicky narušený, protože tolik grázlíků a nebojím se napsat kreatur se často ve filmu opravdu nesejde...Celkový dojem: 45 %.

V rámci žánru je to určitě nadprůměr a umím si představit, že by se podobný námět mohl natočit nepoměrně horším způsobem. Přesto mi ten film úplně nesedí. Mé výhrady ovšem budou míjet většinu filmových fanoušků. V podstatě směřují k tomu, jestli se vám líbí literární tvorba Dana Browna nebo Umberta Eca. Oba píšou na první pohled totéž, při hlubším pohledu je mezi nimi ovšem zásadní rozdíl. Umberto Eco píše se špičkovou znalostí historie, estetiky a dobové filozofie, takže své hrdiny a jejich osudy zasazuje do z historického hlediska bezchybného prostředí, Dan Brown své dobrodružné příběhy píše s vědomím, že drtivé většině čtenářů je historická realita ukradená, takže to hází tak nějak od oka a jeho knihy při hlubším rozboru neobstojí. To pochopitelně nevadí tomu, aby měl větší komerční úspěch. Černá smrt funguje jako dobrodružný mysteriózní příběh, kdy divák může obdivovat temnou atmosféru země zasažené ničivou epidemií a střetem náboženských hodnot. Hluboké lesy, loupežníci a jejich krvavý střet s výpravou, močály tonoucí v oparu a tajemná vesnice, kde řádí čarodějnice, to všechno jsou žánrové rekvizity, které jsou zručně využité, a spolu se solidním obsazením vytvářejí i solidní divákův dojem. Jako historický příběh to ale neobstojí, protože konflikt mezi křesťanstvím a pohanstvím byl vybojovaný už o pár století předtím a křesťanství dokázalo lidovou pověrčivost a nejrůznější kulty úspěšně vstřebat. Jednotlivé náboženské hereze a konflikty probíhaly na jiné úrovni, ale to opravdu pro běžného filmového fanouška není podstatné. Spíš mi jde o takové ty scénáristické kotrmelce, jako když v bezvýchodné situaci dva vyčerpaní zajatí žoldnéři oslabení trýzněním se osvobodí z pout a během okamžiku zlomí odpor celé vesnice vzbouřenců. Přesto všechno má ode mě Černá smrt solidních 60 % celkového dojmu.

Netradiční pohled na válčení a armádu prostřednictvím kuchařů a jejich polních kuchyní. Koprodukce a slušný rozpočet umožnily výlet do řady zemí a historických etap, takže divák má možnost konfrontovat pohled veteránů 2. světové války, přes alžírskou válku až do současnosti, a tak můžeme pochopit některé souvislosti, které unikají při letmém zhlédnutí zpráv o konkliktu v Čečně nebo na Balkáně. Srbská kuchařka vyvolá úsměv hláškou "Vařili jsme proti Chorvatům", zatímco při zpovědi chorvatského kuchaře jsem pochopil, proč jsem při své cestě Chorvatskem míjel vypálené srbské osady. Při zpovědi ruského kuchaře zase pochopíme, jak funguje, res. nefunguje, v Ruské federální armádě zásobování a proč se musí jednotky ruské armády uchylovat k rabování. Německý kuchař na ponorce vedle popisu toho, jak na miniaturním prostoru své kuchyňky kuchtí pro své kolegy, stihne vylíčit, jak se jako jediný dokázal při potopení jeho lodi zachránit. Celé je to podané v určité ironické nadsázce a vyprávění zpovídaných doplňují armádní recepty typu šašlik pro sto tisíc sovětských okupantů nebo chléb pro 18 milionů německých vojáků na frontách 2. světové války. Nahlédneme i do kuchyně pro jugoslávského vůdce Tita a můžeme obdivovat půvabné ženské tělo obložené sýry a uzeninami jako palmsek pro mezinárodní smetánku. Celkový dojem: 70 %. Víte, co by se stalo, kdyby všichni armádní kuchaři odmítli vařit? Jak odpovídá na tuto otázku jeden z nich? Nic, jen by museli z bezpečí své kuchyně odejít do přední linie...

Saint-Louis Blues je příběh sedmi pasažérů taxíku v Dakaru, kteří se pokoušejí dostat do městečka Saint-Louis Blues, a jejich náhodné setkání je aspoň v některých případech poznamená. Celkem banální příběh je ozvláštněný formou muzikálu a zajímavým barvitě exotickým prostředím západoafrické metropole. Nedokážu ocenit nebo spíš správně zhodnotit pěveckou stránku, ale herci jsou sympatičtí a mladé černošské dívky velmi atraktivní. Bavil jsem se dobře. Celkový dojem: 75 %.

Sympatický kraťas, který si utahuje z diametrálně odlišných civilizačních postojů francouzského farmáře na vzdáleném venkově a Pařížana, který sice zvládá počítač a mobil na jedničku, ale na venkově působí jako zjevení. Život farmáře v globalizovaném světě vystaveném konkurenci zemědělských výrobků třetího světa je těžký, a tak si náš zemědělec usmyslí, že by mohl ty podivné tvory z velkoměsta začít křížit se slepicemi a produkovat na vývoz. Je to pochopitelně komediálně sarkastická nadsázka, vlastně zfilmovaná anekdota. Celkový dojem: 90 %.