gudaulin

Spousta klasických westernů už dávno právem upadla v zapomnění, Zinnemannův snímek se ale dá označit za klasiku, která zaslouženě patří do zlatého fondu světové kinematografie. Western tady překračuje své žánrové mantinely a posouvá se spíš do roviny psychologického dramatu. Je studií lidských povah, strachu, odvahy a odpovědnosti. Nebezpečný zločinec je propuštěn z vězení, jeho kumpáni se radují a očekávají příchod starých pořádků, vlády násilí a zastrašování. "Slušní" občané se bojí a někteří uvažují o odchodu. Jen jediný obyvatel městečka je připraven se bránit a snaží se u ostatních probudit kolektivní duch odporu. Ve filmu si užijete mnohem víc dialogů než panoramatických záběrů divočiny nebo krvavých přestřelek. Někteří westernoví fanoušci mají s tímhle kouskem problém právě pro absenci obvyklých žánrových klišé, já ho ale považuju za pozoruhodnou ukázku filmového kumštu. V pravé poledne je zajímavé tím, že se odehrává v reálném čase, při pohledu na pohybující se ručičky na hodinách se stupňuje napětí a vše prostupuje vědomí nevyhnutelnosti. Režie je zajímavá i jinak. Zinnemann si přál, aby film vypadal na první pohled jako klasický filmový žurnál se zrnitým obrazem a horším osvětlením. Opět se najdou tací, kterým to kazí jejich představy o filmové podívané, ale já neváhám nadělit 85 % celkového dojmu s tím, že nejsem fanouškem westernu, jinak bych mu přihodil ještě pátou hvězdičku.

Rozvoj nebo úpadek žánru obvykle představuje dlouhodobý proces, který se nedá symbolizovat jediným titulem nebo jménem tvůrce. Určitou výjimku představuje klasický western, který by na případném pomníku mohl mít uvedené jako datum úmrtí premiéru snímku Muž, který zastřelil Liberty Valance. Ne, že by western už pár let nechřadl, ale právě tento titul dokonale vystihuje jeho strnulost, vyčerpanost a především neschopnost bavit. Vůbec přitom nepomáhá, že se na jeho natáčení podílela silná osvědčená sestava v čele se zkušeným režisérem Johnem Fordem a hereckou legendou Johnem Waynem. Snímek se neumí vymanit z pasti žánrových schémat a jeho tvůrci nedokážou přesvědčivě a působivě porušovat žánrové konvence dokonce ani tam, kde se o to snaží - jako je motiv zastřelení padoucha Valanceho ze zálohy a neprávem získaná sláva hrdiny za zneškodnění zločince. Film atakuje hranice směšnosti tam, kde vzdává hold americkému právnímu řádu a politickému systému, v určitém smyslu mi připomíná éru budovatelských československých snímků 50. let. O renesanci žánru se o několik let později zasloužil Sergio Leone svými spaghetti westerny, když do nich přinesl nové nápady, energii a hravost. Doporučuji zhlédnout v jednom dni Liberty Valanceho a Leoneův snímek Hodný, zlý a ošklivý. V té konfrontaci se nejlíp vyjeví, co všechno je na Fordově dramatu špatně. Celkový dojem: 40 %.

Začnu poněkud jedovatě. Označovat Cate Shortland za mladou režisérku, jak se dosud objevuje v biografii na ČSFD, mi přijde poněkud nepatřičné. V 48 letech má mít za sebou podstatně obsáhlejší výsledky své práce. Při kondici australské kinematografie svědčí pouhé dva celovečeráky o tom, že to buď s jejími schopnostmi nebude až tak slavné, nebo že se jedná o takový tvůrčí samorost, že předem odrazuje producenty. Jisté je, že její Lore okouzlila výraznou část evropského festivalového publika, takže se jméno Shortlandové dostalo to širšího povědomí - uzavřené bubliny klubového publika. Širšímu okruhu diváků bude snímek připadat příliš pomalý a odtažitý. Minimálně se v něm vysvětluje kontext, film je snímaný subjektivně, z pohledu hlavní hrdinky, která se snaží po útěku otce namočeného do válečných zločinů a zatčení matky okupačními úřady dopravit mladší sourozence k babičce na druhém konci Německa. Za sebe musím bohužel říct, že odvařený jsem z Lore nebyl. Neměl jsem problém v orientaci s ději ani s tím, že produkce byla skoupá na rozpočet, takže o výpravnosti se v žádném ohledu nedá hovořit. Mám ho naopak s návodností scénáře - společníkem Lore se při její cestě z jihu na sever stal, jak jinak, německý žid, se kterým se dají skvěle konfrontovat postoje holky z prominentní nacistické famílie. Navíc kluk příhodného věku, se kterým může Lore prožít nejenom určitou názorovou proměnu, ale i svéráznou drsnou romanci. Evropou se tehdy valily milionové zástupy uprchlíků, válečně nasazených, zajatců, zběhů i vězňů, němečtí židé mezi nimi tvořili pranepatrný zlomek. Z pochopitelných důvodů jich koncentráky přežila jen hrstka a přicházeli navíc z odlišného směru - z těch méně fajnových lágrů na severovýchodě. Přicházeli navíc mnohem později, než se odehrává Lořin příběh. Za druhé mi vadila i absence výrazného filmového jazyka. Srovnejte si například Lore s tématicky spřízněnou Krajinou po bitvě nebo Evropou od Larse von Triera a hned by mělo být jasné, kde se dá mluvit o talentu a kvalitě a kde o filmařském průměru. Kdepak, i umění se musí umět. Celkový dojem: 60 %.

Při zpětném pohledu nepůsobí snímek tak chytře, jak se během sledování tvářil. Jeho scénář totiž dlouhou dobu svádí k očekávání nějaké mystifikační pointy a la Sexmise a zatím... Film je zajímavý tím, že během své stopáže dokáže, podobně jako chameleon mění barvy, měnit žánry, ve kterých se pohybuje. Nejde o to, že by se v něm prolínaly různé žánrové prvky, on prostě chvíli funguje jako čistokrevný horor, aby se na jiném místě změnil v psychologické drama izolované skupinky lidí, o kus dál je z něj nefalšované sci-fi a jinde zase thriller o střetnutí s vyšinutým zločincem. Mimochodem, hlavní hrdinka má vážně smůlu. Ocitnout se po vážné autonehodě ve společnosti největšího magora na okrese opravdu není fér. Všichni tři herci odvádí odpovídající výkon. Mary Elizabeh Winstead v roli odvážné holky, co nechce svůj život prodat zadarmo, je sympatická a působí na mě líp než v podobně stavěné postavě v prequelu The Thing. Opravdovou lahůdkou je ale přítomnost Johna Goodmana v roli svérázného majitele nemovitosti s prazvláštními koníčky. Tohle je nesmírně vděčný typ postavy a John Goodman si ho náležitě vychutnal. Jakkoliv poté, co v závěrečné čtvrthodině přizná Ulice Cloverfield 10 definitivně barvu a rozplyne se iluze rafinovanosti, dojem trošku klesá, ale nakonec zůstanu na 4*, ať už se totiž pohybuje na půdě jakéhokoliv žánru, přináší přesně ty emoce, které má. Celkový dojem: 75 %.

Gene Hackman jako neotesaný machistický farmář s minimálním vzděláním i zkušenostmi se ženami, který navíc i z pohledu tehdejší společnosti žije v zapadákově, kde lišky dávají dobrou noc, a Liv Ullmann jako chudá služka bez sebemenšího věna, která je ve věku, když už má nejvyšší čas založit rodinu. Ani jeden z nich si nemůže partnera příliš vybírat, zkrátka na sebe zbyli. Příběh se odehrává na nejzazším americkém západě, vlastně až u pobřeží Pacifiku, ale typické westernové prvky byste v něm hledali marně. Je to místy opravdu hořká studie konfliktního partnerského vztahu naprosto odlišných lidí, která je zbavená jakékoli romantiky. Ti dva spolu musí nějak vyjít, protože ostatní varianty jsou přece jen o něco horší. Líbí se mi střízlivost scénáře, který nepřipouští žádné kotrmelce a melodramatické zvraty. Účast velkých hereckých osobností povyšuje tohle historické drama na čtyřhvězdičkovou záležitost. Celkový dojem: 75 %.

V nitru Llewyna Davise je film, který vyvolal pozoruhodně protichůdné ohlasy. Filmová kritika uznale přikyvovala a hovořila o nejzásadnějším hudebním filmu dekády a možná vůbec nejzásadnějším filmu, jaký se kdy věnoval folkové hudbě. Hudební scéna odmítavě kroutila hlavou a tvrdila, že takhle to nebylo, resp. že tu dobu, události a místa v ní popisovaná vnímá úplně jinak. Věc se má tak: čtvrť Greenwich Village má v americké kulturní tradici výjimečné místo. Byla to čtvrť známých literátů, volnomyšlenkářů a bohémů, kam mířili nekonformní jedinci všech možných kategorií a pater sociálního žebříčku. Už ve 30. letech minulého století tam prolomili společenské tabu a otevřeli černochům přední vchod do hudebního klubu. Místní společnost konzumovala drogy a vyznávala se tu volná láska dávno před vznikem hnutí hippies. Začátkem 60. let tady nastartovala folková revoluce. Objevila se spousta amatérských nadšenců, kluby vznikaly jako houby po dešti, v barech a kavárnách patřila hudební vystoupení k běžnému koloritu. Folk se rozkošatěl a spojil s rockem a dalšími žánry. Dnešní hudebníci si zrod moderní hudby, jak ji známe dnes, spojují do značné míry právě s Greenwich Village a dobou, do které je film zasazený. V jejich očích je to úžasně pozitivní záležitost, novátorská, energická a romantická. Coeni na to ale šli z druhé strany. Každá revoluce má přece své oběti a poražené. Nové hvězdy přes noc převálcovaly známé tváře minulosti, nadšenci neměli problém vystupovat zadarmo a profesionálové se ocitali bez angažmá. Režisérská dvojka čerpala volně z memoárů písničkáře Davea Van Ronka, který neobstál v tvrdé konkurenci. V jejich podání má příběh hlavního hrdiny ponurou atmosféru, je to příběh člověka, co klesá ke dnu a neví, jak se bránit. Jde o depresivní záležitost, kde se málo nadějné vyhlídky propojí se sebedestruktivním charakterem hlavního hrdiny. Za sebe tvrdím, že je to jeden z nejlepších coenovských kousků, taková intimní pociťovka, kterou jsem si zamiloval. Nesmí vám ale vadit, že ladění snímku je zkrátka smutné a jeho rytmus je pomalý. Celkový dojem: 90 %.

Dluh měl svým námětem a obsazením našlápnuto vysoko, ambiciózní scénář ale honí příliš mnoho zajíců najednou. Žánrové propojení milostného příběhu s psychologickým dramatem by bylo v pořádku, naroubovat na ně ale akční thriller už byla chyba. Chápu obavu producentů, aby snímek neměl příliš komorní charakter, dobrodružné prvky film zkrátka prodávají, ale zároveň mu ubírají na věrohodnosti a síle. Daleko nejpůsobivější je totiž Dluh tam, kde dochází prostřednictvím dialogů ke konfrontaci charakterů, k souboji hodnotových žebříčků a síly vůle. Seveřan Jesper Christensen svého válečného zločince zpodobňuje coby děsivé monstrum, chladnokrevného psychopata, který ani na okamžik neztrácí nervy a nevzdává se ani ve zdánlivě beznadějné situaci. Je démonický a herecky skvělý, stejně jako Jessica Chastain v roli agentky Mossadu, která představuje jeho protipól. Je odhodlaná, ale i plná emocí a citových zmatků. Jejich mrazivé jiskření, ať už v ordinaci nebo ilegálním bytě po lékařově zajetí, je předčasným vyvrcholením filmu. Snímku neškodí střídání časových rovin, ale už zmíněná snaha posunout drama do divácky atraktivnějšího žánru. Závěrečná čtvrthodina, kdy na území Ukrajiny dochází ke konečnému účtování, vysoký potenciál snímku zabíjí, protože ho posouvá někam na hranice směšnosti. Mohlo jít o pětihvězdičkovou záležitost, ale po závěrečném stařeckém souboji nemůžu dát víc než tři silné hvězdičky. Celkový dojem: 65 %.

Události líčené ve filmu nebyly ani zdaleka historikům neznámé, přesto trvalo mnoho dekád, než se prolomilo společenské tabu, které souviselo s traumatem masově znásilňovaných a zneužívaných žen postupující Rudou armádou. SSSR ani jeho nástupce Rusko pochopitelně neměly zájem otevírat tuhle neslavnou kapitolu působení svých vojáků za 2. světové války. Když Rudá armáda v roce 1944 dosáhla německých hranic, měla za sebou krutou zkušenost těžkých a krvavých bitev a vědomí brutálního násilí páchaného Němci na civilistech. Rudoarmějci měli co vracet a obyvatelstvo prvních obsazených německých osad věru nedopadlo dobře. To ovšem znásobilo odpor německých jednotek, a proto sovětské vedení největším excesům rychle zamezilo. Znásilňování a loupení ale nebránilo, něco se vyčerpaným jednotkám zkrátka nabídnout muselo. K sexuálním deliktům u západních jednotek sice docházelo taky, ale v nesrovnatelně menší míře a jiné atmosféře (svědčí o tom např. scéna hromadného znásilnění italské školačky ve snímku Horalka). Na východní frontě mělo znásilňování masový charakter a rozměr systémového selhání - a fakticky i válečného zločinu. Postižené ženy se pomoci nedovolaly a o připomínání své bolesti a hanby nestály. Teprve poté, co válečná generace zemřela nebo se dožila stařeckého věku, bylo možné se k téhle problematice vrátit. Obsah filmu je pro některé kontroverzní ostatně i dnes, ale po mém soudu o nějakou snahu o relativizaci hrůz nacismu z německé strany nebo dokonce o falšování dějin určitě nejde. Snímek se nesnaží o černobílé vidění, rudoarmějci nejsou jednorozměrné zrůdy, ale lidé, které formovala válka a osobní zkušenost. Jejich postoje a pocity jsou zkrátka rozporuplné - konec konců totéž se dá říci i o německých civilistech. Za první půli bych vzhledem k tématu neváhal nadělit 5*, ale v druhé půli se scénář začne motat v kruhu a řadu scén by šlo prostříhat. Takže nakonec za 4* a 85 % celkového dojmu.

Farhadi ziskem prvního Oscara pochopil, v čem spočívá recept na globální úspěch u festivalového typu publika. Ve svém následujícím projektu se pokouší jít vyšlapanou cestou, má ale smůlu. Rozchodem Nadira a Simin nasadil laťku tak vysoko, že už ji může pouze podlézat. Klient připomíná sáček čaje, který jste právě vytáhli ze šálku a je vám ho líto ho vyhodit. Strčíte ho tedy do druhého hrnku s přesvědčením, že svou práci znovu odvede, vodu obarví a dodá čajovou příchuť. Jen ten čaj bude zkrátka o trochu slabší. Nebudu Klienta hanět, své klady bezesporu má, jenže zatímco Rozchod po dramatické stránce fungoval takřka bezchybně a nevystřihl bych z něj ani minutu, u Klienta bych neváhal popadnout nůžky a zbavit se tak 20 minut stopáže. Bez prolnutí s divadelní scénou by se zápletka taky obešla, jakkoliv třeba pro mě byla íránská adaptace typicky americké divadelní látky docela zajímavá. Podobně zajímavé je sledovat, že ani mezinárodně uznávaný oscarový režisér si nedovolí vymanit se z mantinelů daných oficiální ideologií. Íránské ženy podle něj nesnímají šátek ani doma, ba dokonce si jej patrně berou i do sprchy... Snímku nakonec naděluji 4 hvězdičky s tím, že ta čtvrtá je neduživá, zkrátka o fous, zatímco např. u Toniho Erdmanna je jak lamželezo. Toni Erdmann si mimochodem sošku od amerických akademiků zasloužil nesrovnatelně víc, jenže tak to už zkrátka ve filmovém světě chodí. Celkový dojem: 70 %.

Modrý samet vypadá v rámci filmografie Davida Lynche jako relativně normální film, režisér ještě neuniká do halucinogenních alternativních světů, ještě plně nedává najevo, že zápletka vlastně vůbec není důležitá, podstatné jsou vzrušující momenty, zábavné detaily a záliba v šokujícím a podivném. Už tady ale Lynch piluje svůj působivý styl založený na kontrastu dobra a zla, normality a perverze. Pod fasádou příkladně ukázněné a vypulírované maloměstské společnosti, jejímž symbolem se stává idealistická kamarádka Sandy, objevuje hlavní hrdina Jeffrey podsvětí ovládané psychopatickým Frankem. V tomhle temném světě platí pravidla založená na násilí a vulgaritě, sociální vztahy jsou založené na manipulaci a sexualita má patologický rozměr. Ke kladům filmu řadím přítomnost netuctové Isabelly Rossellini a především mladičké Laury Dern, kterou tím vlastně Lynch objevil a pomohl jí prosadit se. Oceňuju i to, že se ještě režisér drží zpátky a nezamotává se do výstředních experimentů. Jím používaná obrazová symbolika je tady ještě jednoduchá a jasně rozklíčitelná. Celkový dojem: 90 %.