Klient

Jak se Farhadimu po většinu času daří vyhýbat divadelnosti a zbytečně nezdůrazňovat paralely s Millerovou Smrtí obchodního cestujícího, v posledním aktu filmu padá řetěz a láme se v uondané bytové drama, tažené k zemi doslovností, statičností, snahou vše doříct a zkratkovitým jednáním dosud rozvážných postav. Vyjma nezvládnutého konce jde o herecký silný, (skoro hororově) napínavý a vícevrstevnatý portrét restriktivní společnosti, ve které se střetává tradice s modernitou, všichni se cítí zranitelně a provinile (ať za to, co udělali, nebo za to, k čemu se neodvážili) a neustále, nejen na jevišti, nosí masky. Přestože film nese některé znaky thrilleru a odvíjí se po vzoru detektivky, odhalení mužovy identity ale není cílem vyprávění a jako takové ani nepřináší žádnou katarzi. Pro Farhadiho je podstatné, jak se po ztrátě dosavadních jistot „vybarví“ jednotliví aktéři. Stejně jako ve svých předchozích filmech přitom nechává na divákovi, aby vynesl ortel. Situaci nám nijak neulehčuje novými odhaleními, zpravidla vedoucími naše sympatie k jiné postavě. Prostředí, na němž jsme závislí, ale kterému zároveň nelze důvěřovat, chytře využívá jako metaforu lidské mysli. Zejména při vynášení soudů nad druhými rádi zůstáváme v zajetí vlastních představ o tom, co se sluší a patří, a nejsme schopni situaci nahlédnout očima toho druhého. 70% (11.01.2017)

Farhadi ziskem prvního Oscara pochopil, v čem spočívá recept na globální úspěch u festivalového typu publika. Ve svém následujícím projektu se pokouší jít vyšlapanou cestou, má ale smůlu. Rozchodem Nadira a Simin nasadil laťku tak vysoko, že už ji může pouze podlézat. Klient připomíná sáček čaje, který jste právě vytáhli ze šálku a je vám ho líto ho vyhodit. Strčíte ho tedy do druhého hrnku s přesvědčením, že svou práci znovu odvede, vodu obarví a dodá čajovou příchuť. Jen ten čaj bude zkrátka o trochu slabší. Nebudu Klienta hanět, své klady bezesporu má, jenže zatímco Rozchod po dramatické stránce fungoval takřka bezchybně a nevystřihl bych z něj ani minutu, u Klienta bych neváhal popadnout nůžky a zbavit se tak 20 minut stopáže. Bez prolnutí s divadelní scénou by se zápletka taky obešla, jakkoliv třeba pro mě byla íránská adaptace typicky americké divadelní látky docela zajímavá. Podobně zajímavé je sledovat, že ani mezinárodně uznávaný oscarový režisér si nedovolí vymanit se z mantinelů daných oficiální ideologií. Íránské ženy podle něj nesnímají šátek ani doma, ba dokonce si jej patrně berou i do sprchy... Snímku nakonec naděluji 4 hvězdičky s tím, že ta čtvrtá je neduživá, zkrátka o fous, zatímco např. u Toniho Erdmanna je jak lamželezo. Toni Erdmann si mimochodem sošku od amerických akademiků zasloužil nesrovnatelně víc, jenže tak to už zkrátka ve filmovém světě chodí. Celkový dojem: 70 %. (25.06.2017)

Nedávno jsme mluvil o divadle, a přitom jsem zapomněl na Arthura Millera. Trestuhodné! "Smrt obchodního cestujícího" byla naší povinnou četbou... Arabové se integrují do euroamerické kultury? Nebo ji jen využívají pro své vlastní potřeby? Tak či onak si z ní berou i její problémy, a ty nejsou ohledně vzájemného soužití různých pohlaví, rozhodně malé. Nejspíš bych se zřekl různých vymožeností (třeba i divadla), kdyby tyto vztahy zůstaly alespoň napůl-mohamedánské. Pozn. 1: V USA je film uváděn pod názvem "Obchodní cestující". Kdo je jím zde? Nejspíš "tchán", protože zemřel. A byl to skutečný násilník? Nekryl někoho, třeba "zetě"? Nejspíš to bude tak, že si Asghar Farhadi oblíbil Arthura Millera (stejně jako já) a chtěl se s ním ve filmu pomazlit. Pozn. 2: Z Farhadiho filmů u mě zatím vede "O Elly". (01.03.2017)

Jakkoli Farhadi zdánlivě jmenuje svou lásku k divadlu skrze prolínání filmového příběhu s obsaženou divadelní hrou Smrt obchodního cestujícího, nezamaskuje tím, že film Forushande je divadelní hrou samotný. Maskuje to praskajícím začátkem, leč ihned poté se kvapně přesune do módu 'lidé spolu mluví v nějaké místnosti', přičemž i ono prostředí se stává součástí nálady dané scény, viz závěrečný, nekonečně dlouhý climax v prázdném bytě plným trhlin. Vlastně se dost divím, že v sobě režisér potlačil ambici napsat spíše divadelní hru, ve které je ještě obsažena jiná divadelní hra. Ale chápu, že jakožto uznávaný oskarový režisér jezdit s filmem po festivalech je prostě pokušení. Mimochodem když se dívám na poslední nadšené reakce festivalových porot na filmy z rumunské nové vlny, současné Dardenny či třeba právě onoho Farhadiho, tak se mě už pomalu začíná dotýkat zjevné stárnutí akademiků, kteří je zastupují. Já chci filmy, které vyprávějí obrazem, formálně experimentují, provokují a užívají si nekonečných možností post-moderny. Ne jen silné teze, nudně nasnímané tak, aby se v nich byl schopný orientovat i osmdesátiletý zasloužilec. (16.08.2017)

Když natočíte dokonalý film jako Nader a Simin, je asi nevyhnutelné, že jakýkoliv pokus o posun v témže tématu bude vyhození z rovnováhy. Možná proto je každý film Kubricka úplně jiný? Protože Stanley věděl, že dokonalost není kam posunout? Farhadi každopádně trpí na to, že vše skvělé bylo už v Rozchodu. A vše ostatní už skvělé není. (18.05.2017)