gudaulin

Daniel Holden byl 18letý poněkud nepraktický a ještě zdaleka ne dospělý student, který mohl mít před sebou skvělou perspektivu. Kdyby ho nenašli, jak se dotýká těla uškrcené a zneužité 16leté školačky a rituálně ji obkládá květinami. Protože následně neodolal soustředěnému tlaku vyšetřovatelů a převzal zodpovědnost za její smrt, následujících bezmála 20 let strávil ve vězení, z toho 19 v cele smrti. Měl už čest seznámit se osobně s katem - jedno z pěti odvolání a následného oddálení rozsudku přišlo vážně na poslední chvíli. Jak plynul čas, přišly do módy nové vyšetřovací metody a test DNA zpochybnil dávný rozsudek. Daniel byl propuštěn s tím, že proběhne nové vyšetřování. Rectify není soudní ani vězeňské drama, není to ani kriminálka, aspoň ne v běžném smyslu slova. Jde o psychologické drama muže připraveného o své mládí a vrženého do světa, kterému vůbec nerozumí. Není připraven na to, starat se sám o sebe, je zahlcený spoustou možností a vjemů. Pro většinu svého okolí navíc zůstává vrahem. Příbuzní dívky chtějí svou spravedlnost. Pro představitele státní moci je nepřijatelné připustit, že by zničili život nevinného člověka. Navíc - a to je možná nejdůležitější - ve světě mimo vězení se už dávno přestalo s Danielem počítat. Až na několik výjimek překáží vlastně všem. Jeho návrat vyvolává zmatek, pochybnosti a působí bolest. Rectify je komorní drama o hledání ztraceného času a motivace opět se postavit na nohy a začít znovu. Nepodbízí se, není efektní, dráždivé a především nikam nespěchá. Všechny série popisují pouhé 3 týdny Danielova života po příjezdu domů. Pokud ale přijmete jeho tempo a atmosféru, má slušnou šanci vás pohltit a spolu s Danielem prožijete tichá dramata a budete se radovat z drobností, které by vám ještě před chvílí přišly všední a nepodstatné. V neposlední řadě se seriál dá vnímat jako úvaha, ne snad nad stavem vězeňství v USA, ale nad fenoménem trestu smrti. Hlavní hrdina se ve vzpomínkách vrací k životu za zdí a konfrontuje ho s životem na svobodě. Rectify je seriál pro trpělivé a vnímavé diváky schopné zachytit a ocenit psychologicky hodnověrnou charakterovou drobnokresbu, hypnotický soundtrack a špičkové herecké výkony v čele s Adenem Youngem coby Danielem a Abigail Spencer v roli energické a oddané sestry Amanthy. Za sebe zvedám jednoznačně palec nahoru, po Westworldu jde v krátké době o další seriál, který se mi zadřel hluboko pod kůži. Celkový dojem: 90 %.

Další výpravný Viscontiho návrat do minulosti, kde asistuje u úpadku starých elit - tentokrát zaznamenává rozklad bohaté rodiny Essenbecků, německých průmyslníků, která v průběhu let 1933-34 podlehne temné síle vítězného fašismu. Po ostranění nestora rodu a útěku jeho antifašisticky smýšlejícího nástupce do exilu jsou zbylí rodinní příslušníci ovládáni touhou po moci a majetku a stávají se snadnou kořistí manipulátora a našeptávače, esesáka Aschenbacha coby symbolu nových pořádků. Bohužel tak jako i jinde se Visconti nechává strhnout k zobrazování dekadence a oblíbených sexuálních úchylek na úkor přesvědčivosti jeho postav a příběhu. Tam, kde jsou slavné československé snímky na totožné téma Spalovač mrtvol a Obchod na korze znepokojivé a mimořádně silné, protože vycházejí z hluboké znalosti tehdejších poměrů a chápání historických procesů, se Viscontimu daří vytvořit maximálně křiklavě barevný plakát, který působí uměle a nuceně. Rozvratná démonická Aschenbachova snaha vážně nedává smysl, bez problémů by si ochočil i starého pána, navíc německý kancléř měl k velkoprůmyslníkům mimořádně vstřícný vztah, obě strany se potřebovaly a vhodně doplňovaly. Ano, Röhm byl homosexuál, ale to jeho mocenskou pozici výrazně oslabovalo a rozhodně to neznamená, že by se setkání velení SA měnilo v homosexuální orgie. Atmosféru, kterou chce Visconti spojovat s Hitlerovým režimem, by mnohem spíš nalezl v kabaretech a luxusních bordelech Výmarské republiky. Pro nacismus bylo naopak typické volání po návratu ke starým cnostem a až na výjimky, jako bylo Göringovo požitkářství a Goebblesovo sukničkářství, působili nacističtí pohlaváři jako příkladní maloměšťáci a podobně vypadala i nacistická ideologie. Viscontiho přehlídka úpadku, animálních instinktů a pokřivených charakterů ve mně sice sympatie nevyvolala, na druhou stranu měl ale režisér řemeslo v malíčku, využíval kvalitní herce a nenudil. Nenaštval mě tak, abych musel jít pod tři hvězdičky, jakkoliv bez prvků teatrálnosti, patosu a barvotiskovosti by se mně nadělovaly o poznání líp. Celkový dojem: 55 %.

Zástupcům amerických studií bude má dobře míněná rada nejspíš putna, ale kdyby náhodou, zněla by takto: Až budete příště chtít rehabilitovat nějakého pohádkového arcipadoucha, neškudlete a zaplaťte vedle výpravy a hvězdy do hlavní role i schopného scénáristu. Nemám nic proti alternativním příběhům a odlišným úhlům pohledu - klidně dám perníkovou chaloupku líčenou coby nájezd nevychovaných spratků ničících obydlí milé stařenky kouzelnice, která se v náhlém pnutí emocí rozhodne řešit nedostatek bílkovin; jen ji napište a natočte tak, aby to v rámci pohádkového světa a jeho pravidel dávalo smysl. Přesně to bohužel ve Zlobě selhává. Král, který čelí prokletí své jediné dcery královnou magického světa nedává holčičku střežit jako oko v hlavě armádou svých služebníků, nýbrž ji svěří do výchovy tří zjevně neschopných hašteřivých víl - zástupkyň světa, se kterým vede válku. Dívku nikdo nehlídá, bez nejmenších problémů se pravidelně setkává s královnou magické říše. S výjimkou Zloby jsou ostatní charaktery nerozvinuté a film nakonec zachraňují tradiční zbraně Hollywoodu - výprava a triky. Angelina svůj part zvládá v pohodě a od ostatních herců se nic moc nechce. Poněkud mi vadí výtvarný styl, který vychází vstříc těm nejmenším divákům a největším kýčařům. Ale co můžu chtít od rodinné podívané. Celkový dojem: 45 %.

Přiznám se, že podobné filmy mám rád: výpravné, technicky precizní se skvělou kamerou i soundtrackem, snažící se o nějaké sdělení a zároveň poskytující prostor pro divákovu fantazii. Ztracené město Z je snímek o lidské odvaze, touze po poznání a posedlosti dosáhnout vytčený cíl. Příběh z doby, kdy badatelé ještě museli být zároveň i dobrodruhy a chlapy, kdy skutečně šlo o to sáhnout si na dno sil a vědomě kalkulovat s tím, že své blízké při loučení vidím naposledy. Z hlediska žánru jde o kombinaci dobrodružné podívané (zbavené tolik oblíbených akčních a fantasy prvků) s životopisným příběhem majora Fawcetta, jehož úkolem se stalo zmapovat oblast "zeleného pekla" povodí Amazonie. O generaci později už cestovatelé používali letadla a motorové čluny, Percy Fawcett připomíná spíš proslulé cestovatele 19. století vybavené pouze kompasem a nezměrným odhodláním zaplnit obrovské bílé plochy na mapě. Na Ztraceném městě Z se mi líbí, že je to v každém ohledu dospělý film, nedělá žádné úlitby rodinnému publiku ani teenagerům, není založený na emocích a sentimentech. Pokud bych se měl nad něčím pozastavit, pak snad nad idealismem filmového Fawcetta ve vztahu k domorodým kulturám, který odpovídá názorům moderních městských liberálů euroamerické civilizace a nezapadá do dobového smýšlení britských důstojníků odkojených civilizační nadřazeností bílého muže a elitářstvím příslušníka britského impéria z doby jeho největšího rozkvětu. Film mohl být ve své latinoamerické části atmosféričtější, dalo se víc pracovat s prvky magického realismu. Scén, jako byl vstup výpravy do opery rovnou z džungle nebo halucinogenní scéna zajetí indiánským kmenem, mohlo být víc. Přesto naděluji poctivé 4* a 80 % celkového dojmu k tomu.

Setkání se Saulovým synem pro mě představovalo tak intenzivní niterný prožitek, že jsem nebyl schopný k němu bezprostředně napsat komentář. Filmařům se podařilo navodit v rámci žánru tak vysokou míru autenticity, že překonat ji považuji prakticky za nemožné. Je to naturalistická návštěva pekla, jako by vás náhle ponořili do horké vody v kotli a téměř dvě hodiny jste cítili ničivé účinky síry, plamenů a kouře na své tělo. Saulův syn zachycuje 24 hodin trpké existence příslušníka Sonderkommanda ve vyhlazovacím koncentračním táboře. Svět kolem sledujeme očima otupělého vyčerpaného muže, který v posledních měsících zažil tolik hrůz, že vnímá díky obranému mechanismu své psychiky okolní svět jakoby v částečné narkóze přes filtry, zcela nezúčastněně. Až setkání s chlapcem, který zázrakem přežil pobyt v plynové komoře, v něm probudí lidské city. Protože jeho možnosti jsou nesmírně omezené, upne se k něčemu na první pohled iracionálnímu, k činu, který nechápou ani jeho spoluvězni. Svůj nápad uspořádat důstojné rozloučení se zesnulým v duchu židovských tradic brání v mezích svých možností ze všech sil. Pokud se nemůže starat o živé, postará se aspoň o mrtvolu. Saulův syn je nelíbivý, nepříjemný a depresivní film, který nejde doporučit na potkání. Vyžaduje jistý stupeň vnímavosti, schopnosti zachytit detail, domyslet napovězené. Na druhou stranu - hluboce zašifrovaný taky není a při četbě některých komentářů jsem poněkud nesvůj. Vážně je tak obtížné pochopit, jak to bylo se Saulovým synem a rabínem? Za sebe říkám, že jde o jeden z nejsilnějších filmových zážitků vůbec. Celkový dojem: 95 %.

Rob Marshall sází na povrchní líbivost, výpravnost a exotiku. Jeho snímek není určen japonskému publiku, tomu by nejspíš přišlo nepatřičné obsazovat klíčovou roli herečkou čínského původu. Snímek má skvělý vizuál, minimálně v první půli se kamera pase po křivolakých uličkách historické čtvrti plné zvlněných střech, po ladných křivkách mladých krásek, jejich pečlivém make-upu a elegantních kimonech. Zatímco forma je vypiplaná, obsah představuje banální červenou knihovnu o tom, jak chudičké děvčátko po nesčetných útrapách a protivenstvích nakonec ke štěstí přišlo a svou touhu naplnilo. Je to mělké a vzhledem k přemrštěné stopáži i poměrně prázdné. Začátek je sice nadějný, ale syrovost vydrží tak 15 minut a pak už si to na nějakou výpověď o době, společnosti a konkrétních hrdinech jenom hraje. Vizáž má sice Gejša bezmála dokonalou, ducha ale postrádá - a bez něj je jí jen půl. Připomíná vánoční ozdoby - na první pohled krásné, pěkně se lesknou, ale jsou duté a jejich životnost je mizivá. Celkový dojem: 45 %.

Proti vlastní krvi přes slibné obsazení určitě není film, který by mohl soutěžit v kategorii trhák roku. Předpokládám, že v kinech se spíš mihne a pro diváky bude problém vidět ho na velkém plátně. Není to žádné neštěstí, tenhle biják je z rodu snímků, kterým stačí malá obrazovka, protože nestojí na tricích a výpravě. Vzpomínám si, jaký údiv způsobila u méně informovaných postava Brada Pitta coby bílého cigána v Podfu(c)ku. Ve Velké Británii cigánství nemá etnický rozměr, je to sociální kategorie, označení lidí žijících kočovným způsobem života a majících specifický hodnotový žebříček odlišný od zbytku populace. K travellers patří i hlavní hrdina snímku - na jedné straně nejnadějnější nástupce nezadržitelně stárnoucího šéfa klanu, který by měl jednou stanout v čele velkorodiny, na druhé straně čím dál zřetelnější a odvážnější rebel, který vidí, že je potřeba se přizpůsobovat rychle se měnícímu světu, chce vzdělávat své děti a říkat ne tam, kde mu tradice káže říkat ano. Jenže okolní svět o něj nijak zvlášť nestojí, síla předsudků i oprávněné nedůvěry dělá své. Pomocnou ruku před tlakem okolí umí poskytnout opět jenom velkorodina. Proti vlastní krvi je dílem sociální a psychologické drama, dílem i kriminálka s akčními prvky. Za dramatický útěk z místa loupeže by se nemusel stydět ani čistokrevný kriminální thriller. Celkový dojem: 70 %.

Počátkem nového tisíciletí by si na film s pirátskou tématikou nikdo soudný nevsadil ani zlámanou grešli. Téma bylo považované za vytěžené a obstarožní, nehodící se do éry počítačů a genového inženýrství. Poslední pokusy na poli žánru navíc skončily fiaskem. Námět se nějakou dobu válel v šuplíku, ale režisér Verbinski na to nakonec kápl, když vymyslel originální rozjuchanou popkornovou podívanou pro všechny generace. S hrdinou, co tu vážně dosud nebyl. Deppův pirátský kapitán má svým vzezřením a chováním mnohem blíž k hippíkům ze 60. let než ke klasické představě mořského vlka. A i v rámci série extravagantních solitérů a podivínů, které obvykle ztvárňoval, představuje nepřehlédnutelnou figuru. Snímek je velkoryse natočenou trikovou zábavou plnou nadsázky a sice jednodušího, ale neurážejícího humoru. Jde v nejlepším smyslu slova o rodinný dobrodružný film, který v mých očích nestárne a ani po třetím zhlédnutí nemám potřebu k němu měnit stanovisko. Jen je škoda zbytečných pokračování, které vykrádaly a rozmělňovaly úspěšný originál. Celkový dojem: 85 %.

Ze všech tvůrců francouzské nové vlny mám nejlépe nakoukaného Francoise Truffauta a taky si s ním nejlépe rozumím. Musím konstatovat, že v rámci jeho tvorby nepředstavuje Pianista nic zásadního, neřku-li mistrovský kousek. Je to spíš hříčka, kde si režisér testoval možnosti propojení několika žánrů. Při jejím sledování mám pocit, že spíš improvizoval a dal na momentální intuici, nespatřuji v tom nějaký řád, promyšlený a ucelený plán. Scénář má bohužel k dokonalosti daleko a nepoměrně úspěšněji Truffautův záměr v pozdějších dekádách zrealizovali např. Coeni nebo tvůrci moderních vícevrstevných seriálů typu Better Call Saul či Breaking Bad. Ty dokážou křížit často na první pohled protikladné žánry rafinovaněji a divácky efektněji (přitom nikoliv prvoplánově lacině). Truffautův experiment z počátku 60. let poráží rozdílem dvou tříd. Zajímavá je pro mě Truffautova režie a herecké obsazení, ale když vás nepohltí příběh a postavy jsou vám více či méně šumafuk, nelze uvažovat o čtvrté hvězdičce. Výsledku škodí i výběr žánrů. Ať se na mě Truffaut nezlobí, ale thrilleru vážně nerozuměl a měl se mu velkým obloukem vyhnout. To, co nakonec vzniklo, bude nejspíš mnohem víc oslovovat klubový okruh diváků než běžné příznivce žánrové produkce. Celkový dojem: 60 %.

Nejsem žádný velký znalec moderních muzikálů, a možná i proto bych upřednostnil klasickou filmovou verzi, ale i tak jde o navýsost působivou a hodně profesionálně odvedenou práci, kde stojí za to vyzvednout především výkon obou kluků. Na divadelních prknech ožívá příběh jedné cesty za snem, kde na konci stojí svébytný umělec. To vše v kulisách společenského střetu britských horníků a jejich snahy o udržení sociálního postavení s novými pořádky raženými vládou Margaret Thatcherové. Celkový dojem: 85 ˇ%.