gudaulin

V Scanners se Cronenberg věnuje tomu, co ho vzrušovalo už od jeho debutu: vědeckému výzkumu zbavenému etických bariér, který může být nebezpečný celému světu, a technologiím, které mají "vylepšovat" psychické a fyzické vlastnosti člověka. Režisér je opět originální, provokativní a předvádí se v poloze, v jaké ho jeho fanoušci měli vždycky nejraději, tedy jako "úchyla", který má výjimečný talent pro budování zvláštní atmosféry a nebojí se překračovat hranice běžně viděného. Snímek pojednává o telepatech, kteří jsou výsledkem vedlejšího účinku léku. Cronenberg ve filmu pohlíží na telepatii jako na přímé propojení nervových systémů a zároveň jako tok energie, která je schopna být dokonce kompaktibilní s datovým tokem počítače. Scanners jsou v jeho podání nejen schopni ovlivňovat chování napadených lidí, ale jsou dokonce schopni je fyzicky ničit a po vzoru cyber punku se napojovat na počítačové systémy, aniž by k tomu potřebovali nějakou přípojku. Scanners měli kdysi takový ohlas, že si vyžádali natočení (zřetelně slabšího) pokračování, a v rámci Cronenbergovy tvorby patří k tomu známějšímu. Osobně mi v paměti nejvíc utkvěla přítomnost výrazného představitele záporáků Michaela Ironsida v roli scannera padoucha Darryla Revoka. Celkový dojem: 70 %.

Kloubouk dolů, Mžitky jsou víc než jen důstojným rozloučením s neuvěřitelně dlouhou, plodnou a úspěšnou tvůrčí kariérou nejvýznamnějšího polského filmaře Andrzeje Wajdy. K tomu, co dokázal natočit na prahu 90 let, se převážná většina jeho kolegů nedokáže přiblížit v průběhu celé své tvorby. Jeho poslední snímek patří k tomu nejlepšímu, co kdy natočil, jakkoliv je znát, že v tomhle věku už nijak neexperimentoval a konzervativně sázel tzv. na jistotu. Každý záběr nicméně prozrazuje filmaře s jasnou představou, co chce a jak toho dosáhne, schopného pracovat s filmovým jazykem a především schopného vyprávět příběh a sdělovat informace o svých postavách obrazem. Ani stopa po typické užvaněnosti českých filmů. Wajda si vybral látku, která mu umožnila představit silnou, mimořádnou osobnost polských dějin a zároveň vypořádat se jejím prostřednictvím s faktem, že si sám ve svém mládí s režimem tak trochu zadal. Do konfrontace se systémem narozdíl od svého hrdiny zkrátka nešel, jakkoliv od začátku místní poměry a dobu převyšoval. České vyrovnávání se s démony nedávné minulosti většinou nebývá přesvědčivé a umělecky na výši. Wajdův obrázek přelomu 40. a 50. let, kdy stalinismus ve střední Evropě nabyl maximálního vlivu, je sugestivní možná i proto, že tu éru osobně ještě sám zažil. Polsko z těch časů je ve Wajdově vyprávění nevlídné, plné tísnivé atmosféry, není v něm místo pro optimismus, jen místy přežívá vzdor a ostrůvky lidské solidarity. Samostatnou kapitolou je výkon Boguslawa Lindy v hlavní roli, kdy podal tak fantastický výkon, že opravdu máte pocit, že si končetiny v zájmu role skutečně nechal amputovat. Poctivé 4* s tím, že budu ještě hodně přemýšlet, jestli za celoživotní zásluhy nenadělím Wajdovi i tu pátou. Zasloužil by si to. Celkový dojem: 85 %.

Když měl v kinech premiéru Paterson, prožíval jsem právě malý biografický absťák a zoufale jsem se rozhlížel, kterým snímkem svůj "hlad" po kinosále ukojím. Hodnocení, komentáře i odborné recenze měl sice skvělé, ale Jarmusch podle mých zkušeností patří ke skupině tvůrců, kde tenhle způsob získávání informací a obrázku o snímku nefunguje, protože režisérův kult kvalifikovanou debatu deformuje. Jarmuschovu tvorbu osobně dělím na dvě skupiny. Do té první patří Mrtvý muž nebo Noc na Zemi, do druhé Přežijí jen milenci. Ta druhá mě nepokrytě nudí a vyvolává lhostejnost; Kafe a cigára řadím spíše do té druhé skupiny. První dvě povídky naladily má očekávání na bod mrazu. Až jsem to chtěl vzdát, ale naštěstí jsem věděl, že přijdou i lepší kousky, jako je dialog sestřenek v půvabné dvojroli Cate Blanchett. Ten je často využívaný jako herecké cvičení na uměleckých školách. Zajímavější povídky jsou nicméně v menšině a nemohou vytáhnout celek do průměru. Jarmusch až příliš často pracuje s banalitou a stereotypem, jenže nijak objevně. Je to spíš únavné, mělké, někdy založené na pouhé přítomnosti celebrity, jindy na jediném fórku, který natažený do několikaminutové stopáže nedokáže prostor zaplnit. Několik povídek, kde lze hovořit o pointě, přináší v podstatě banální sdělení. To, že je Jarmuschův početný fanklub pravděpodobně považuje za objevení Ameriky a podobně je okouzlen i statickou formou založenou na opakování, je už věc jiná. Jarmusch často pracuje s minimalismem, tady už to někdy hraničí s urážkou diváka. Pro mě je na jeho snímku zajímavé snad jen to, že tabákovým kouřem prosycený film natočil v téže době, kdy byl v USA tabák rychle vytlačován z veřejného prostoru. Ať už film Jarmusch zamýšlel jako nostalgické ohlédnutí za minulými časy, nebo umělecký protest nad ztrátou části svobody a určitého prožitku, jeho postoj nesdílím. Celkový dojem: 45 %.

Takhle nějak si představuju naplnění slovního spojení "digitální mor". Peter Jackson snaživě vykrádá sám sebe a ukazuje, že ve jménu finančních zisků je schopen klesnout hluboko. Už první díl Hobita ukázal všechny jeho slabiny, vycpávání děje vatou, neschopnost vést smysluplně dějovou linku a třetí díl to už jen završil. Kdo má rád atrakce, ten si jich užije, ale já cítil ke konci už jen rezignaci a znechucení. Celkový dojem: 40 %. Nevím, jak by starý pan Tolkien reagoval na Pána prstenů, ale u téhle srajdy by ho jistě trefil šlak...

Mohlo to být skvělé neorealistické drama podepřené přítomností velkých hvězd filmového plátna v čele a Alainem Delonem. Mohlo divákovi přiblížit rozdíl mezi životním stylem na italském venkově a v průmyslovém velkoměstě a zároveň i kontrast mezi hodnotovým žebříčkem obyvatel konzervativního italského jihu a liberálním pohledem na svět seveřanů. Ano, mohlo, kdyby ho Visconti neutopil v sentimentu, přehrávání a odporně melodramatické břečce. Zajímalo by mě, jak to skutečně je s tím italským temperamentem. Viděl jsem totiž řadu italských filmů, kde se postavy chovaly civilně a v rozporu s běžnými stereotypy, které míváme o horkokrevných Italech. Tady v chování postav nacházím podivnou afektovanost a přepjatost, ostatně podobný problém mám u historických snímků Akira Kurosawy. Tam, kde snímek měl a chtěl emočně vyvrcholit, tedy konforntací Simona a Nadi, na mě přehrávání herců působilo natolik rušivě, že veškerý dojem byl v háji. Neodpustím si tradiční výpad proti Viscontiho opakovanému nešvaru, tedy tříhodinové stopáži. I zde se daly použít nůžky, a to vícekrát. Nesouhlasím ani s Viscontiho idealizací a uctíváním "nezkaženého" venkova založeného na tradici a rodinných vazbách, který staví proti městskému stylu života. Obhajoba svérázně pojaté cti, morálky a rodinné soudržnosti je totiž důvodem, proč se dodneška tak daří mafii a jejím regionálním mutacím, klientelismu a korupci v Itálii. Celkový dojem: 45 %. Opět jsi mě, Luchino, nepotěšil. Ani já tě nepotěším... Ale neboj, už to bylo vážně naposledy.

Jméno Marilyn Monroe dodnes rozechvívá filmové fanoušky na celém světě a je do určité míry symbolem americké poválečné kinematografie. S jejím působením u filmu je spojena legenda o všestranné talentované herečce, kterou hollywoodská studia omezovala v rozletu a vnutila jí role naivní přihlouplé blondýnky, ačkoliv stála o výrazné charakterní role. Tady měla jedinečnou příležitost ukázat, co v ní je, a výsledek je tristní, přestože jí okolí v čele s manželem coby autorem scénáře maximálně vycházelo vstříc, Arthur Miller dokonce snímek považoval za velkolepý dar své manželce. Odměnila se mu neustálými konflikty na place, hysterickými výlevy a chronickou nedochvilností. I na plátně je vidět, že svůj part neutáhne, jakkoliv jí ostatní přihrávají, seč můžou. Kdepak, jejím možnostem odpovídaly typové role typu sladké Sugar v Někdo to rád horké. Mustangové jsou filmem o definitivním konci západu jako území honáků, krav a volnosti. Kovbojové ve filmu přežívají jako automechanici nebo dělají rodeo show pro zvědavce. Nejde jim o romantiku, jsou připraveni zpeněžit i poslední stádečko divokých mustangů v okolí, které představuje symbol nezávislosti ve světě svázaném pravidly a povinnostmi. Většinou se mi stává, že haním scénář, který zachraňují výkony kvalitních herců. Tady musím scénář pochválit, ale jakkoliv se tam s výjimkou Marylin sešla zajímavá herecká sestava, nějak jim to neladí a místo chemie cítím, že by si nejradši dali pár facek. Celkový dojem: 65 %.

Někdejší Crichtonův Westworld představoval přes jméno slavného spisovatele a účast Yula Brynnera coby hvězdy nejužším způsobem spojené s westernovým žánrem prachobyčejné a z dnešního pohledu nepříliš zajímavé béčko. I když za produkcí stála uznávaná HBO, nečekal jsem, že vznikne něco tak promyšleného a strhujícího, výpravného, něco, co mě přinutí zhlédnout celou první sérii v nejkratším možném čase. Chytrý seriál s komplikovanou strukturou, myšlenkově provokativní, s humanistickým zaměřením, s nejednoznačnými postavami, skvěle obsazený a zrežírovaný, co víc si přát. Westworld si pohrává s dnes tak populární myšlenkou vzniku umělé inteligence, kterou mají na svědomí dva technologičtí vizionáři - Ford a Arnold. Praktickému Fordovi jde o podnikání a kráčí neochvějně za svým cílem postavit obří zábavné centrum, které vytvoří dokonalou iluzi divokého západu 19. století. Jeho obyvateli mají být roboti k nerozeznání podobní lidem. Nic víc než špičkové stroje v nich nevidí a nechce vidět. Kolega Arnold si uvědomuje výsledky jejich snažení a hra na boha ho začíná děsit. Stává se překážkou pokroku a jeho život končí v marné snaze projekt zastavit. O 35 let později stojí paradoxně v cestě bezproblémovému chodu společnosti Ford. Množí se nevysvětlitelné jevy v chování robotů, ztrácí se zaměstnanci, houstne napětí - změna je cítit ve vzduchu. Autoři seriálu rozehrávají partii s divákem zeširoka a dohloubky, matou ho, hrají postranní hry a kombinují žánry. Westworld je pochopitelně ze všeho nejvíc pocta klasickému westernu se všemi jeho identifikačními znaky a typizovanými postavami. Vedle toho jde o sci-fi, ale na své si přijdou i milovníci romantiky, nerdi zvyklí luštit množství odkazů a rébusů a fandové dobrodružné podívané. Co funguje na jedničku, je propojení a vyvážení intelektu a citové angažovanosti. Složitá stavba příběhu nutí diváka přemýšlet, zneužívání umělých bytostí vzbuzuje vlnu sympatií s jejich osudem, ne nepodobným postavení starověkých otroků. Prachatí návštěvníci parku mají možnost kohokoli z robotů mučit, zabíjet a znásilňovat - a také to často činí. Zatímco v Crichtonově Westworldu představovali roboti hrozbu, v novém zpracování představují tu sympatičtější část seriálových hrdinů. Jejich touha po pochopení smyslu jejich existence a po důstojnosti je zlidšťuje víc než lidi plné nadřazenosti, sobectví a bezohlednosti. Revolta robotů s sebou nese kromě zkázy i naději na obnovení morálních hodnot a humanistických ideálů. Těžko říct, co bych na Westwordlu vyzdvihl nejvíc. Záludnou proměnlivost charakterů ovlivněných přeprogramováním či odhalením identity? Výkon hereckého veterána Anthony Hopkinse v roli velikášského, manipulativního a nebezpečného šéfa parku? Či snad skvělou výpravu? Ať je to jak chce, těším se jak malý kluk na další sérii. Celkový dojem: 95 %.

Petra Nikolaeva považuju za veskrze průměrného filmaře, u kterého můžu předem vyloučit, že by mě dostal do varu svým stylem a filmovými nápady. Přesto se mu povedlo jedinkrát zabodovat tak, že dostal čtyřhvězdičkovou nadílku. Pomáhá mu zasazení příběhu do nevlídných 50. let, námět politické perzekuce a romantický motiv lásky spoutané vězeňskými zdmi. I tady se ale nemůžu zbavit dojmu, že se z navozené situace a přítomnosti řady zajímavých vedlejších postav dalo vytěžit mnohem víc. Ale nešť - i tak Kousek nebe spolehlivě vyčnívá nad soudobou českou produkcí. Celkový dojem: 75 %.

Ke Stromu na dřeváky jsem přistupoval se skepsí. V roce 1978 vyhrál na festivalu, kde se koncentruje na kilometru čtverečním nejvíc snobů na světě, tedy v Cann, Zlatou palmu, a to je pro pozorovatele, který má představu o sebestřednosti festivalové scény dostatečným varováním. Instinkt mě nezklamal. Olmi mohl být v 70. letech považován za vynálezce dnes tak populárního a masově využívaného žánru hraných dokumentů. Maximum energie věnoval navození autenticity při zachycení života vesničanů v italské Lombardii. Pracoval s neherci pocházejícími z příslušné oblasti, aby dokonale zachytil místní dialekt. Film zachycuje život pěti rolnických rodin žijících pospolitě na statku a pronajímajících si půdu od velkostatkáře. Srovnání s moderními hranými dokumenty ale bohužel není na místě. Vznikly, aby dokumentární žánr zatraktivnily, oživily a přiblížily divákům. Pracují se střihem a profesionálními herci, podobně jako zábavné hrané snímky. Průšvih Olmiho experimentu spočívá v tom, že pracuje s reálným časem, je tudíž velmi pomalý a při své vražedné stopáži je z mého pohledu otravný a nudný. Olmi se dostává až někam k dnešnímu fenoménu tzv. slow TV, a to je záležitost zcela mimo obsah mých zájmů. Znám tříhodinové filmy, kde si dlouhou stopáž divák nestačí uvědomit, a znám takové, co subjektivě trvají dvakrát tak dlouho. Strom na dřeváky bych bohužel zařadil do druhé kategorie. Celkový dojem: 25 %:

Série spadá do žánru, který mám rád, a jméno autora předlohy mělo být když ne zárukou, tak aspoň předpokladem pro solidní zábavu. Měl bych být natěšený, k projektu jsem nicméně přistupoval s nedůvěrou spojenou se jménem Susanne Bier. Přezdívám ji ironicky Rosamunde Pilcher festivalové scény a považuji ji ve světovém měřítku za přeceňovanější než je v malém českém rybníčku Alice Nelis. Nočního recepčního bych si představoval jako špionážně kriminální drama s dobrodružnými prvky o krtkovi nasazeném do ilegální organizace. Umím si představit, že by to skvěle fungovala pod taktovkou Kathryn Bigelow, obstojně v režii Agnieszky Holland, ale se Susanne Bier to jde do háje. Seriál není strhující ani působivý a už vůbec není přesvědčivý. Poslední, co bych mu vyčítal, je nedostatek akce a upovídanost seriálu. Problém mám ale se stylem, výrazovými prostředky a emocemi, na které sází. Bier režíruje nikoliv kriminálku, ale romantickou minisérii natáčenou ženou pro ženy, kde hlavní hrdina působí spíš jako sexuální objekt než tajný agent. Motorem jeho činů jsou milostná vzplanutí a obecně emoce. Zdánlivě nepochopitelná srovnávání s Jamesem Bondem mají svá opodstatnění, jakkoliv akční prvky byste v seriálu hledali marně. Rozdíl je v tom, že bondovská série je sexistická, natáčená z pohledu dominantního alfasamce, kdežto Noční recepční působí genderově obráceně. Středobodem není sex a akce, ale vztahy. Nejen milostná vzplanutí hrdiny, ale i třeba jeho vztah k synovi hlavního padoucha. Sérií nemusím nic měnit na odmítavém postoji k tvorbě Susanne Bier, nesedí mi její práce s postavami, ani její podání příběhu. Celkový dojem: 45 %.