gudaulin

1864 byl projekt, ke kterému jsem přistupoval s důvěrou. Dánská televizní tvorba má oprávněně dobrý zvuk, chrlí jeden světově úspěšný titul za druhým, navíc na evropské poměry a velikost země je schopná spáchat i ambiciózní velkou produkci. Námět nabízel výlet za poznáním historických událostí, jejichž význam mi zatím unikal. Podobné látky mám rád, od střední školy byla historie mým koníčkem. Seriál je dobře obsazený, známými tvářemi se jen hemží. Má odpovídající výpravu - tak proč jen dvě hvězdičky? Protože cítím, že je něco špatně s dramaturgií. Na konci prvních dvou epizod jsem se přistihl, jak se se skelným pohledem dívám na obrazovku a nemůžu si vybavit, co se právě odehrálo. V seriálu se přitom dá najít hodně silných témat. Je to příběh sebevědomé země, která podlehla sebeklamu výjimečného postavení a nacionalistickému poblouznění a nakonec ji to stálo hodně. Jenže když si nedokážete najít cestu k seriálovým postavám, když nepřijmete snahu scénáře propojit události z druhé třetiny 19. století se současností, když vám fandí fantasy prvky, pak se prostě se seriálem minete. Nakonec jsem ocenil jen pěkně natočené válečné scény. Nebylo jich málo, včetně těch opravdu masových, ale cesta k nim byla dlouhá a vysilující. Celkový dojem: 45 %.

Mnozí čekali, že si to Oliver Stone s Georgem Bushem vyřídí bez skrupulí a vznikne spíš politický pamflet než životopisné drama. Pro americkou levici bylo Bushovo vítězství políčkem do tváře, konec konců přiznejme si vážně bylo na hraně legitimity a otestovalo až do krajnosti americké instituce i celou společnost. Kupodivu Stone přistoupil k látce s maximální vážností a chtěl natočit důstojné drama, jenže ouha, scénárista Stanley Weiser se bohužel moc nepředvedl a výsledek poznamenal i fakt, že Bush mladší zkrátka a dobře nebyl charismatickou osobností, spíš stál ve vhodný okamžik na vhodném místě a práci za něj odváděli poradci z public relations. Jediné, co ve filmu obstojí na jedničku, je životní výkon Joshe Brolina v hlavní roli. To je jednoznačně pětihvězdičková záležitost. Všechno ostatní je zapomenutelné a v rámci Stoneovy filmografie patří tenhle kousek k těm nejméně výrazným. Celkový dojem: 45 %.

Po famózní Četě se Stone znovu vrátil do Vietnamu, aby zúročil své osobní zkušenosti s vietnamskou válkou. Tentokrát se pokusil zachytit válečný konflikt očima civilisty - mladé dívky z venkova, jejíž rodina je ohrožována tlakem z obou stran: loajalitu si žádá vláda i Vietkong a v zájmu vítězství dokáží postupovat naprosto bezohledně. Stone se přes své levicové přesvědčení dívá na Vietkong bez iluzí a ukazuje surovou realitu války z pozice těch, co nemají kam ustoupit a jak se bránit. Vietnamská část šlape jako hodinky, režisér se tady pohybuje na jisté půdě, využívá exotickou krásu vietnamské přírody i osobitý půvab hlavní hrdinky v podání Hiep Thi Le. Milostná romance, kterou prožije s americkým poddůstojníkem, je taky fajn, určitě i díky charismatu Tommy Lee Jonese. Melodramatické prvky, na které jsem většinou citlivý, mi tentokrát vůbec nevadily. Problém je v tom, že film neúspěchem americké intervence nekončí, Stone své hrdiny nechá odcestovat do Ameriky. Obě části filmu si ale spolu vůbec nerozumí. Americká zaujímá výrazně menší část, je uspěchaná, zkratkovitá a emočně nepřesvědčivá. V centru Stoneovy pozornosti sice stojí tatáž hrdinka, ale z psychologického dramatu se náhle stává feministický manifest, který se s předchozím válečným dramatem tak nějak tluče. Přesto nechávám 4* a 75 % celkového dojmu, protože 2/3 filmu jde o pětihvězdičkovou záležitost.

Wolf Hall popisuje události, které patří v historii středověké Evropy k těm nejznámějším a popkulturou i nejčastěji popisovaným. Panování Jindřicha VIII. a jeho milostné pletky byly ostatně výzvou pro samotného Shakespeara. Wolf Hall uplatňuje jiný úhel pohledu, autoři seriálu se na dění na panovnickém dvoře dívají optikou jedné z nejzajímavějších postav anglických dějin - Thomase Cromwella, muže, který byl z pohledu mocných feudálů kvůli svému nízkému původu považován za bezvýznamného poskoka, ale díky mimořádným schopnostem, pevným nervům a politickým instinktům se postupně dostal až na vrchol mocenského řebříčku. Sérii hodně pomáhá obsazení hlavní postavy. Cromwell v podání Marka Rylanceho je neproniknutelný charismatický hráč, ze kterého čiší autorita. Rylanceho minimalistické herectví se k roli skvěle hodí. Snad nejvíc jeho Cromwella charakterizují dva kratičké dialogy: "Co teď budete dělat, Moore?" - "Hodně psát a taky se modlit." - "Doporučuji méně psát a podstatně více se modlit." A druhý: "Jste schopný muž, Cromwelle. Škoda, že jste luterán." - "No dovolte, já jsem přece bankéř." Seriál neznásilňuje historii a dokazuje, že velké příběhy nepotřebují zásadně ohýbat a zkrášlovat podle představ hollywoodských scénáristů. Kladem je i výprava, rozhodně nejde o levnou inscenaci s chudičkým vizuálem. Celkový dojem: 90 %.

Schválně, kolik si vybavíte amerických filmů, které začínají scénou v továrně a jejich hrdiny jsou dělníci, řadoví zaměstnanci živící se rukama? Příběhy bílých límečků, právníků, lékařů a businesmanů se americká kinematografie jen hemží, ale na mapování osudů "blue collars" byla víc než skoupá. Lovec jelenů je považován za jeden ze tří nejzásadnějších filmů o vietnamské válce, já ho vždy mnohem víc vnímal jako jeden z nemnoha snímků o chudých bílých mužích, dnešních voličích prezidenta Trumpa. Budu asi jeden z hrstky filmových diváků, koho víc zajímá první část filmu věnovaná partě kamarádů z jedné slévárny, jak se baví po práci a slaví svatbu jednoho z nich. Válečná část zaujímá ve skutečnosti jen malý díl snímku a ještě k tomu ten nejméně zdařilý. Zařazení branců z jedné lokality do téže jednotky možná patřilo k praxi americké armády, zajetí skupiny kamarádů a jejich společný útěk už ale zavání typickou filmařskou účelovostí. Nedělám si nejmenší iluze o tom, že by Vietnamci se svými zajatci zacházeli v rukavičkách, neměli k tomu ostatně důvod, ale že by likvidovali Američany tak marnotratně, se mi nezdá - představovali příliš cenné zboží a propagandistický trumf. Motiv ruské rulety sice do hazardem nasáklé jihovýchodní Asie zdánlivě patří, ale že by jí propadl voják, který právě přežil frontové nasazení a sáhl si na dno, mi přijde z psychologického hlediska nesmyslné. Chápal bych narkomanii, sklon k násilí či neschopnost se znovu začlenit do komunity, ale tohle? Motiv ruské rulety mi zkrátka přišel vždycky umělý a výrazně rušivý, Nickova vykořeněnost se dala popsat realističtějším způsobem. Z filmu mi nakonec nejvíc utví pár působivých scén ze Saigonu těsně před pádem režimu a hvězdné herecké obsazení. Že bych si ho ale spojoval s nějakým vyjímečným diváckým prožitkem, říct nemůžu. Pro běžného diváka bude navíc problém se stopáží a tempem, 183 minut je vážně velké sousto. Lovce jelenů nevnímám jako válečný film, spíš jako drama o generaci amerických mužů, jejichž mládí (de)formovala válka ve Vietnamu. Celkový dojem: 60 %.

Fanoušci komiksových blockbusterů mohou zůstat v klidu. Moje jediná hvězdička neznamená, že by byli jakkoliv ochuzeni o tučnou porci triků, akce a dobrodružství svých oblíbených hrdinů, podanou nesporně na řemeslně slušné úrovni. Souvisí především s tím, že adaptace superhrdinských komiksů patří k žánrům, k nimž mám vyloženě záporný vztah. Považuji se za racionálního člověka a upřednostňuji vědeckou metodu při zkoumání okolního světa. Superhrdinský komiks mě vždy odpuzoval svým úzkým propojením se sférou paranormální mystiky. Výjimečné schopnosti superhrdinů vycházejí z náboženských představ a jejich svět stojí na myšlence rituálních nadpřirozených sil. Vědecké objevy a technika slouží obvykle jako pouhé rekvizity a superhrdinové z X-Menů mají mnohem blíž k pohanským bohům než k postavám mého oblíbeného žánru sci-fi. Supermani a X-Meni to tedy u mě mají mimořádně těžké. Pokud u mě přece jen chtějí zabodovat, musí přijít s podstatně hlubší psychologií, než jaká je zvykem u běžných blockbusterů (v X-Men: První třídě má bohužel psychologie postav rozměr letící kulky), a s propracovanými charaktery (v První třídě i tak zásadní rozhodnutí jako přidat se na určitou stranu barikády vypadají, jako by si jejich aktéři právě hodili mincí). Režisér musí přijít s rafinovaně strukturovaným vyprávěním (srovnejte si neskutečně vymazlené intro ze Sniderových Strážců s Vaughnovou První třídou, ze které je cítit popkorn na dálku). Rozumím tomu, že k žánru nezbytně patří nadsázka, ale i tady oceňuji střídmost a dávám v rámci možností přednost dodržování přírodních zákonů. Posledním hřebíkem do rakve je Vaughnova schopnost vycházet vstříc potřebám zábavychtivých puberťáků. S teenagery to zkrátka umí, ale u mě přesně s tímhle naráží, jednoduše nepatřím do jeho cílové skupiny diváků. Celkový dojem: 25 %.

Z Farga si filmoví fanoušci nejčastěji vybaví lidské tělo mizící v drtičce a výrazné tváře ukázkových psychopatů a kriminálníků v podání Steva Buscemiho a Petera Stormareho. Počet mrtvol, které lemují příběh, stejně jako pro Fargo typický černý humor lákají k přirovnání k tarantinovkám. Filmový rukopis mají ale Coenovci odlišný. Jejich humor není prvoplánový, zato chytřejší, posunutý směrem k zžíravé ironii. Coeni si pohrávají s kriminálním žánrem, ale narozdíl od Tarantina to nevyznívá samoúčelně. Porušují konvence nikoliv pro laciný divácký efekt, ale aby zkoumali možnosti rozvoje žánru a dotvářeli atmosféru. Scény šokující brutality kombinují s komikou vyplývající z toho, že hlavní postavy nejsou charismatičtí geniální zločinci, nýbrž nýmandi. Když si nezkušený ambiciózní slaboch s průměrnou inteligencí najme k provedení únosu dva surovce s inteligencí vrat od stodoly, nemůže se divit, že se události rychle vymknou kontrole a řítí samospádem k děsivému průšvihu. Původně to v představách svého pošetilého strůjce měla být precizní chytře vymyšlená akce. Vlivem náhod, ale především neschopností jejich protagonistů se z toho stala krvavá fraška. Coeni budují atmosféru za pomoci kontrastů. Za fasádou měšťácké idyly středostavovské rodinky se skrývá závist, chamtivost a chronická nespokojenost, zasněžená bílá krajina Minnesoty se barví rudou krví. Mimochodem, občanům Minnesoty se vykreslení jejich domoviny Coeny pranic nelíbilo a svým krajanům to taky dali patřičně najevo. Netvrdím, že Fargo je nejlepší coenovský kousek, třeba Muže, který nebyl stavím jednoznačně výš, ale i tak mě svrbí dlaň, abych nenadělil pátou hvězdičku. Fargo má zkrátka hodně co do sebe. Celkový dojem: 85 %.

Naprostí cizinci začínají jako lehká a příjemná vztahová konverzační komedie o partě dlouholetých kamarádů, kteří spolu se svými životními partnery dorazí na večírek, chtějí hodit starosti za hlavu, zavzpomínat na minulé časy a užít si zatmění Měsíce neobtěžováni ratolestmi. Vzájemné popichování a uvolněná atmosféra vedou k pošetilému nápadu odhalit své soukromí (vždyť před sebou nemáme co skrývat) a své telefonní hovory vyřizovat se zapnutým reproduktorem. Hlasy pochybujících jsou umlčeny - kdo nesouhlasí, nemá čisté svědomí. Záhy se začnou vynořovat kostlivci ze skříně, obnažovat charaktery a komunikace začíná povážlivě skřípat. Pozitivní emoce nahrazuje nedůvěra a hořkost. Komedie se nenápadně mění v moralistní drama. Je to trefné a ze života, jen mám pocit, že pro tenhle kousek platí víc než pro jiné, že je potřeba mít něco odžité, abyste si ho v plné míře vychutnali. Je to zkrátka film pro střední generaci, která ví, co to je krize středního věku. Sedla mi jak komediální, tak i dramatická rovina, navíc jsem ocenil civilnost hereckého projevu a neokoukané kvalitní herce. Je to snímek, ke kterému se ještě určitě v budoucnosti vrátím. Celkový dojem: 90 %.

V Scanners se Cronenberg věnuje tomu, co ho vzrušovalo už od jeho debutu: vědeckému výzkumu zbavenému etických bariér, který může být nebezpečný celému světu, a technologiím, které mají "vylepšovat" psychické a fyzické vlastnosti člověka. Režisér je opět originální, provokativní a předvádí se v poloze, v jaké ho jeho fanoušci měli vždycky nejraději, tedy jako "úchyla", který má výjimečný talent pro budování zvláštní atmosféry a nebojí se překračovat hranice běžně viděného. Snímek pojednává o telepatech, kteří jsou výsledkem vedlejšího účinku léku. Cronenberg ve filmu pohlíží na telepatii jako na přímé propojení nervových systémů a zároveň jako tok energie, která je schopna být dokonce kompaktibilní s datovým tokem počítače. Scanners jsou v jeho podání nejen schopni ovlivňovat chování napadených lidí, ale jsou dokonce schopni je fyzicky ničit a po vzoru cyber punku se napojovat na počítačové systémy, aniž by k tomu potřebovali nějakou přípojku. Scanners měli kdysi takový ohlas, že si vyžádali natočení (zřetelně slabšího) pokračování, a v rámci Cronenbergovy tvorby patří k tomu známějšímu. Osobně mi v paměti nejvíc utkvěla přítomnost výrazného představitele záporáků Michaela Ironsida v roli scannera padoucha Darryla Revoka. Celkový dojem: 70 %.

Kloubouk dolů, Mžitky jsou víc než jen důstojným rozloučením s neuvěřitelně dlouhou, plodnou a úspěšnou tvůrčí kariérou nejvýznamnějšího polského filmaře Andrzeje Wajdy. K tomu, co dokázal natočit na prahu 90 let, se převážná většina jeho kolegů nedokáže přiblížit v průběhu celé své tvorby. Jeho poslední snímek patří k tomu nejlepšímu, co kdy natočil, jakkoliv je znát, že v tomhle věku už nijak neexperimentoval a konzervativně sázel tzv. na jistotu. Každý záběr nicméně prozrazuje filmaře s jasnou představou, co chce a jak toho dosáhne, schopného pracovat s filmovým jazykem a především schopného vyprávět příběh a sdělovat informace o svých postavách obrazem. Ani stopa po typické užvaněnosti českých filmů. Wajda si vybral látku, která mu umožnila představit silnou, mimořádnou osobnost polských dějin a zároveň vypořádat se jejím prostřednictvím s faktem, že si sám ve svém mládí s režimem tak trochu zadal. Do konfrontace se systémem narozdíl od svého hrdiny zkrátka nešel, jakkoliv od začátku místní poměry a dobu převyšoval. České vyrovnávání se s démony nedávné minulosti většinou nebývá přesvědčivé a umělecky na výši. Wajdův obrázek přelomu 40. a 50. let, kdy stalinismus ve střední Evropě nabyl maximálního vlivu, je sugestivní možná i proto, že tu éru osobně ještě sám zažil. Polsko z těch časů je ve Wajdově vyprávění nevlídné, plné tísnivé atmosféry, není v něm místo pro optimismus, jen místy přežívá vzdor a ostrůvky lidské solidarity. Samostatnou kapitolou je výkon Boguslawa Lindy v hlavní roli, kdy podal tak fantastický výkon, že opravdu máte pocit, že si končetiny v zájmu role skutečně nechal amputovat. Poctivé 4* s tím, že budu ještě hodně přemýšlet, jestli za celoživotní zásluhy nenadělím Wajdovi i tu pátou. Zasloužil by si to. Celkový dojem: 85 %.