gudaulin

Televizní snímek, který mapuje případ skutečného plánu na převrat v západoafrické zemi, který byl zmařen díky sérii náhod a podcenění ze strany logistiky této akce. Klasické převratové období si Afrika užila v 60.-80. letech minulého století v době, kdy šlo o kolonie, které čerstvě získaly nezávislost a neměly vybudovanou společenskou základnu. Světové mocnosti si tehdy na jejich území hrály svoje velmocenské hry a tahle éra se v očích Afričanů zapsala velice neblaze, takže když v Jihoafrické republice převzali moc černoši, dělala tahle regionální velmoc všechno pro to, aby podobným aktivitám zamezila. Tenhle pokus zkrátka přišel o 20 let později. Snímek se drží všeobecně známých faktů a např. syn Margarett Thatcherové byl do případu skutečně zapletený. Tam, kde se film pouští do podrobností, které nejsou veřejnosti známé, zaujímá polohu lehce ironické nadsázky, která sice nedosahuje stylizace Obchodníka se smrtí, ale vzdáleně ho připomíná. Není to žádný popkornový akčňák a jediné kratičké bojvé scény jsou snovou vidinou hlavního antihrdiny, takže kdo očekává drama a napínavou akci, bude zklamaný stejně jako každý, kdo čeká druhou Syrianu, já si ale tenhle výlet mezi spiklence do černé Afriky užil. Celkový dojem: 70 %.

Coenovský remake Lupiči paní domácí považuju za uměleckou prohru a jediný coenovský film, který se mi vyloženě nelíbil. Po zhlédnutí původní klasiky musím konstatovat, že anglická verze je opravdu lepší, pochopitelně s výjimkou hvězdného obsazení, protože herce věhlasu Toma Hankse stará verze pochopitelně nemá. Mnozí ze zúčastněných se sice hvězdami stali, ale tehdy šlo ještě o jejich počátky a byly to relativně neznámé tváře. Odstup 55 let je pochopitelně znát a takový pocit komplexního žánrového dílka, jako jsou Zlaté věže, jsem u Lupičů přece jen neměl, navíc je to film, kde divák na některých místech cítí, jak jsou gagy nedotažené, a napadá ho, jak by to šlo udělat líp. Přesto Lupiči hravě překonávají většinu dnešní komediální produkce. Oproti původnímu scénáristovu záměru, který bezpochyby předpokládal, že sympatie budou na straně stařenky, jsem fandil kterémukoli z těch pěti nebohých lotrů vystavených její užvaněnosti a dotěrnosti. Celkový dojem: 75 %.

Kdysi jako teenager bych nasázel bez váhání 4*, protože anarchismus, revolta, kritičnost a nekompromisní humor je cítit z každého záběru. Krásná země je satira na Itálii 70. let, která se zmítala v hospodářské krizi, stávkovém chaosu, politickém násilí a celkové krizi. Ani ten humor Paola Villaggia ještě nebyl tak výrazně laciný a přímočarý jako v jeho pozdějších variacích na Maléry pana účetního. Nicméně s odstupem času musím přece jen konstatovat, že už tehdy se Villaggion orientoval na "lidového diváka" a takový ten intelektuálně laděný humor, který by šel do hloubky a nutil k zamyšlení, u něj prostě absentuje. Navíc je to hrnuté jedním tempem a schází promyšlenější závěr. Některé gagy a motivy, jako je buřičská rozhlasová stanice, která permanentně vysílá do éteru pozdravy rabujícím a dává cenné rady, jak dát téhle společnosti ránu z milosti, mě nutí nechat třetí hvězdičku, i když je slabší. Celkový dojem: 50 %.

Boratovi jsem se v době jeho premiéry moudře vyhnul, protože jsem podle prvních ohlasů jasně identifikoval, že tenhle styl humoru nebude můj šálek čaje, ale když mi ho Prima naservírovala až pod nos, neodolal jsem, abych své pocity konfrontoval s nadšenými ohlasy některých diváků. Moje intuice mě nezklamala, a tak i když cíle Cohenových vtipů jsou mi sympatické, jeho humor je pro mě celkově nestravitelný. Ono je fajn, že si střílí z politické korektnosti, z pokrytectví, svatouškovství a nekritické náboženské víry, nejrůznějšího dogmatismu a obecně z lidské blbosti. Jenže mu schází (a místy opravdu zoufale) cit pro míru, elegance a noblesa. Cohen je přesně ten typ komika, který pro ohlas publika nebude váhat strčit hlavu do kýblu s fekáliemi, a tak nějak mi připomíná klauna Šášu z populárního seriálu Simpsonovi. Mám podezření, že Cohenovi je naprosto ukradená politická korektnost, nechce nic kritizovat nebo za něco bojovat, jde mu prostě o to prodat co možná nejlíp svou one man show. A místy se mu to opravdu daří, smysl pro ironii a schopnost vygradovat určitý vtip mu rozhodně neupírám, zasmál jsem se rozhodně častěji, než je u současných komedií zvykem. Jenže těch míst, kde se naopak ošívám nad koncentrovanou trapností, je určitě víc. Exaltované výkřiky typu Nejlepší komedie roku! přecházím, protože každý, mě nevyjímaje, má na své úlety právo, ale musím ocenit ty uživatele, kteří mi tu nenápadně, tu s elegancí úderu kladivem, předhazují, že můj vztah k Boratovi je lakmusovým papírkem mého liberalismu, smyslu pro humor a otevřenosti. Rád se sám o sobě poučím. Celkový dojem: 40 %.

Ke komorním sociálně laděným melodramatům Aki Kaurismäkiho jsem vstřícný a pár z nich jsem nadělil 4*. V případě Světel v soumraku svou tvůrčí metodu a styl nezměnil, ale dotáhl do extrému jeden ze svých typických tvůrčích rysů, tzn. zájem o outsidery nejrůznějšího ražení. Světová kinematografie je plná nýmandů, zoufalců a ztroskotanců, kteří jsou ale obvykle vybaveni nějakými sympatickými rysy, takže jim fandíte minimálně proto, že je vám těch nešťastníků líto. Koistinen zdaleka není tím největším outsiderem, na jakého v dnešní kinematografii můžete narazit, takový Max Horowitz z filmu Mary a Max od Adama Elliota je na tom nesrovnatelně hůř, ať už jde o jeho osamělost nebo celkově bezútěšnou existenci, a přece je vám ta postava nepoměrně bližší a držíte jí palce. U Světel soumraku je problém, že hlavní hrdina je jednoduše sebestředný blb. Byl jím kdykoli v minulosti, je jím dnes a už po několika minutách je vám jasné, že jím zůstane i kdykoliv ve vzdálené budoucnosti. A za všechny své kotrmelce, neschopnost komunikace a sebereflexe si může jen on sám. To je potom ovšem pocit ztotožnění s takovou postavou záležitost pro masochisty. Pokud vašeho hrdinu mlátí a vy pomstychtivě říkáte "Vražte mu ještě jednu a konečně ho doražte, ať už to má za sebou", není něco v pořádku. Celé by se to ještě dalo brát jako rozbor určitého lidského typu, kdyby dějový vývoj odpovídal logice postav. Celé je to vlastně režijní konstrukt, protože nebylo nutné posílat Koistinena do vězení a nebylo nutné ho zbavit dalšího zaměstnání. Prostě to tak režisér potřeboval a nechtělo se mu vymýšlet zápletku, která by vývoj nasměřovala dál. Celkový dojem: 25 %.

S východoasijskými filmy mívám obvykle problém způsobený jinou kulturou, a tak bývám v hodnocení rezervovaný, ale Průvodce na mě svým poselstvím zapůsobil a s jeho přijetím jsem neměl žádný problém. Jedinou výhradu bych měl k tempu vyprávění, které opravdu nikam nespěchá, a ke stopáži, která by mohla být odvážnějším střihem o nějakých 15 nebo možná 20 minut kratší. Hlavní hrdina Daigo čelí problému ztráty zaměstnání a zhroucení svého životního snu a v nouzi vezme zavděk prvním pracovním místem, které v inzerci najde. Vyklube se z něj opravdu prazvláštní povolání průvodce zemřelých, který upravuje zesnulé pro jejich rozloučení s pozůstalými a pohřební obřady. Z toho plyne, že Průvodce je vlastně snímek o vyrovnávání se se smrtí a ztrátou blízkých. Dovedně balancuje na hranici sentimentu a vyvolává bez nějakých laciných gest opravdu hluboké emoce. Pěkně napsané, zrežírované i zahrané. Celkový dojem: 85 %.

S thajskou kinematografií velké zkušenosti nemám, k dnešnímu dni jsem viděl jen dva horory a právě Občana psa, který mě ale utvrdil v tom, že Thajsko jde ekonomicky nahoru a v zemi vzniká dostatečně vzdělaná početná vrstva diváků nekomerční produkce. Občan pes se totiž klasickým šablonám komerčně úspěšných žánrových postupů vzpírá a připomíná festivalové úlety evropských tvůrců. Zkombinujte fragmentičnost a ironický nadhled Tatiho filmů, vizál Terryho Gilliama a poetiku plus surrealističnost Jeuneta, přidejte budhismus a místní kulturní tradice, no a máte Občana psa. Je to hříčka, ve které nejde o děj, ale o pocity, které ve vás dění na plátně vyvolá. Úsměvný příběh venkovana, který odešel za štěstím do velkoměsta a po řadě peripetií ho objevil v podobě naplněné životní lásky k půvabné dívce. Řada funkčních a originálních gagů, jako když se hrdinova babička věrná budhistické tradici v novém životě převtělí do, no zkuste hádat čeho. Tahle kombinace mi sice sedla a neváhám jí přidělit 80 % celkového dojmu, jenže není to opravdu film pro každého a bude vyhovovat nejspíš fanouškům výše zmíněných tvůrců.

Křídla slávy jsou natočené v době, kdy Polygram zahájil expanzi do oblasti tvorby hraného filmu a měl ambice stát se protiváhou amerických Majors a být největší evropskou producentskou firmou, která je schopná pravidelně produkovat komerční hity a festivalové trumfy. Jedním z nich měly být právě Křídla slávy, intelektuální hříčka o pomíjivé popularitě a lidské ješitnosti. Tomu odpovídalo i hvězdné obsazení - Colin Firth měl sice své největší hity ještě před sebou, ale Peter O'Toole byl tehdy na vrcholu a jeho kolegům se vesměs prorokovala velmi slušná budoucnost. Zápletka líčí novináře a spisovatele v podání Colina Firtha, který napíše knihu o herecké hvězdě první velikosti Peteru O'Toolovi a poté, co se jej snaží zoufale kontaktovat, v afektu jej zabije. Sám přitom ztratí život a oba dva se odeberou tam, kam je živým vstup zakázán. Jenže onen svět má daleko k obrázkům vymalovaným předními náboženstvími a postavení zesnulých se řídí jejich světskou slávou. Ta zápletka je opravdu zajímavá, ale z celého zpracování cítím ony festivalové ambice a přijde mi to tak nějak studené. Celkový dojem: 65%.

Kvalitní klasická komedie založená na vyšperkovaných dialozích, dobře napsaných postavách a výborném obsazení, kde to mezi jednotlivými aktéry opravdu jiskří a všechny slovní hříčky jsou dobře vypointované. Právě ve srovnání s touhle léty osvědčenou klasikou mi připadá drtivá většina dnešní komediální produkce zoufale nevtipná, nevkusná a mizerně zahraná. Ingrid Bergmanovou jsem v její roli hádal tak na čtyřicet a Goldie Hawn jsem, jaká ostuda, vůbec nedokázal identifikovat, i když mi celou dobu vrtalo hlavou, že ji musím dobře znát. Pátá hvězdička unikla jen o chloupek, stačilo pár vtipů navíc, ale to, co tam je, opravdu funguje. Jakkoli jsou jednotlivé postavy ve svém jednání pošetilé a jednadvacetiletá Toni se chová jako šestnáctiletá puberťačka, nadsázka nikdy nepřekračuje meze možného a celý ten příběh skvěle baví a přitom je uvěřitelný. Celkový dojem: 85 %.

Jedna odlehlá francouzská osada v oblasti, kde 5 měsíců v roce zuří tuhá zima a dokonce i když sníh roztaje, dávají lišky dobrou noc. Jedna farmářská rodina, kde mladá generace touží po úniku ze sociální nouze, otupující dřiny a mizivé perspektivy. A jedno nahé ženské tělo, zločin, který rozčeří poklidný život místních obyvatel a zavede do těchto míst policii a příslušníky justice. Spálené stodoly nejsou klasickou detektivkou a dokonce ani ne kriminálním thrillerem, jde spíš o psychologické drama, souboje dvou silných osobností, sice povahově a zkušenostmi extrémně rozdílných, přesto právě díky síle svého charakteru se navzájem přitahujících. Alain Delon v roli vyšetřujícího soudce a Simon Signoret v roli matky, která brání své děti ohrožené podezřením. Strhující herecký koncert a překvapivé rozuzlení. Atmosféru podtrhuje hudba, která používá často varhanní motivy, a kamera, která z nadhledu krouží kolem rozlehlého statku, aby se vzápětí z výšky přenesla na nějaký detail. Celkový dojem: 80 %.