gudaulin

Allenovu filmografii osobně dělím na čtyři období: rozjuchané komediální začátky, kdy Woody úročil své zkušenosti ze stand-up comedy, vážnější éru, kdy shodil klaunský ohoz a zkusil diváky deptat psychologickými dramaty a komplikovanými postavami a publikum se mu následně odměnilo nezájmem. Poté přišlo Allenovo zlaté tvůrčí období rámované Purpurovou růží z Káhiry a symbolicky ukončené snímkem Hollywood Ending. V téhle době jsem mohl házet 4* od boku a Woody mi dělal radost každým novým kouskem. Od roku 2002 přišlo období, kdy se jen těžko hledá jednotící prvek a nelze užít paušalizující hodnocení. S Allenem to mám od té doby jak na houpačce. Někdy dokáže překvapovat a kupříkladu Match Point - Hru osudu nebo Kasandřin sen řadím v rámci jeho tvorby hodně vysoko. Střídají je ale tituly, kdy krčím rameny a říkám, "Tak sis, starý brachu, zase udělal svůj pravidelný roční zářez, jenže totéž v bledě modrém jsem od tebe viděl už několikrát a nezlob se na mě, v lepším provedení. Zkrátka přes všechny zásluhy mě už trochu unavuješ." Výše zmíněné dokonale pasuje i na titul Poznáš muže svých snů. Podobné Woodyho snímky se mi vytrácí z paměti hrozně rychle a nic po nich nezůstává. Tentokrát u mě Woody překvapivě narazil i v oblasti, která bývá tradičně jeho silnou stránkou - tedy v castingu. Sir Anthony Hopkins jako Allenovo alter ego nefunguje a za šlápnutí vedle považuju i obsazení Brolina, který se hodí do jných žánrů a postav. Tohle je případ filmu, kde se to jen hemží slavnými jmény a tvářemi, konečný výsledek je ale mdlý. Tuhle komedii považuji za důkaz trendu, že Woody ke stáru čím dál tím víc používá šablony, zplošťuje a předkládá banality. Celkový dojem: 45 %.

Přiznávám, nemám rád filmy natáčené ve stylu Dogma 95 - tak jako jakékoli jiné dogma redukují možnosti a zužují prostor pro filmová vyjádření. Hon představuje vzácný případ, kde to funguje, a díky mimořádně silnému tématu se nemusíme zabývat kulisami či filmovou řečí. Pro filmový zážitek stačí jen on, jeho práce a jeho přátelé. Jediné dětské plácnutí, které vyvolá podezření a z něj plynoucí důsledky. Nic není a nemůže být jako dřív, zdánlivé jistoty se hroutí jako domeček z karet a zůstává nejistá budoucnost a jistota, že spoléhat se dá jen na sebe. Thomas Vinterberg staví své drama pečlivě, buduje ho na bytelných základech a své postavy vykresluje psychologicky přesvědčivě. Od vyhroceného střetu v kostele, kde by člověk spíš očekával ukončení scény nekompromisní nakládačkou za kostelními vraty, přece jen začne do té doby bezchybně fungující soukolí poněkud zadrhávat. Nevěřím na zázračné happyendy, byť zakalené jedním osamělým mstitelem. Veřejné mínění je se svými odsudky mnohem rychlejší než justice a na presumpci neviny se neohlíží. Rehabilitaci svých obětí neprovádí a ve stylu není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu, dokáže neobyčejně úporně udržovat ty nejdivočejší fámy dlouhodobě v oběhu. Pokud to zajde tak daleko, už nebývá cesty zpátky. Čím vášnivěji se budete obhajovat, tím víc vás okolí bude podezřívat. Dokázat se dá vina, nevina nikoliv. V reálném životě pomůže jedině spálení mostů a přestěhování do anonymního cizího prostředí. Někdy i ústup může znamenat hořké vítězství. Rozepisovat se o tom, že Mikkelsen představuje jedno z největších hereckých es současné evropské scény by znamenalo nosit dříví do lesa. I přes určité nedostatky tady neváhám s nejvyšším hodnocením. Celkový dojem: 90 %.

Veberova situační komika obvykle staví na protikladu nesourodé dvojice a Dotěrný chlap se z téhle definice nevymyká. Právě na půdorysu tohoto snímku funguje jeho humor ale natolik dobře, že se k němu Veber na stará kolena vrátil a natočil remake filmu, ke kterému kdysi napsal scénář. Ještě před ním po stejné látce sáhli Američané a pověřili slavného Wildera, aby vylepšil rozpočet studia a ze setkání chladnokrevného zabijáka pověřeného klíčovým úkolem své kariéry a snaživého trouby vytěžil maximum. Bývá zvykem vyzdvihnout originální verzi a kydat hnůj na - jak říkají filmoví fanoušci - zbytečné remaky. V případě Dotěrného chlapa to ale neudělám, postupem času jsem zhlédl všechny tři verze a ani jednu z nich nepovažuju za umělecký neúspěch. Dokonce ani Osinu v zadku ne, i když ji filmová kritika a filmoví fandové rituálně odstřelili. Každá z verzí má své silné stránky, ale i své slabiny. Spojením toho nejlepšího ze všech tří snímků by vznikl skvělý biják. Na Dotěrném chlapovi je úžasná přítomnost Lina Ventury. Nebyl totiž komediální herec, zato role chladnokrevného zabijáka mu padla jako ulitá. Nepřehrával, tu postavu mu zkrátka věříte. Zoufalství v očích vypadá autenticky a o to větší veselí vyvolává. Naproti tomu Jacques Brel - a to ho jako šansoniéra mám rád a ačkoli se vlastně snaží o totéž, tedy hrát komickou postavu na vážno - tady působí spíš rušivě. Pignona mám zafixovaného jako sympaťáka, v Brelově podání ale představuje tak otravné individuum, že bych ho s chutí odkrouhl sám. Celkový dojem: 80 %.

Úspěch filmu či seriálu závisí do značné míry na schopnosti jeho tvůrců vyvolat pocit ztotožnění se svými hrdiny a jejich činy. Dokonce i zdánlivě vysoce kontroverzní postavy jsou modelovány podle týchž pravidel. Dnešnímu scénáristovi nedělá problém obdařit klidně i sériového vraha cool vlastnosti, zlidštit ho humorem a vzhledem k tomu, že ho pověří zabíjením jiných mnohem méně příjemných padouchů a naopak pomocí slabším, nemá divák problém si ho oblíbit. Takový přístup skvěle pasuje na příběh Waltera White ze seriálu Breaking Bad. Jeho psychologickou proměnu z příkladného měšťáka, starostlivého otce a manžela v nebezpečného manipulátora a cynického zločince zdaleka nerozdýchal každý. Reportér vyvolává po zhlédnutí u mnohých diváků odmítavé reakce a sklízí od filmových fanoušků rozpačité komentáře - kritičtější než by člověk čekal od snímku těchto kvalit. O výjimečný film, byť jen v rámci své kategorie, určitě nejde, o nadprůměrnou žánrovku ale ano. Nejcennější je na něm právě to, co tolik diváků odrazuje - porušování žánrových konvencí, nepříjemné postavy, které vás provokují a jejichž činy vás štvou. Snímek v žádném ohledu neusiluje o líbivost a toho si vážím. S tím souvisí i schopnost překvapovat. Danielsův thriller není natočený podle šablony a to považuju za výrazné plus. Celkový dojem: 75 %.

I jednoduché, navíc tisíckrát odvyprávěné příběhy se dají zpracovat originálně a Půlnoční polibek patří k té menšině snímků, která umí pozitivním způsobem překvapovat. Dokáže být nekonvenční a provokativní jako rané filmy Kevina Smithe, volí černobílou kameru a umí s ní vykreslit zajímavou atmosféru, je schopný nabídnout neokoukané herce, co dokážou zaujmout. A co je nejdůležitější, není umělohmotný a mělký. Těm postavám jejich myšlenkové pochody a rozhodnutí věřím, jakkoliv Sara Simmonds v prvních minutách překypuje takovou dominancí a sebestřednou arogancí, že bych na Wilsonově místě záhy odešel středem. Půlnoční polibek je hořkosladká romantika o citovém zrání ve stínu hollywoodských studií natočená v duchu těch nejlepších tradic americké nezávislé scény. Celkový dojem: 80 %.

Už Brendan a tajemství Kellsu mě přesvědčil o tom, že Tomm Moore je tvůrce, jehož tvorbu stojí za to sledovat. Je radost vidět film, který umí pracovat s pohádkovými motivy a oslovovat jimi i dospělé, aniž by se musel opírat o berličku popkulturních vtípků. Film, co dokáže chytře spojit irskou mytologii s přítomností, dokáže se vyhnout lacinému sentimentu a přitom vypráví příběhy, které k citovému vydírání přímo vybízí. Bonus pak představuje originální výtvarné zpracování, které se vymyká nejen tomu, co v kresleném filmu prosadil Disney, ale i standardům současných amerických animáků a počítačové grafiky. Za sebe zvedám palec nahoru a snad jen přidám varování: Píseň moře není svým zpracováním příliš vhodná pro malé děti a to nejen proto, že se u nás promítá v originálním znění. Baladický příběh a myšlenková hloubka osloví spíš ty odrostlejší. Celkový dojem: 90 %.

Jak vidno, na databázi sklízí Zvláštní dny rozpačitá hodnocení i komentáře. Mnozí si s touhle temnou akční kriminálkou se sci-fi námětem neví rady. Za sebe tvrdím, že jsem si tuhle kyberpunkem silně ovlivněnou záležitost se špinavými charaktery a apokalyptickou atmosférou velkoměsta, co už dávno nezvládá samo sebe, opakovaně skvěle užil. Tradičně dobrý Fiennes tady podává fantastický výkon a Juliette Lewis tady ještě nepoznamenaly drogové experimenty a plastické operace. Mám vlastně jen dvě výhrady. Kyberpunk tradičně pracuje se silnými ženskými charaktery a o Kathryn Bigelow se říká, že má koule. Její hrdinka nicméně vydá za větší vojenskou jednotku a ta akční část je díky ní poněkud přehnaná a lacině efektní. No a ten nůž zaražený až po rukojeť v zádech smolařského hrdiny by v reálném životě představoval předčasné ukončení zápasu a vlastně i filmového příběhu, nikoliv předehru k efektnímu zvratu souboje. Celkový dojem: 75 %.

Premiérové ohlasy byly nejen pozitivní, ale čišelo z nich dokonce nadšení, jako by sportovní klub ze zapadákova potácející se na dně tabulky zvítězil nad šampiónem z velkoměsta. Objevovaly se výrazy typu "konečně český film světové úrovně" apod. Protože takový jásot zněl českou kotlinou už vícekrát a posléze jsem následně musel korigovat svá velká očekávání, přistupoval jsem k filmu s rezervou a přesto můj verdikt tentokrát zní: za dlouhou dobu několika měsíců jde o můj nejlepší zážitek z kina a od loňského úspěchu Cesty ven je to první český snímek, který stojí za výpravu do kina. Je tomu tak především díky výbornému herectví bratří Hádků a atraktivnímu zobrazení komunity maloměstských outsiderů - lidí bez vzdělání, bez zázemí, často bohužel i bez odpovědnosti a sociální inteligence. Oba filmoví bratři mají svůj plán, ten Užovkův je ambicióznější, jen poněkud háklivější na vnější ohrožení. Slabinu vidím ve scénáři, kdy vlastně nevím, co je předmětem režisérova zájmu. Konfliktní vztah bratrů ukončený zásahem zhůry? Přátelství rozdělené vězeňskou zdí? Ani tady nevidím zásadní dramatický konflikt, ve tvrdě pragmatickém prostředí české společnosti vypadá Užovkovo rozhodnutí racionálně a režisér vytváří morální dilema, které, obávám se, vlastně pro převážnou většinu diváků neexistuje. Snímek se dotýká řady problémů, ale nikdy a nikde nejde na dřeň. Co je nejhorší, závěr mi přijde bezradný, navíc i nedůvěryhodný. Vzestupu některých filmových nýmandů rozumím. Antihrdina nedávno zhlédnutého amerického dramatu Slídil je příkladem postavy, které přerod z bezvýznamné nuly v nebezpečného hráče, co jde tvrdě za svým, můžete věřit. Užovka ale velkým hráčem není a takovým jako on není v reálném světě souzeno hrát roli kápa. Celkový dojem: 65 %.

Se slovem pohřeb si spojujeme úctu k zesnulému, bolest pozůstalých, slzy, lítost nad odchodem blízkého člověka. Tvůrci britské černé komedie ale dokázali rozehrát na malé ploše mnohem větší paletu emocí a hlavně předvedli, že správně pojatý pohřeb může přinášet nečekaná překvapení a zážitky počínaje výměnou nebožtíka a odhalením sexuálních libůstek zesnulého konče. Se správně adrenalinovému nekonvenčnímu zážitku potřebujete vlastně jen sestavit vhodný seznam smutečních hostů. Nesmí chybět starý protivný strýček, vedle kterého se chová dědeček rodinky Simpsonových jako matka Tereza, dále hypochondra s fascinující schopností dopouštět se faux paux, slizký donchuán, trpaslík s nekalými záměry... Stačí vám ukázka té bizarní sestavy, abyste začali tušit, kam se místní sešlost řítí. Navíc jen málokdo z přítomných je nadán schopností řešit logistické problémy typu dvou mrtvol na jedinou rakev, jen ti psychicky nejodolnější se dokáží vyrovnat s příchodem umrlce zpět mezi smuteční hosty. K tomu přičtěte pár zdánlivě nevinných rekvizit, jako je tuba prášků, ve které se ovšem skrývá místo nevinného léku silná halucinogenní droga - a neštěstí je hotové. K gagům si přidejte tradiční suchý britský konverzační humor typu: "Mám takový dojem, že na pohřeb mého otce se dostavilo mnohem více přátel než měl zaživa." Přesně takový druh humoru mi sedí a jeden výstřelek v podobě fekální scény s nadhledem Franku Ozovi odpouštím. Jen ta jadrnější mluva mi poněkud vadí, britské filmy podobného ražení si spojuji s určitou noblesou, ale to je možná daň českému dabingu vyrobenému pro televizi Nova. Celkový dojem: 90 %.

Původně jsem nadělil panu Umbertovi 4*, ale pak jsem se zamyslel a uvědomil si, kolik snímků mě v poslední době naštvalo nebo prostě jen nepotěšilo a jak je vzácné setkání s filmem, který nese všechny znaky precizního řemesla, má jasně čitelný rukopis a věnuje se silnému tématu. Netvrdím, že to je nejlepší De Sica, s jakým jsem se zatím setkal, neříkám, že to je nejlepší kousek italského neorealismu, a po určitou dobu jsem bojoval s tím, jestli přece jen De Sica tentokrát nezabrousil moc za hranu laciného sentimentu. Ale ne, nakonec myslím, že to vybalancoval výborně, a ta tvůrčí odvaha, která se projevuje tím, že si troufl obsadit do hlavních rolí neherce, je něco, čeho si obecně cením. Umberto D. je film o zoufalé snaze udržet si důstojnost v situaci, kdy nedržíte v ruce žádné trumfy a vaším údělem je neustále ustupovat, utahovat opasek a ztrácet všechno, co jste dřív měl rád a na čem vám záleželo. Film silný v detailech, přesvědčivý, kde je samozřejmě zásadní problém v otázce, nakolik pro vás bude příběh starého bezmocného muže v bezvýchodné situaci stravitelný. Za sebe tvrdím, že jde po dlouhé době o film, který mi opravdu udělal radost. Celkový dojem: 90 %.