Arcadan

ADHD poezie a óda na tvůrčí svobodu. Kočky, hurikány, Roy Orbison a králičí uši. Fragmentární vyprávění o situacích a motivech, které by se daly pojmenovat chronologicky jen těžko. Gummo je často o krutých a zlých věcech, ale skrz svou estetiku a obrovskou empatii, kterou ke svým nedokonalým postavám chová, zle ani krutě nikdy nevyznívá. Je to na první pohled bizarní film, jasně, ale ve skutečnosti je hlavně citlivý jako málokterý jiný. „Life is beautiful. Really, it is. Full of beauty and illusions. Life is great. Without it, you'd be dead.“

Na Cronenberga nečekalně subtilní a utišená podívaná, kde fyzický gore nehraje zdaleka takovou roli, jakou tu má skutečný horor, kterým je ztráta milované osoby, sic vlastní rukou vláčenou rozervanými okolnostmi. Hranice mezi absolutním přijetím jeden druhého a rozpadem vlastní identity se tu stírá nepříjemným ale pozvolným způsobem, dokud nepřijde finální obraz, který z žánrově laděného celku udělá niternou studii fixace a potřeby sdílet vše. Regulérně mě to dojalo a to nebyla emoce, s kterou jsem tu při stisknutí play počítal. A to je jedině dobře. Tohle jen tak z hlavy nevypustím. „Pain creates character distortion. It's simply not necessary.“ 

Dokonalá symbióza braku a umění. Body horror, konspirační thriller, překvapivě současná úvaha o vizuálních médiích, velmi hot a velmi psycho sexuální romance, obsesivní halucinační horská dráha, S&M odysea i techno-surreálný festival podivností. Vizuálně maniakální. Miluju to. „After all, there is nothing real outside our perception of reality, is there?“

Co je pravda? Co je to vlastně film? Masterclass hry s realitou a iluzemi. Čekal jsem bůhvíproč spíš plíživé intelektuální cvičení. Ale F je naopak totálně hravá, svižná a uhrančivá jízda, až jsem místy skoro nestíhal sledovat, co se vlastně děje. Střihově divočejší než leckterý současný thriller. Že to jsou sedmdesátky je neuvěřitelný, stejně jako hrdinového filmu - všichni ti svatí pábitelé a snílci. Taky úplně miluju, že je to celou dobu hrozná sranda s pohodovou atmosférou o padělcích a kouzelnictví a obraznosti, ale pak tam ve dvou třetinách najednou Orson Welles rozjede rant o tom, jak všichni do jednoho umřeme a veškeré umění rozloží čas. Ani u toho nemrkne. Frajer. Až budu velký, chci být jako on. „A fact of life: we're going to die. 'Be of good heart,' cry the dead artists out of the living past. 'Our songs will all be silenced, but what of it? Go on singing.' Maybe a man's name doesn't matter all that much.“

I could fix her.

Formálně, režijně i herecky slušně odvedený debut mého oblíbence. A nejspíš i říká to důležité, co chce odvyprávět, ale nějak jsem už z filmů o casual vztazích a jak jsou super unavený. Svého času to musela být emancipační pecka, která od režiséra, muže, překvapivě poukazovala na to, že ženy tu nejsou od toho, aby se poutaly na opačné pohlaví (s čímž ofc mega souhlasím), ale ke konci to ztrácelo hravý drive první poloviny a navzdory krásným kamerovým kompozicím jsem ztrácel sympatie ke všem zúčastněným. Místy dobře napsané, ale málokdy skutečně hluboké co se týče toho, jak k sobě v lásce v mládí přistupujeme. Tedy s ostýchavou opatrností, ale touhou dát vše, která pokaždé skončí na půli cesty, protože ještě nejsme zcela formovaní. Jako odpočinková záležitost super, jako cokoliv hlubšího ne. Asi už od filmů chci něco víc než jen věci se dějí a nemáme nad nimi kontrolu. Pro jinou cílovku než jsem já každopádně banger tzv.

Něco tak krásnýho si snad ani nezasloužíme. O všem zásadním v životě ale tak subtilní formou, že se až zdá, že vlastně nejde o nic. Jeden z nejcitlivějších filmů o tom, jak je těžký držet pohromadě to nejdůležitější, co máme - ty nejbližší. Když sami sobě nejsme blízko. Bez patosu, bez doslovnosti, ale nic tu nechybí. I'm not crying, you are. <3

Život jako sen. Sen jako způsob sebepoznání. Zmatení z toho, co se děje na obrazovce, jako metoda k přijmutí absurdity života. Neskutečný čtyři série televize, jaká tu nikdy předtím nebyla a pravděpodobně tu velmi dlouho nebude ani potom. Atlanta bude navždy v mém srdci, nemůžu si pomoct a nebýt tu nefalšovaně dojatý jako malý kluk. Společně s finálem Saula mám trochu strach, že už se u seriálu nikdy nedotknu tak silných emocí jako v případě těchto dvou tak odlišných eposů. 2022 byl rok vrcholné quality TV, která dává zápřah na city mocnější než většina letošních filmů. A přitom je to furt tak chytrý a nesentimentální. Kdo si v tom ale tu svou blízkost najde, bude podobnou hledat jen těžko.

Navždycky budu vděčný, že jsem žil v době, kdy jsem Saula mohl vidět v jeho šesti dokonalých sériích. Éru definující příběh a jedna z nejlepších věcí v dějinách audiovize, která je do posledního detailu promyšlená, ale stejně nepůsobí uměle, právě naopak. Celý lidský život obsáhnutý v seriálu, který je koncipovaný jako žánrovka, ale nakonec je to větší umění než většina festivalových filmů. Díky že jsem mohl být u toho! <3

Nejhorší člověk na světě pro romantiky (komparace teda jenom kvůli tomu, že to PTA tak přechválil, a já se skrz něj tak zklamal, ale jsou tam výrazné podobnosti navzdory okolnostem). Trochu retro, trochu snílkovsví, akurátně realističnosti a do toho pořádná porce filmařiny se vší estetikou a podvratnou scénaristickou prací. Za mě plná palba! Určitě si to do budoucna zopakuji. Vzpomínání na dospívání a na dobu, kdy hledání lásky bylo jednodušší, protože prostě nezatížené předešlými vztahy. Tom Waits navíc, omg, prosím, ať hraje víc, nebo spíš to další album bychom chtěli.