Arcadan

Atmosferický film o odcizení od všech. Od svého okolí. A o sblížení se s jednou jedinou osobou, která to pochopí a pod svýma rukama nás vyvede ven, zpátky do světa.

Zachycení prchavých okamžiků dvanácti let jednoho kluka. A jeho světa. Vnímání každodennosti skrz jeho oči. Měl unikátní pohled na věci okolo sebe, říkal učitel fotografie.

Závěr mě dojal jak už dlouho nic. Na Sorrentina překvapivě civilně a s lehkostí o tom, kým jsme. O hledání, ztrácení, stáří, mládí a nakonec hlavně o lásce, protože co je důležitějšího. Propadá nám to všechno mezi prsty, ale občas to zazvoní zvukem obyčejné krásy a to si pamatujem. Jak se v deseti krocích zranit o něčí neopatrné lokty. "Despite everything, you and I were simple songs."

Růže mezi trním českého filmu. Námět skvělý, industriální prostředí ještě skvělejší ale civilní scény oproti divadelním o dost míň skvělé.

Černý a bílý sedí u stolu a mluví o Bohu. Déšť, noc a jedna kuchyně. Kafe a cigára bez cigaret, chtělo by se říct. A napsal to největší současný americký prozaik, Cormac McCarthy. Ten film byl jak natočený pro mě. Miluju konverzační filmy a Vnější tmu i Cestu považuju za osobně zásadní díla. A když do toho ještě prší, ke spokojenosti není už potřeba mnoho. Ale chybělo mi víc témat, a když už teda jedno, tak zohlednit víc než jen dva protipóly. Scénář jsem výjimečně i pročítal a literárně je to dokonalé, ale obsahově tam prostě chybí výraznější myšlenky a práce s tichem je pojem tomuto snímků naprosto cizí. Atmosféra je ale jedinečná a podněty k zamyšlení mi to rozhodně dalo.

Manifest konce čarodějování a vtipný soft gore.

Alternativní historie pro nic za nic. Náhled do poutavého a dekadentního prostředí glam rocku 70. let o Davidu Bowiem, který není Bowiem, natočený zcela rutinní režií a utopený v povrchním scénáři. Bouřlivý vztah, divoké kostýmy, progresivní muzika a lidský zklamání, ale nejde to pod povrch, a tak jedinou upřímnou scénou zůstává rozvod Sladea s jeho ženou a její vyprávění u kouře cigaret. McGregor i kouzelný Rhys Meyers hrajou dokonale, ale krom hudebních scén nemají co. Muzika je tam fantastická, glam rock mě baví a byl jsem cílovka, ale rychle tomu došel dech a absence jakékoli osobnější scény z filmu dělá pomíjivý zážitek.

Před třemi lety jsem to už nikdy nechtěl vidět znovu. Teď vím, že si to musím pustit každé tři roky. Film, který připraví o všechny iluze a zároveň je ve vás znova podpoří, protože nic jiného nemá smysl. Protože to má smysl. Žádná postava není černobílá a všichni herci hrají jak o život a přitom civilně. Dva vztahy, psaní i focení, drahá koupelna, fialová paruka, přestat kouřit, chat, jedna pohovka, sex a snad nakonec láska. Hned několik scén je nezapomenutelných - vypjatých i vtipných. "Jsi úžasný." / "Tak na to nikdy nezapomeň."

Intimita mezi dvěma lidmi rozpohybovaná do obrázků, které jsou na první pohled nehybné, ale na ten druhý se toho na nich děje víc než kdekoli jinde. O všem v málo slovech. Pocit odcizení a té všudypřítomné lidské samoty v jednom smutném hotelu a krása sblížení dvou duší. Ticho ve tmě a prostorem se šíří nejistota. Nejdůležitější film mého dosavadního života. Děkuju.

Syrová a pulpová dokonalost! Špinavý vizuál a metalový soundtrack podtrhuje tu neskutečnou jízdu pouští. S hrdiny, kteří nepotřebují mluvit, abyste věděli, co vám chtějí předat. Je v tom všechno! Drsný hlavní hrdina, plamenometná kytara, post-apo krajina, filozofie podávaná ve třech slovech, pamětihodní záporáci, dokonalá art-direction, femme fatale, která je vlastně ještě drsnější než titulní hrdina a hlavně téměř nepřetržitý akční nářez.