Arcadan

Intimita mezi dvěma lidmi rozpohybovaná do obrázků, které jsou na první pohled nehybné, ale na ten druhý se toho na nich děje víc než kdekoli jinde. O všem v málo slovech. Pocit odcizení a té všudypřítomné lidské samoty v jednom smutném hotelu a krása sblížení dvou duší. Ticho ve tmě a prostorem se šíří nejistota. Nejdůležitější film mého dosavadního života. Děkuju.

Laterna magica pro 21. století. Pro těch pár filmů, jako je Master, miluju kinematografii. Podvratná studie dvou charakterů. Esteticky dokonalá, pomalým tempem a netypickou hudbou diktovaná sonda do hlubin osamělosti, nejistoty a moci. Phoenix naprosto neskutečný a Hoffman hypnotický. If you figure a way to live without serving a master, any master, then let the rest of us know, will you? For you'd be the first person in the history of the world.

I could fix her.

Na Cronenberga nečekalně subtilní a utišená podívaná, kde fyzický gore nehraje zdaleka takovou roli, jakou tu má skutečný horor, kterým je ztráta milované osoby, sic vlastní rukou vláčenou rozervanými okolnostmi. Hranice mezi absolutním přijetím jeden druhého a rozpadem vlastní identity se tu stírá nepříjemným ale pozvolným způsobem, dokud nepřijde finální obraz, který z žánrově laděného celku udělá niternou studii fixace a potřeby sdílet vše. Regulérně mě to dojalo a to nebyla emoce, s kterou jsem tu při stisknutí play počítal. A to je jedině dobře. Tohle jen tak z hlavy nevypustím. „Pain creates character distortion. It's simply not necessary.“ 

Poezie na plátně. Filmová esej o lidských vztazích a hledání svého místa ve světě s obrazy tak krásnými, že jen ty už jsou samy o sobě uměleckým dílem. A k tomu ta přenádherná hudba od dvojice Cave & Ellis. Je v tom vše. Nic nechybí. Nic nepřebývá. Lidský život vystihnutý v necelých třech hodinách.