emma53

Zase jeden z těch nestárnoucích filmů, které ve vás zůstanou možná déle, než některé současné trháky nabouchaných spoustou triků a efektů. Tohle je krásná, klasická filmařina z bezvadným scénářem a o obsazení je zbytečné psát, protože o tak charismatických hercích, kteří do toho dali kus té své klukoviny skvělým způsobem, napsali už mnozí. Vzdávám hold takovým příběhům, kde je obsaženo snad všechno od úžasného přátelství mezi dvěma mužskými, kteří měli své velké sny, dobrodružství a samozřejmě nechyběla ani romantika. Konec mluvil sám za sebe, ten mě odzbrojil úplně a já na ty dva sympaťáky v Dobrodruzích určitě nezapomenu, to se nedá. No na Joannu taky ne, ale zase ne tolik :-)

Já nevím, co bych měla Frekvenci vůbec vytknout, možná název, protože ten mě dost dlouho (nevím proč) odrazoval :-) Osobně bych přivítala občas takovou frekvenci a myslím, že je to touhou mnoha lidí, ale tohle je holt jen sci-fi s výborným scénářem a hereckým obsazením. Ano, je to klasické dítko své doby, kdy se jich narodilo určitě ještě spoustu, ale mně se líbilo právě to zvolené téma a celkově měla Frekvence to správné grády. Tečka a čtyřka.

Seriál, kde bych možná jindy přitvrdila v hodnocení, jsem si vybrala jako odreagovačku a tudíž jsem se vůbec nezabývala všemožnými vadami na kráse a nechala se jen bavit. Mělo to jiskru, spád, švih, co víc si přát. Donnie mně padnul do oka už ve Výkupném a tady jen potvrdil, že umí a Johna Leguizama jsem asi trochu podcenila, protože tady si spolu skvěle sekundovali. Tak si myslím, že kdo zvládne palbu jako takovou, tak by mu nemusela vadit ani ta klišovito-patosová palba taky, pokud chce jen někdy vypnout a nebýt ve sžíravém stresu, jak to asi dopadne jako například u True Decective, ale to je opravdu už jiný šálek kávy.

Na filmy Michaela Polishe musí být zřejmě to správné rozpoložení, protože jsou svým způsobem neobvyklé. Tohle je zatím jeho druhý film, který jsem viděla a rozhodně se chystám i na jeho další počiny. I v Twin Falls Idaho jde o příběh , který je velmi dojemný, smutný a hlavně zajímavý svým námětem. Kvalitně a citlivě zahraný samotnými bratry, kteří si napsali i scénář a tahle role jim vysloveně sedla. Hlavně kvůli nim jsem se rozhodla přihodit jednu hvězdu nejen za originální námět, ale i za to jakým způsobem nám byl předložený. Je to jeden z těch nezávislých, zastrčených filmů, které vám doporučuji trochu oprášit a popřemýšlet si o takových pojmech jako je třeba empatie, svoboda a možná vás zasáhne hlouběji, než by jste sami předpokládali, tak jako mě.

Tak mně se Talaash osobně nezdál mírně, ale naopak silně mysteriózní a ještě k tomu psychologický. Atmosféra byla výborná, s tou jsem byla moc spokojená, jediné co mě trochu rušilo, byly hudební vsuvky, bez těch bych se obešla a jak jsem si už všimla i u jiných indických filmů, tak mají herci tendenci své role až moc přehrávat. Talaash považuji za mírný nadprůměr, na který se příjemně dívalo.

Tohle je zase jedno z těch mých rozpačitých hodnocení, protože abych byla objektivní, potřebovala bych zkouknout všechny adaptace Nadějných vyhlídek, které existují, ale obávám se, že bych na tom byla stejně:-) Vzhledem k tomu, že se jedná o Charlese Dickense mě nakonec ta opravdu hodně temná a ponurá atmosféra nezaskočila tolik, jako spíš obsazení do hlavních rolí. Přestože mám Gillian moc ráda, tak bych jí doporučila, aby se držela spíš filmů typu The Fall, protože mně do role slečny Havishamové vůbec nesedla, ale možná to bylo až příliš viditelnou umělou vizáží. I když její scéna u zrcadla v posledním díle byla perfektní. U Pipa a Estelly přimhouřím oko (možná obě), ale zato maximálně jsem byla spokojená s rolí dobrodince (myslím, že ho hrál Mark Addy) a právníka si David Suchet taky střihnul skvěle. Ale ve výsledku jsem byla spokojená a budu se těšit na další Dickensonovo zpracování.

Z maniakálně uspěchaného sběratele Pierra jsem byla zpočátku trochu zmatená, protože jsem měla chvíli dojem, že se dívám spíš na komedii než na drama, ale po chvíli jsem to uchopila za ten správný konec a výsledkem je atypicky zpracované drama o muži, který toužil mít víc a víc, což se mu dařilo, ale za jakou cenu......a za jaký život......Po skončení musím konstatovat, že na některé výroky a situace asi nikdy nezapomenu.

Nebudu se opakovat s tím, co se píše už nahoře v obsahu, ale věřte mi, že je to jeden z těch malých velkých filmů, které mě dostaly do stavu velmi zvláštního rozpoložení a myšlenkách na stáří, kam směřujeme bez vyjímky úplně všichni, ať je nám momentálně zatím jen patnáct, dvacet, třicet........a dál. Nádherné momenty, kdy Aniela vzpomíná na své mládí a třeba chvilka jak tančí se svým milým za krásného klavírního doprovodu, byla zcela odzbrojující. Ani chvilku jsem se nenudila a situace s Romkem ze Sibiře nebo její vnučkou, která mě s těmi ořechy silně připomínala Marfušu z Mrazíka a ještě jich bylo mnohem víc, donutí diváka k přemýšlení o postoji k životním hodnotám. Danuta byla skvostná ve své roli Aniely, ale já jako milovnice zvířat musím vyzdvihnout i Filomenu s jejíma podmanivýma očima, kterou jsem si zamilovala od prvního momentu až do úplného závěru. Dokonalé a já to mohu jen vřele doporučit. A mně to nedá a musím si tu milou a moudrou Anjelu dát alespoň na krátký čas do své topky

Jsou filmy, kde je pro mě scénář a příběh hodně důležitou indicií pro konečné hodnocení, ale Poloviční šance je jedním z těch, kde udělám ráda výjimku. Je mně totiž velkým potěšením a poctou sledovat ty dva "trošinku" starší kluky Alaina a Bébeho vedle sebe, s jakou lehkostí hrají i když upřímně vzato mně připadalo, že snad ani nehrají, ale že je to přímo baví. Myslím si, že Leconte si s velkou chutí zarežíroval s takovými hereckými esy a s Vanessou, která tomu dávala tu správnou, sladkou a příjemnou příchuť a kterou si hned rok na to vybral do skvělého filmu Dívka na mostě. A Jeane-Paule Belmondo klobouk dolů před tvojí fyzičkou v tolika letech. Messieurs de grâce !

"Řekněte, jak jí milujete Wille? Jako nemoc i lék. Jako déšť a slunce zároveň. Teplo i chlad.........." Nechápu jak je možné, že já romantička tělem i duší tak dlouho odolávala tak půvabné, inteligentní, vtipné, brilantní romantické komedii a drama v jednom. Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy viděla tak nádherné výkony obou hlavních představitelů, protože nešlo ani náhodou neuvěřit v tak obrovskou sílu lásky při pohledu na Vilolet a Willa. Díky Gwyneth a Josephe za tak maximální a kvalitní výkon. Oba byli kouzelní a já v těch jejich momentech nebo chvilkách radosti a úsměvu, či velké bolesti cítila totéž a v té finální části, která byla přímo srdceryvná, považuji už za zbytečné cokoliv dodávat. Unikátní počin ve všech směrech s velmi podmanivou hudbou pro mě zatím neznámého Stephena Warbecka.