emma53

Opravdu tak bizarní podívanou, která je svou formou předložení těžko srozumitelná a zřejmě musí být na takové snímky ta správná nálada. I přestože byla Sophie Marceau nesmírně krásná, tak já jsem až příliš často tápala a moje pocity jsou tudíž hodně smíšené. Velmi nezvyklé zpracování a oproti To The Wonder, které bylo také originálně zpracované, tak tady nesdílím takové nadšení. Asi si to budu muset pustit někdy ještě jednou, ale dnes je to pouze slabší trojka.

Přiznám se, že jsem čekala trochu víc, obzvlášť od těch modrých Steveových očí, ale jeho role Kida byla tentokrát nevýrazná a prokreslení jeho postavy bylo minimální. A o konci se raději nebudu zmiňovat, protože pointa mně zcela unikla. Kdo si ale určitě přijde na své, tak to jsou milovníci pokeru, protože tam neuvidíte nic jiného než poker, poker a ještě jednou poker. Jo a taky spoustu šustících papírků. Sem tam se mihne Kidova dívka Christian a tak trochu přelétavá Mabel, které to maličko oživily i když taky ne moc výrazně. Co se mně asi líbilo nejvíc, tak to byly mnohé přezdívky pokerových hráčů jako Křikloun, Čuník, Rychloprstka, Ranař, hvízdající Sam a sekáč Eddie. Je mně to sice líto, ale za mě to byl průměr.

"Minulost zůstane minulostí. Takže dost. Od teďka bude všechno dobrý. To je to, co nás čeká. Všechno bude lepší a lepší a lepší.........A pořád lepší, ještě lepší a ještě lepší." Na tahle slova, která říkal Nick rychle zapomeňte, protože tak depresivní film o naprosto disfunkční rodině jsem dlouho neviděla a že jsem jich viděla už hodně. Genu Rowlands jsem poprvé zaregistrovala V Zápisníku jedné lásky, ale tady byla geniální. To co předvedla s postavou Mabel, byl dokonalý herecký koncert. Když se tam v jednu chvíli ptá svých dětí co si o ní myslí, tak jedno jí odpovědělo, že je mimo jiné neklidná. To je ovšem velmi slabý výraz pro Mabel. Dostala se do tak vyhrocené situace, že bych se jí bála svěřit své děti úplně stejně jako jeden jejich známý přítel Harold. Moje pocity vzhledem k ní byly opravdu silně ambivalentní a i když jsem se jí snažila trochu pochopit, bylo to skutečně dost obtížné. Jednoduše řečeno, celá ta rodina byl hotový blázinec s velmi trpkou příchutí. Peter Falk byl také ve výborné kondici nejen po té herecké stránce, ale podle toho jak naskakoval na korbu náklaďáku, tak i v té fyzické. Asi bych měla výhradu jen k té předlouhé stopáži, možná, že těch emotivně vypjatých situací s Mabel bylo přece jen trochu moc i když připouštím fakt, že to mělo určitě pro pochopení tak problémové rodiny svůj význam.

Bezvadně vystavěné vztahové drama, kde nebylo až tolik nervy drásajících momentů, dokonce by se dalo říct, že celý ten spletitý lidský uzel různých nedorozumění celkem volně plynul, ale já chytla hned na první zážeh a nepustila ho až do konce, který jsem sledovala téměř v hypnotickém zanícení. Samirova záda musí mít vzadu propálené dvě díry jak jsem ho svýma očima otáčela, aby se vrátil. Ano, to je ten, který měl být šťastný, ale z mnoha důvodů to nešlo a Marie, ta silně nevyrovnaná žena mu to rozhodně neulehčovala. Sama měla dost starostí nejen se sebou a svými pocity, ale i s dcerou Luci, která v sobě nosila velmi těžké břímě s kterým se nakonec dokázala svěřit pouze Ahmedovi, jedinému fungujícímu prostředníkovi mezi dcerou a matkou. Každá z těch čtyř ústředních postav měla nějakou bolest na srdci a v pozadí celého tohoto lidského dramatu byla možná jen jedna osoba, která o tom zjevně vůbec nevěděla a jak už tady někdo píše, celý ten smutný propletenec byl důsledkem minulých rozhodnutí. Asghara Farahadiho neznám, ale po tomhle filmu se to budu snažit určitě napravit. Já vlastně nevidím důvod, proč nedat pětihvězdu.

. Poziția copilului je o dysfunkčním vztahu matky a syna, který v téhle hodně neobvyklé situaci vykrystalizoval ve velmi povedený finální závěr (i když mnozí mají možná jiný názor). Nejen, že nemám nejmenší výtku k celému zpracování, protože na mě celý příběh působil opravdu silně realisticky a přesvědčivě. Navíc celá ta ponurá atmosféra byla ovlivněna nejen kvalitními hereckými výkony, kde bych chtěla vyzdvihnout hlavně roli matky, ale i tím, že moje emoce od pohrdání, odsouzení, lítosti a empatie se celou dobu přelévaly a už z toho je patrné, že se Calinovi Peterovi Netzerovi tenhle snímek povedl na jedničku. Když vezmu ještě v úvahu ten fakt, že vídám většinou dramata odehrávající se spíš z prostředí oběti, tak tenhle pohled z trochu jiného úhlu je určitě hodný chvály. Zkrátka rumunská kinematografie mě velmi mile překvapila a určitě stojí za bližší prozkoumání.

Tak tomuhle já říkám správňácké adieu Roberta se Slyem s filmovým boxerským ringem, Trochu jsem se obávala trapností v jejich věku střihnout si tuhle závěrečnou tečku, ale oba dva sedmdesátiletí kluci mně ukázali kam mám se svými obavami jít:-). Šla jsem do Grudge Match hlavně kvůli Robertovi, přece jen jsou mně jeho role bližší a musím říct, že do toho dal maximum, když vezmu v úvahu i celou přípravu na tuhle roli, která musela být sakra poctivá. A Sly s tím svým nenahraditelným hlasem a fasádou byl taky nepřekonatelný. Ona to vlastně ani tak nebyla sportovní záležitost jako spíš ta srdeční, navíc vkusně naservírovaná bez zbytečné explicity, s bezvadnýma hláškama a já si vysloveně libovala v tom jejich hereckém, vyzrálém kumštu. Kim Basinger celý film zjemnila svojí postavou a já už nemám co dodat. Vtipná, milá oddechovka, prostě kluci bylo to fajn rozloučení a za to já dám s chutí plnou palbu.

Já tam byla a v tom je síla tohoto historického dramatu, že mě okamžitě vtáhlo do šestnáctého století, ani jsem okem nemrkla. Já slyšela bzukot much, ržání a dusot koní, každý vzdech, vichr, zkrátka tak vymazlená zvukařina včetně úžasného hudebního doprovodu mě dostala do kolen a byly momenty, kdy jsem doslova tajila dech. Mads hrál tak skvostně, až jsem měla husinu po těle a za sebe můžu říct, že to byl snad jeden z jeho nejlepších výkonů poslední doby, kde byla snad jedinou černou tečkou trochu slabší příběhová linie. Nechtějte znát moje pocity, protože v tomhle případě to prostě nejde, to si musí každý vyzkoušet sám na sobě. Emotivní, atmosféricky temná lahůdka do posledního puntíku a že je Michael Kohlhaas u recenzentů poměrně v nelibosti mě vůbec nezajímá.

Jeden z těch filmů u kterého mě ani náhodou nenapadne dát někdy repete. Docela slušný nášlap, ale pokračování je už tragédie a ne thriller. Tahle kniha se nepovedla buď paní Patricii a nebo se to zpracování vymklo z rukou Jamiemu Thravesovi, těžko to soudit, ale můj dojem je silně vlažný, takže po dlouhé době jdu na dvojku, víc ani omylem.

I kdyby jsem tady našla pár těch kdyby, tak já je ani nehledala, protože jsem byla moc příjemně překvapená z tak milého, úsměvného a inteligentního filmu s kterým mně bylo celou dobu moc fajn. Takových pohlazení na duši jen ať proudí houšť, protože to možná potřebujeme víc než si sami uvědomujeme. Lidský a sympatický nejen jako Albert v Enough Said, ale i jako člověk, James Gandolfini musí vidět tam někde odkudsi z filmového nebe, že mě svým posledním filmem nesmírně potěšil. Díky........

Další ze vztahových dramat, kde se téměř všechno odehrávalo hodně za hranicí normálnosti. Já osobně bych tu komediální rovinu vynechala, ale možná, že někdo tam nějakou tu malou jiskřičku k pousmání našel. Rozhodně jsem ráda, že nejsem součástí podobné rodiny, jakou jsem měla možnost dvě hodiny sledovat, ale to neznamená, že mně tam nebyly některé momenty něčím povědomé a blízké. Docela dlouho jsem přemýšlela, jak mám tenhle snímek hodnotit kvůli zcela zřejmé překombinovanosti, která vyplynula i ze závěrečné části, ale nemohu si pomoct, jako celek na mě v žádném případě nepůsobil průměrným dojmem. Možná to silně ovlivnila i celá herecká sestava, která se tady sešla, to nepopírám. Herecký výkon Meryl byl vynikající i když měla zcela nepochybně hodně nevděčnou roli neustále sjeté matky, což mě občas silně iritovalo, ale právě to svědčí o jejích kvalitách. Kdo na mně ale tentokrát po dlouhé době zapůsobil nejvíc, byla asi Julia Roberts v roli Barbary. Dokonalý závěr a výraz v jejích očích byl všeříkající.