Dan

Seriál se snaží vykreslit různé perspektivy a způsoby vnímání sexuálních vztahů. Zaměřuje se především na podezřelého, který je průběžně konfrontován s tvrzeními, které nezapadají do jeho příběhu. Přišlo mi škoda, že se tvůrci více nezaměřili na prožívání obětí a poroty. I když divák ví celkem dobře, jak věci byly, bylo by zároveň zajímavé lépe poznat důvody rozhodnutí jednotlivých aktérů.

Oceňuji, že se tvůrci pustili do obtížného právního konceptu promlčení. Jen by bylo dobré probrat základní stavební kameny scénáře s odborníky, protože pak by třeba zjistili, že se do promlčecí doby v letech 2000-2009 nezapočítávala doba, po kterou se pachatel zdržoval v cizině. Že se promlčecí doba přerušuje pozdějším spácháním alespoň stejně závažného trestného činu. A že na přerušení promlčení je třeba sdělit obvinění (zahájit trestní stíhání), což by policie jen těžko stíhala za pár desítek minut.

Seriál přesvědčivě vykresluje, jaké dopady může mít znásilnění na oběti. Že normální reakce na tyto nenormální situace připadají normálním lidem nenormální. Jak se (ne)vyznat v těchto reakcích pak tvůrci ukazují na různých policistech a jejich přístupech k obětem.

Dobře zpracovaná svědectví obětí sexuálního zneužívání. Výmluvně vyobrazené reakce církevní hierarchie, která se snaží vytvářet dojem, že se k problémům staví zodpovědně, ale ve skutečnosti je zametá pod koberec. Smutný obraz státního zastupitelství, které se nechce pořádně pouštět do případů, které jsou pracné a popudily by vlivné skupiny (vždy se totiž dá vymluvit, že se nepodařilo shromáždit dostatek důkazů - byť by toto posouzení mělo patřit především do rukou soudu). A pro právní fajnšmekry ilustrace toho, jak obecná pravidla pro promlčení neberou dostatečně v potaz specifika sexuálních deliktů. Celkově mi to přišlo působivé, ale na některých místech zbytečně natahované.

Film se zaměřuje na práci novinářů, kteří se snaží dát do kupy nejenom informace o jednotlivých případech sexuálního zneužívání dětí kněžími, ale také krytí a přehlížení těchto zločinů římskokatolickou církví. Ač je značná část filmu věnována popisu prostředí, které umožňuje, aby sexuální zneužívání dětí mělo pro pachatele co nejmenší následky, prostor dostanou i oběti, aby představily některé typické dopady sexuálního zneužití do dalšího života. V této oblasti bych nicméně ocenil, pokud by oběti byly vykresleny trošku plastičtěji (nejen jako blázni či chudáčci) a kdyby bylo ukázáno, že s traumaty je možné pracovat. Oceňuji, že se do scénáře vešla i perspektiva jednoho z kněží, kteří se zneužívání dopouštěl; zde by však opět bylo možné jít více do hloubky a zaměřit se na motivace, racionalizace a považování sebe samého za oběť. Každopádně oceňuji snahu o přiblížení tohoto náročného tématu širší veřejnosti.

Naprostého ticha se sice nedočkáme, ale to ani nejde. Ticho spočívá v tom, že se snažíme zklidnit a naslouchat, ale neslyšíme ten hlas, který bychom slyšet toužili. Jen vnímáme hluk trýznivých událostí a nevíme, jakou roli v nich hrajeme či máme hrát. Nejsme schopni nalézt odpověď na otázku, jak následovat cestu Krista a v čem spočívá zrada. Nedostává se nám mnoha odpovědí, ale to ani nemůžeme očekávat - mohly by vypadat příliš banální a plytce, pokud bychom si je neprožili. Co mne na hlavních protagonistech zarazilo byla impulzivnost (až agresivita) a absence snahy porozumět místní spiritualitě - zde bych od jezuitů čekal více.

Tak nevím. Nějak mi nejde dohromady představa Noema jako bezúhonného a spravedlivého muže s akčním hrdinou vytvářejícím jednu mrtvolku za druhou. Obdobně rozporné mi přijde ztvárnění Noeho jako člověka majícího za úkol zachránit nezkaženou část tvorstva, který si myslí, že člověk nemá přežít, ale přesto bere do archy svou rodinu. Mám dojem, že akční zápletka zvítězila nad vytvořením vnitřně soudržné interpretace této mýtické postavy.

Nikdo není nedotknutelný. Vždycky je možné se bát, že člověk přijde o to, co nashromáždil. A tak to v něm hlodá...

Co je moc a jak se projevuje? Jak konají mocní? Jak dochází k rozkladu a rozpadu moci mocných? A kdo jsou ti, kdo jim zasadí smrtelný úder?

A tak my svým způsobem žijeme pořád: Zaměříme se na nějakou myšlenku a všechno ostatní ignorujeme. Že je to absurdní a nelogické? Samozřejmě. Proto je udržitelnost možná pouze za použití násilí. A vzhledem k tomu, že se k němu neuchylujeme sami, tak máme aspoň naději, že umřeme dříve, než prokoukneme absurditu vlastních konstruktů...