Dan

Stále jsou naši mrtví s námi... a nikdy vlastně nejsme sami... především, pokud je nenecháváme odejít. Kde je ta hranice mezi dobrým a nedobrým zapomínáním? Kde se bere schopnost opustit a odpustit? Je až s podivem, jak se člověk může bavit nad takovými vážnými otázkami a snahou na ně odpovědět. Ale v tom je právě umění života ve vážné lehkosti...

Velmi zajímavý a působivý snímek. Jenom některé postavy působily trošku nehodnověrně a nekonsistentně - např . matka. Podobně kluky nepozorovaně se bavící okolo plotu je asi třeba brát spíše jako určitou nadsázku...

Oslovující. Často přesvědčivé. Manipulativní. Snažící se poměrně věrně vykreslovat pocity na obou stranách, které se v řadě jednotlivců i prolínají. Žel často spadající k americkému klišé a typologii hrdinů (jako např. policista a jeho těhotná manželka... demonstrace rušící americký sen...)

Americký sen. Ne že by se při něm nedalo zasmát a trošku i pobavit, ale je mi k blití nad hodnotami, které (snad nevědomky) prezentuje...

Naprosto úžasná dobová satira. Spousta drobných narážek, spojek a vtípků.

Někdy ani právníci nevědí, co mají dělat, když racionální logický scénář dobře probíhajícího případu zasáhne touha po spravedlnosti...

Dětství. Veselé i smutné. Rozverné i traumatické. Co si z něho neseme až do současnosti? Hmm, nad tím se příliš nezamýšlíme. Protože řada modřin bolí ještě pořád stejně. Naše dětské lásky pro nás ještě pořád mají tu sladkohořkou příchuť nenaplněného...

Rozpomínání se na vytěsněná traumata. Na události, u kterých si člověk z retrospektivy říká: Proč??? Na události, ve kterých měl svou roli; roli nechápajícího zúčastněného žijícího život tak, jak od něj bylo žádáno. Události, o nichž se nikdo normální nechce bavit, které si nikdo "zdravý" nepamatuje...

Série kapciózních otázek a odpovědí, které by člověku na mysl nepřišly. Často neumělé dialogy, za které jako by se herci neherci spíše styděli. Očekávání velkého dramatického hollywoodského konce... takový heroismus tváří tvář smrti však může těžko přijít v případě skutečného člověka. Zmatení, zlomení, ztráta vize a orientace. Dokonalá církevní práce. Kdyby se tak podřídila svému Pánu a tomu, co (alespoň teoreticky) hlásá. Věčný spor o to, jestli má jedinec dát více na svou náboženskou zkušenost, nebo na institucionalizovanou zkušenost tradice. Počátek reformace. Hus a Luther jako vyšití. A co říci závěrem? Ono se tam toho vlastně tolik nestalo nestalo...

Sarajevo, Mostar, Palestina, Izrael.... Místa, která by poklidnými a normálnimi nazýval jenom šílenec. A snad právě pro to jsou nadčasovým prostředím pro peklo, očistec a snad i ráj. Protože v ráji prší. Jinak by určitě nebyl tak zelený, poklidný a snad až chladný. Ráj, který by měl být osvobozením, úplnou svobodou, kde volba mezi životem a smrtí ztrácí smysl. Ale je/bude pro nás takovým? Kam se vůbec můžeme směřovat, když současný stav nemožného osvobození nazýváme demokracií, jež je pro řadu z nás určitým ideálem? Nebudu radši pokračovat v existencialistických otázkách, které naše psychotická hudba přináší... Snad jen dodám, že začíná obrazy utrpení, kdy se chce člověku utéct a nechat jej běžet bez něho samého. Asi opravdový obraz pekla. Postupem času nicméně začne člověkem pronikat a není možné se z jeho světa jen tak vyvázat...