Dan

Balancování na hraně radosti ze života a zoufalství z jeho absurdity. Až příliš často si člověk se sklenkou vína v ruce klade tu otázku, zda takový život má vůbec smysl. A přece láska jako modrá skalice, ta krásná dřina k uzoufání, nás zachránila...

Prolhanost. Přetvářka. Chamtivost. Pletichy. Ignorace. Neporozumění. Bosý tanec na rozpálené střeše. Smrt. Ale i v takové situaci může katarze přinést naději...

Jaké by to bylo, kdybychom mohli žít s lidmi, které bychom si sami vytvořili? Jak by nás život bavil, kdyby lidé okolo nás nebyli nevyzpytatelní a nepřekračovali meze naší představivosti?

Nedává to moc smyslu, ale o to asi ani nešlo :)

Účastníci rodinného dramatu, kteří se navzájem neposlouchají a neříkají sí vše podstatné. Nad to prezentují své perspektivy poměrně agresivním a cholerickým způsobem. Z toho nemůže vzejít nic dobrého. Jen drama. Evropan by mohl mít tendenci hledat hlavní příčinu vyhrocenosti celé situace v kulturních a náboženských tradicích současného Íránu. Řekl bych však, že příčiny mohou být univerzálně lidské - jen v naší kultuře na sebe berou trošku jinou podobu. Snad i proto může tento film poměrně silně promlouvat i ke Sředoevropanovi.

Jaký je vztah mezi skutečností, kterou žiji - a příběhem, který vyprávím? Jsem schopen psát o něčem, co jsem neprožil? Jaký vliv má mnou vyřčený příběh na můj skutečný život? Má vůbec smysl snažit se držet hranici mezi realitami? François Ozon nenabízí jednoduché odpovědi, ale věrný francouzské tradici pokračuje v kladení otázek v míře, která nemusí být každému příjemná. Ví však, že přehlížením tyto otázky nezmizí...

Mýty a stereotypy, které zakládají společnost. Společnost jako společenství vyhraněné proti těm druhým. Nikdo už vlastně neví, kde se tyto mýty a stereotypy berou, ale bez nich by společnost jako taková přece neexistovala. A tak nezbývá, než je budovat. Ale to je možné jen do doby, kdy se mýty setkají se skutečným přátelstvím jdoucím přes stereotypní hranice...

Hledání smyslu života, hledání boha. Zjišťování, že boha ani smysl nemůžeme jednoduše zaškatulkovat do některé z připravených krabiček. Že se vždy nějak vymyká naší zkušenosti. Proto je také třeba upřímně zkoumat i zkušenosti těch druhých. Vcítit se do toho, jakým způsobem jednotlivosti i celek prožívají. A připustit si, že nic nemá jen jednu správnou interpretaci, kterou by museli všichni přijmout.

V čem spočívá závrať? V konfrontaci se smrtí? V hlubokém pohledu do ženských očí? V poznání tragičnosti životní cesty? Ve snaze utéci se od života, který mne znepokojuje? A jak se závrati zbavit? Skrze proniknutí ke skutečnosti a odhození toho, jak se nám věci doposud jevily? A je takové poznání skutečného světa vůbec možné?

O tomto filmu mám tak trošku pochybnosti...