DoubleJack

Ne nadarmo existují tři železná pravidla týkající se situací, kdy sedíte v pátek večer v baru, klopíte jeden panák za druhým a už to začínáte cítit v hlavě. Za prvé: nikdy neodepisujte na pracovní e-maily, protože ne každý bude mít pro vaší upřímnost v pondělí pochopení. Za druhé: ta hezká holka, co stojí opodál ve skutečnosti tak hezká být nemusí, takže si jí nikdy nevoďte domů. A za třetí: pro lásku boží: nepište scénář k filmu, protože výsledek nebude dávat vůbec smysl. No a tuším, že tak si jednoho dne scénárista a střihač tohoto filmu řekli, že je dobrý nápad spolu zajít po šichtě na jedno a minimálně jedno z oněch pravidel porušili.

CGI z těžkých devadesátek, herecké výkony na úrovni dětského představení a scénář s dialogy tak hloupými, že by mohly být posloužity jako základ pro celkem dobrou předvolební kampaň. Přitom prostor pro zajímavé otázky by tu byl - co jsou potvory zač? Kde se vzali? A proč tak zběsile všude běhají, jako by zrovna uveřejnili poslední model iPhonu? Vlastě mám tyhle snímky ale ve skutečnosti rád, protože si vždy zas o trochu víc začnu vážit dobrých filmů.

Nejvíc mě na filmu bavila chlastací hra "napij se, pokud poznáš Prahu". Upřímně, na 200M rozpočet (a hlavně od directorského dua Anthony Russo  & Joe Russo) bych asi čekal trochu víc. Ryan Gosling kombinuje umění Bruce Willise a nesmrtenost Chucka Norrise zahrané jedním neměnným dvouhodinovým výrazem, zatímco Chris Evans se spíš podobá záporákovi z Kačera Donalda, než drsnému bad guyovi. Města se tu střídají jako autobusové zastávky a když se v Azerbajžánském Baku objeví pražský Vítkov po boku s nepříliš přesvědčivými CGI mrakodrapy, bylo o pití postaráno. O nic jsme ostatně nepřišli - scénář se s ničím originálním nevytasí a akce je asi tak reálná jako poprsí amerických modelek. Samotný konec pak jede na vlně starého Komanda, a já vlastně ani nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Každopádně za mě - dvě hvězdičky a stejný počet láhví vína.

Standardní hororové béčko se vším všudy.  Perdita Weeks je fajn, ale postava, kterou hraje je totálně neřízená střela, která nejdřív koná a až pak přemýšlí. Což je zvláštní, protože je jediná, která dělá ve výsledku dobrá rozhodnutí a hloupé věci dělají všichni ostatní. Po hodině filmu, se začíná příběh rozpadat a samoúčelná tajemství nedávají smysl, ani sama o sobě, ani v kombinaci s ostatními věcmi. Postavy se stanou iracionální a poslední půl hodina je kapitola sama pro sebe.

Typické béčko. Scénář to nemá, herecké výkony šílené, kulisy levné jako boty od Vietnamců a podkreslující hudba rušivá. Kdo se v béčkách cíleně nevyžívá, nebo si nemůže po promítání dovolit sezení s psychiatrem, odeberte si jednu hvězdičku a radši se tomu všemu vyhněte.

Akční scény jsou nabušené jak parní lokomotiva. Všechno lítá, má to švih a svoje kouzlo. Škoda jen, že během devíti dílů jsou takové momenty jen tři. Celý seriál padá v okamžiku, kdy se ke slovu dostane druhá (vedlejší) linka, která nemá jakýkoli dopad na celkový děj první série. Děj o spratkovi, který by si zasloužil pohrabáčem po hlavě, byla za trest. Když se však kormidla ujme linka s Master Chiefem je to o poznání lepší. Je nutné si ale přiznat, že stejně jako drtivá většina seriálů poslední doby, i Halo má hromadu plot holes, které celek zbytečně sráží. Postavy se občas chovají nepředvídatelně a mimo svojí charakterní linku. Na druhou stranu bylo příjemné vidět zas scify, které se nesnaží cpát všude jen akci a dokáže aktivně pracovat se vztahy mezi postavami.

Nepřesvědčilo mě to. Přitom mám rád tento typ filmů, ale prostě jsem tomu nevěřil. Možná za to mohou výkony herců, možná obrovské množství nekvalitních záběrů, které ve mě spíš vyvolávaly zmatení. Nevím. Každopádně jsem zůstal mentálně oddělen od ústředního děje a nedokázal jsem se do něj ponořit. O to víc zamrzí, že myšlenka, na které je to postavené, je vlastně zajímavá a neokoukaná. Myslím, že by si nápad zasloužil větší péči a lepší zpracování. A kdo ví, možná se toho v budoucnosti dočkáme stejně, jako tomu bylo u Absentia /Oculus.

V kontrastu s 2. season Picarda, kdy se galaktická záležitost vyřešila během 4 minut, Discovery tématu věnuje neuvěřitelných 13 dílů. Zápletka jako taková je přitom nezajímavá a neměl jsem ani jednou pocit skutečného ohrožení. Samotný děj je nudný, zbytečně natahovaný a během sledování jsem si pokládal otázky, zda má můj život ještě smysl. V každém díle musí  povinně někdo brečet nebo se psychicky zhroutit, takže spíš než scify to všechno připomíná promo materiály k psychiatrické léčebně. A když pak i palubní počítač potřebuje svého cvokaře, začne z toho být hotová fraška. Postavy jsou nesympatické a sama Sonequa Martin-Green má asi takové charisma jako hypík po třech dnech ve Woodstocku. V minulosti jsem byl velkým fanouškem Discovery, ale tomu je asi konec.

Druhá série nabízí, jak opravdové pětihvězdičkové momenty, tak chvíle, za které by si někdo zasložil pár facek. Největším highligtem jsou pro mě herecké výkony řady (vedlejších) postav. Jak John de Lancie (Q), Annie Wersching (Boarg Queen), Ito Aghayere (mladá Guinan), tak skvělý James Callis předvádí úžasné, skoro až divadelní výkony. Osobně mě velmi oslovila linka s Picardovou historií a na to navázaná linka s Q. Pokaždé, když se na scéně objevil John de Lancie, stal se z dialogu opravdový skvost a já hltal každné jednotlivé slovo. O to jsem radši, že samotný závěr nabídl postavě Q (i Picarda) důstojný a velmi pěkný konec, který si postava Q (tak i samotný John de Lancie), zaslouží.

V zásadě nic nového pod sluncem. Začátek je na můj vkus až příliš rozvláčněný a většinu času jsem se spíš nudil. Na druhou stranu chování puberťáků není úplně bez logiky, což v těchto filmech není úplná samozřejmost. Celý film včetně závěru se drží zažité šablony, která už byla viděna několikrát, takže ničím zvlášť nepřekvapí.