VanTom

Akademická červená knihovna provazuje utajenou dobovou romanci ženatého básníka a (lesbické) básnířky se současným pátráním literárních vědců, kteří se na základě nově objevených dopisů vydávají v jejích stopách (a také směrem k sobě). Příjemná sbližovací záležitost selhává přimícháním mělkého dramatu, zároveň nefungují jiné než ony lehké romantické emoce mezi dnešní dvojicí – uvolněným Aaronem a roztávající Gwyneth.

Bral bych, kdyby se přepadení vězeňského transportu odehrávalo v husté vánici někde na Aljašce, skutečně nehostinné prostředí by totiž zakrylo mnohé do očí bijící nesmyslnosti, a že jich bylo! Namísto toho k němu dochází v mrznoucí mlze na okresce ve Španělsku (kde prý venku nevydržíš půl hodiny, chachá!) a natahuje se prázdným tlacháním o trestech či rodinách. Ještěže se nesnaží o "efektnost" jednoho uzavřeného místa a přeci jen se rozjede… do problematického finále.

Nezdařený domácí porod, intenzivní, dlouhá scéna na jeden nepřerušený záběr, startuje intimní psychologické drama o vyrovnání se s náhlou ztrátou namísto očekávané radosti, kromě odcizení s(e slabochem) manželem či hádek s matkou třebas i soudním procesem s porodní asistentkou. Pomalu, citlivě, v měsíčních intervalech (dostavby mostu) sleduje vnitřní rozpoložení ženy, která si udržuje relativně vyrovnanou fasádu a expresivním výlevům emocí téměř nepropadá. Jenže i přes výborné herecké výkony se výlučnost výpovědi postupně vytrácí ve střípcích a zbytečný epilog pak polopaticky slibuje nadějeplné vyhlídky i divačkám Rosamundy Pilcher. 7/10

Hrozně hloupoučké (a okoukané) strašení vševidoucí vražednou hrou na internetu pro znuděné boháče sice v jednu chvíli nabralo docela obrátky, ale jinak nezajímaví četující mlaďasové zkrátka dřepěli u počítače a zděšeně vyváděli. Neměnný záběr plochy obrazovky s posouvanými okny možná oslovil svou realistickou familiárností, ovšem ve výsledku jsem byl vděčný za jakékoliv video roztáhnuté do fullscreenu.

Je znát, že románová předloha musela být do filmu značně zhuštěna, jelikož černobílé emocionální zvraty dopadaly okamžitě… a jelo se dál. Celá adaptace také působila divadelně a promluvy knižně. Avšak do morku kostí dobrotivým hrdinům v tradiční Dickensově romantické pohádce s krásným dobovým feelingem nešlo nepřát.

Ze dvou hororových subžánrů v jednom zůstal vymítačský úvod, který rychle změnil kabát v "duchařské" strašení při noční směně v nemocniční márnici. Nicméně tady se podařilo navodit slušně děsivé napětí s traumatizovanou expolicistkou v hlavní roli; aspoň do fáze, než se posedlý bubák (rozlámaná mladá dívčina) dal dohromady a začal tuctově (digitálně) lozit po stropech a brutálně všudypřítomně likvidovat osazenstvo.

Samozřejmě mě zajímalo, co nakonec z té mohyly vykopou, nicméně ve výsledku posloužilo archeologické bádání spíše jako kostra pro neobjevná melodramata zúčastněných osob a jejich milostných/rodinných vztahů, podlomeného zdraví, pracovních ambicí či odkazů pro budoucnost, znásobená nastupující válkou. Poetičnost zamyšlení nad pomíjivostí a přesahem lidských životů ustoupila povrchní citové „limonádě“.

Exotická dobrodružná historka by potenciál asi měla, jenže kvůli zkratkovitému scénáři, nezúčastněné režii a osekání o atraktivní (akční) lákadla (k vraku lodi s nacistickým zlatem na mořském dně se nepodíváme) jen bez vášně a zápalu klopýtá do divného konce. Suverénnímu Charlesi Bronsonovi charisma neschází, ovšem celkově vám neproniknutelné postavy budou ukradené. Lepší 2*

Neotravně dětská, grotesková pohádka dějově neuhnula od slavné předlohy, ale 1:1 ji nekopírovala. Zatímco seznámení a zakládání rodiny mne mile bavilo, druhá polovina s únosem a záchranou se již zdlouhavě táhla i přes maniakálnost ďábelské Glenn Close a komické duo zlodějíčků jak ze Sám doma. Pejsci nemluvili a z 90 % je "hrála" živá vycvičená zvířata, přičemž animatronické loutky či digitální triky vypomohly jen v několika případech (a nedaly se přehlédnout).

V ničem tato devadesátková krimi komedie nevyčnívá, ovšem nakonec i díky krátké stopáži zabaví slušně. Mezi dřívějšími kámoši, dnes vynucenou eskortou Damona Wayanse a Adama Sandlera funguje správná parťácká chemie, která nešetří vypointovanými hláškami (sem tam trapný bobek samozřejmě také hodí) ani rutinní akcí.