franzkfk

Scénář je naprosto otřesný a má šílené logické díry (nikdo nehledá Furiosu po útěku z harému, život v Citadele, Immortan ignorující zdravou ženu atd.). Dále absentuje vztah mezi Jackem a Furiosou, který by mohl vysvětlit, proč Furiosa zůstává v Citadele, ačkoliv by mohla kdykoliv odejít. Zároveň tak nedává smysl dlouhá expozice ve formě prvních kapitol, která by měla tlačit Furiosu k návratu ke svým lidem. Všude se mluví o rozšiřování světa, ačkoliv jsme se nic nového nedozvěděli. Navíc samy charaktery ve filmu mluví o tom, že v jejich svět nic není - ani naděje. Proč nám třeba Miller neukázal sociální a ekonomické rozdíly mezi frakcemi/světy? Proč nám neukázal svět hojnosti? A je toho mnohem víc, ale to je pro mě už ztráta času. Jako film samotný.

Celých 5 let trvalo, než mi někdo vnuknul myšlenku, že to není jen další Curtisova kýčovitá, romantická komedie bez hlubšího přesahu. Celých 5 let! Už od premiéry jsem si říkal, jak je možné, že by Boyle šel do něčeho tak povrchního. Film jsem si občas zopákl a stejně jsem na to nepřišel. A pak jednoho dne díky komentáři na YT .... pouze pro ty, jenž film viděli: Charakter Ellie je analogií k písni Eleanor Rigby, což je osamělá žena, která celý život čeká na společnost / na svou lásku. Jack totiž ve skutečnosti umírá po srážce s autobusem viz "really glad, you're not dead, man" a Ellie si v zármutku vysní svět, ve kterém se stane Jack rockovou hvězdou. Ellie - jako každý daydreamer - vychází z již poznaného, tzn. že si představuje, jak Jack zpívá písně Beatles a tím získá slávu, po které tak vždycky toužil. A jako každý člověk, který k někomu chová hluboké city, je nejšťastnější, když se tomu druhému plní jeho sny. Zároveň se jedná o Jackovo vyrvonání se se smrtí a přechod do nebe. Eleanor Rigby je zrovna i píseň, kterou Jack v průběhu příběhu nedokáže zhmotnit, jelikož je píseň reflexí smutné reality. A tak když si Jack začne rozpomínat, zhmotní se mu na hotelové recepci Ellie, jelikož se ještě nedokázala smířit s jeho odchodem. Tím pádem se Ellie vrací zpět ke společným zážitkům, kterak se opíjeli a v noci se toulali po ulicích a zpívali písně, ke kterým neznali slova. Zároveň se vrací i do Pier Hotel, kde se Ellie s Jackem v tichu rozloučí - a tak dojde klidu. A klid najde i Jack, když se setká s Lennonem, který prožívá svůj život po životě naplněný a šťastný a vlastně opakem toho, co zažil někde jinde. Jack tak může prožívat svůj sen ... svůj život po životě ... kde je s Ellie, ale zároveň sdílí svou lásku pro hudbu (Ob-La-Di, Ob-La-Da ... life goes on). A kde se Jack konečně vysloví a Ellie řekne "ano" a už nebude tou osamělou ženou.

Je to neuvěřitelné, ale ono to funguje a ten námět není vůbec mimo. Ovšem tady bude pravděpodobně zakopaný pes, protože Unbound má asi silnou předlohu. Stačí se jen přenést přes tu béčkovou fazónu. Dokážu si i představit, že by to někdo trochu přepsal, zvýšil by se rozpočet a vzal by si to do rukou někdo zdatnější (Branagh, R.Scott). A pokud vás tenhle text zaujme, tak si se mnou můžete shánět předlohu: ”The monster at my feet said, ‘This I will tell you, and through you, all men, if you are deemed fit to rejoin your kind: that my death will weigh more heavily upon you than my life. No fury I might possess could be a match for yours. Moreover, though you seek to bury me, yet will you continuously resurrect me! Once I am unbound. I am unbounded!’”

Až na některé vtípky a CGI plachtění ve vzduchu, je to stará dobrá filmařina. Stejně jako Jump Street je to spíš "samotář", který nedělá předloze ostudu, jen ji parafrázuje. Škoda, že to nešlo do kin.

Zelda dojíždí na neschopnost Diablo Cody napsat alespoň částečně funkční scénář. Je to docela škoda, protože Lisa Frankenstein je jinak fajn morbidní stylovka. Pokud mi někdo napíše, co chtěla Diablo Cody tímhle příběhem říct, tak má u mě pivo.

Úžasný "whodunit", který je kvalitativně - formálně, nikoliv narativně - na stejné úrovni jako první série Columba. Jeden z těch excelentních filmů, který je nepochopitelně přehlížen dějinami kinematografie.

Mám podezření, že to není obyčejný thriller, ale psychologická sonda do psyché vraha, jako Lynchova Lost Highway. V tomto případě mladší hrdina představuje alter ego a vnitřní souboj, narozdíl od Lynchova “zacyklení”.

Geniální? Ano. Je to ale potřeba vidět několikrát za sebou a pročíst si teorie ostatních na internetu. Shane Carruth není ani tak filmař jako spíš filozof.

Rozhodně se to nijak výrazně neliší od ostatních komiksovek pro náctileté - Disney. Narozdíl od ostatních je to jen televizní pilot s průměrnou produkcí a nižším rozpočtem. Řekl bych, že ta výrazná negace vůči Madam Web je takový budíček pro všechny, kteří tyhle lunaparky slepě podporovali a teď se jich zajedli. Co se ale musí Madam Web nechat, je repetetivní asociace s porno filmy každou druhou scénu. Je to až geniální. P.S.: Bez nadsázky - výbornej soundtrack.

O první lásce.