vnimat_Krasu

Jak se anglicky tak milerádo říká: lavyt or hejtyt. Pozůstalí jsou projekt od Damona Lindelofa, což je ten nenáviděnej parchant, co nám zamotal hlavy ve Ztracených, aniž by pro své záhady měl jakékoliv rozumné vysvětlení. Pozůstalí ale nejsou Ztraceni. Je to zatraceně hloubavý seriál s naprosto božskou hudbou od Maxe Richtera (nikdy jsem v žádném seriálu nezaznamenal tak skvělý soundtrack), übercool Justinem Therouxem a epizodními příběhy, co otevírají huby dokořán. A především je to čistá pocitovka, co žije v úplně jiném světě, než ta pětice seriálů výše. Přesto bych Pozůstalé, možná s větší mírou subjektivity než u ostatních projektů, doporučil letos nejhlasitěji. Jsou totiž snoví. A veškeré moje pocity z projektu vystihuje tahle scéna z devátého dílu. Prajsles!

Jestli jste viděli loňský filmový hit Zmizení (Prisoners), a užívali jste si, jak na vás tvůrci konstantně lejou kýble s depresí, tak si dávejte majzla. Britská BBC totiž uchopila podobnou premisu, ohlodala jí na kost a vyplivla zdrceného diváka. The Missing je minisérie o osmi hodinách, uzavřená, vypointovaná, překvapivá, a přitom držící se v sympatické, civilní rovině. Démonický James Nesbitt ztratí na dovolené ve Francii svého syna, a po osmi letech se vrací s novou stopou na místo činu. Značka: zoufalost. A naprostá. Když už pro nic jiného, tak pro skvostnou závěrečnou pětiminutovku a ponurý remix jinak vcelku veselého cajdáku od Amatorski. Meh, husí kůže.

Vážně jen málokdo se chce dívat na remake už tak skvělého filmu, a na Coenovský humor bez Coenů jakbysmet. Jenomže ve Fargu to je! Co? Inu, senzační kombinace krvavé kriminálky, humoru nejčernějšího z černých, a postav, které vás baví sledovat. Plakát Billyho Boba Thorntona v kabátu s kožešinou si budete chtít koupit nad postel, a vyhlašování nejlepších finančních poradců roku už nikdy nebude jako dřív. Málokterý ukecaný seriál má tak břitké dialogy, a hlavně... sakra, překonat remakem projekt, který patří mezi stovku nejlepších filmů vůbec... to chce vážně tunu talentu.

Když se řekne britská kriminálka, dost možná vám jako první vytanou Vraždy v Midsomeru. Taková ta hahaha sranda, kalhoty z manšestru a fotrovský detektiv, co zuřivě fandí Chelsea. Endeavour, minisérie o zatím osmi devadesátiminutových dílech, je ale jiná. Klasickou anglickou školu kombinuje s dravostí Sherlocka, a mně tahle konstelace zatraceně kápla do noty. Šedesátá léta, bravurní výprava a originální nápady, co z diváka nedělají záměrně vola. Tohle není projekt, který zhltnete za odpoledne. Je to kriminální jistota, s perfektně padnoucím operním soundtrackem, jejíž sledování se spíš podobá drobnému rituálu. Čaj, zázvorové sušenky a... Endeavour. Literatura první kategorie.

Kdybych měl volit pilotní epizodu, která mě tenhle rok nejvíc zbořila, projekt The Affair od kabelovky Showtime by to bezkonkurenčně vyhrál. To první setkání s konceptem - ona a on, dva odlišné pohledy na stejnou věc, tajemno, kriminální podtext - nemá v současné dramatické scéně obdoby. The Affair je sexy, a kdo si libuje v objevování drobných detailů, odhalování tajemství a v přesných dialozích, ten se zamiluje na první dobrou. Jen se k mé nelibosti ke genialitě pilotu přiblížily zhruba tři, čtyři epizody z deseti, a ten zbytek se nese v mnohem rutinnějším, poklidném duchu. Přesto už tady dlouho nebylo takhle sebevědomé, originální drama, na kterém si pošmáknou jak fanoušci vztahovek, tak thrillerů. Jděte do něj.

Bohužel ani po Patrole si nejsem zcela jist, že ruční kamera je pro vyprávění syrových dramat přínosem. Zde totiž funguje akorát při prohlídkách domů či při úvodní honičce, ale v jiných případech zcela zabíjí jakoukoliv estetiku. Gyllehnaal, Pena i Kendrick zvládají své role velmi slušně, bohužel mě Ayer nedokázal přesvědčit, že ústřední dvojice není jen párek opálených magorů. Coby fanoušek videoherního průmyslu jsem si většinu akčních scén přesto užil, leč hloubku jsem v Patrole hledal pouze zvětšovacím sklem.

Pilotní díl je plný scenáristických zkratek, ale chlapáctví Dennise Quaida a charisma Michaela Chiklise z něj dělají nadějnou podívanou. Bude pochopitelně záležet, jak tvůrci vystaví jednotlivé kriminální případy a na kolik budou rozvíjet zajímavý ústřední příběh. Atmosféru se jim ale podařilo vykouzlit slušnou a režijní um Jamese Mangolda obstaral řadu stylových akčních scén, včetně té závěrečné na letišti. Zatím tedy sympatický průnik mezi westernem a gangsterkou - čtyři hvězdy budiž zatím dílčího charakteru.

Téma Červených světel je rozhodně zajímavé a líbilo se mi bohužel tak moc, že jsem s předvedeným příběhem nemohl být spokojen. Cortés se namísto atmosférického thrilleru pokouší o jakési lehce nadpřirozené drama říznuté hororem, které vzhledem k závěru nelze brát vážně. A přitom látka odhalování podivných senzibilů a jiných Doylovsky zdatných umělců tak přitažlivě svádí k serióznímu provedení. Cillian Murphy v hlavní roli potěší a Robert De Niro si po letech herecky krade film pro sebe. Dvě hodinky uplynou jako voda, ovšem věčná škoda, že se Cortés pokoušel být za každou cenu cool.

Kubrick převedený do krátkometrážního filmu a krátkometrážní film roztažený na devadesát minut. Pod hromadou vyslovených ideí a mystické hudby zde zaniká základní smysl. Pokud si totiž vyloženě nelibujete ve filozofii života, bude vám u Love coby melancholického sci-fi scházet atmosféra. Protknout Moon a Fontánu je totiž potřeba s mnohem silnějším scénářem a s dosud nevyslovenými myšlenkami.

Nicolas Cage miluje ženu Dona Drapera a říká si tak o problémy. Sto minut bezbarvé, výplachové akce s nadměrnou porcí Nickových vyplašených očí a za vlasy přitažené zápletky. Dokud se scénář drží při zemi, je možné vzývat Telefonní budku. Jak se ovšem rozjede smršť konspirací s línající rybou, rozpoznáte jen podprůměrný thriller, v němž Debra Fucking Morgan hraje na violoncello. Spíše než o průšvih Cage se zde jedná o osobní prohru Rogera Donaldsona.