vnimat_Krasu

Gangsterka chycená za opačný cíp. Coeni skládají jednu ohavnou postavu vedle druhé a se slizkým hlavním hrdinou tak utváření dokonalou symbiózu. Žádný pach zakázané whiskey či řeči o hrdinství. Jen divácky nesmírně zajímavá manipulace s lidmi, plná vynikajících dialogů a skvěle vypointovaných scén. Autoři se potutelně vysmívají všem, kteří očekávají žánrově rutinní rodinné záležitosti a kmotrovskou poetiku. Millerova křižovatka je skvěle nepředvídatelná i úžasně hravá. Už jen za lesní scénu s Johnem Turturrem ji tak neodolám ani postopadesáté.

Pilotní epizoda je čistokrevný průšvih. Koncept seriálu se natolik oddaluje od filozofie Doylových detektivek, že považuji jméno hlavní postavy za prachsprostý zločin. Zdejší Sherlock je sympatie nebudící psychopat, s dedukcemi pozbývajícími ách efektu a kolegyní Watsonem, jejíž motivace k přátelství s člověkem, který ji čtyřicet minut uráží a rozbije automobil, je nepochopitelná. Elementary je ovšem v prvním díle nefunkční i v kriminální rovině. Případ mrtvé zrzky a jeho pointa je pitomě absurdní, utvořená jen proto, aby se mohl Jonny Lee Miller tvářit vychytrale. Pár epizod ještě pro zajímavost zhlédnu, ovšem zde je možný potenciál zlepšení skutečně titěrný.

Nemyslil jsem si, že podobnou věc někdy napíšu, ale Ve stínu zoufale chybějí delší dialogy. Coby temnému thrilleru s důrazem na motivace postav se totiž některá chování beze slov těžce obhajují a závěr tak divákovi neposkytne takovou katarzi, jakou by si u vážného dramatu zasloužil. Přesto film potěší vynikající atmosférou padesátých let, přesnými hereckými výkony a sympatickou stopáží, díky níž jsem se v kinosále nestačil nudit. Napínavé, dusné a zatraceně hezké. Jen o tom nesmíte příliš přemýšlet.

Není nic horšího, než když ze seriálu takřka křičí touha po boření hranic. V The New Normal se Ryan Murphy trefuje do homosexuality podobně jako Jack Nicholson ve svém opusu magna. Bohužel patnáct let poté, kdy to bylo ještě cool. Po pilotní epizodě je však brzy chytat se za hlavu. Casting je sympatický a především Ellen Barkin by s přiměřeným prostorem mohla seriál táhnout kupředu. Úvodních čtyřiadvacet minut však jako lákadlo k dalšímu sledování zoufale nefunguje.

Velice stylová minisérie, která vám svojí atmosférou připomene slavnější gangsterky. Oslní krásou a neobyčejným sex-appealem žen, zaujme zbabělostí mužů. Vzhledem k nižšímu počtu epizod se Magic City daří udržovat zdravou míru napětí, podporovanou především životu nebezpečným mafiánem v podání Dannyho Hustona. Olga Kurylenko a Jessica Marais jsou vynikající dekorace, Jeffrey Dean Morgan v ústřední roli předvádí svoji variaci na Dona Drapera. Zkrátka záležitost "pro chlapy".

Pozvolné, místy svými dlouhými záběry naschvál provokující, ale přesto zatraceně silné. Ti West rozhodně ví co dělá a koncipuje příběh, jehož výsledkem je rozumné vysvětlení a nikoliv jen bezcílné bloumání po strašidelném domě. Na rozdíl od Wanova nadhodnoceného Insidious buduje atmosféru pomocí neznáma a nikoliv komickým vyobrazením duchů. Nesmírně sympatická Sara Paxton a několik do detailu vymazlených scén (příchod starého muže, vyhazování odpadků) dělá z The Inkeepers jeden z nejlepších hororů roku. Rozporuplnosti kolem rozumím, avšak znatelně se přikláním k pozitivní straně.

Sex ve městě v podání slovutné tvůrkyně Ordinace v růžové zahradě? To je zkrátka recept na smrtelný drink. Petr Dvořák mluví o restrukturalizaci původní tvorby České televize a přitom si ji představuje takto. Český televizní humor se již automaticky rovná snůšce trapasů, většinou se sexuálním podtextem a minimální pointou. Šroubované věty vycházející z úst jinak sympatických herců zabíjejí i jakékoliv pokusy o drama. Nepodstatnou hvězdičku Oldřichu Víznerovi a slušně zvládnutému virálnímu marketingu, včetně příslušného blogu hlavní postavy.

Rozjuchané, hloupé a spoléhající na to, že se zábava kdesi vyjeví mimoděk. Burtonovi se povedlo při obstojné výpravě zabít i jediný, na pohled spolehlivý prvek filmu, a to konfrontaci starého upíra Deppa s moderním prostředím. Smutné, když režisér slavný tvorbou unikátní atmosféry jen bezcílně bloumá po strašidelném zámku a využívá k tomu mejkapu na Deppově tváři, který se okoukal už před pěti lety.

Seveřané mají na dramata patent a s minimálním rozpočtem dokázali to, co Carnahan nezvládl s Neesonem a hromadou počítačových vlků. Ve sto minutách vcelku neakční, místy téměř divadelní konverzační hry, dokáží udržet pozornost vytříbenými dialogy a správně namíchaným koktejlem humoru a vážnosti. Hmatatelnost postav dobře podporují herecké výkony ústřední pětice a výborná kamera Daniela Voldheima (Fritt Vilt). Into the White zaujal svojí lehkostí a po dlouhé době i nevyhraněným pohledem na válečný konflikt. Bez klišé, velkých řečí a přitom s hromadou testosteronu.

Herní trailer, který prodává. Dead Island byla dlouhé měsíce zašantročená značka kdesi v šuplících polských Techland a tato trojminutovka jej dokázala nesmírně efektivně vrátit do hry. V době amerického nadšení The Walking Dead totiž zapadaly teskně znějící zombie do nálady publika. Filmeček hráčstvu šalamounsky slíbil rodinný horor, v němž nebude smrtící nákaze ušetřeno ani nevinně působící děvčátko. Dead Island se ale posléze vyprofiloval jako čirá akční hra s minimální sociální interakcí. Coby reklamní trailer vynikající, ovšem zcela neodpovídající skutečnosti.