Dreadd

Scenárista vytvořil malý podfuk na diváky - vybral si tehdy velmi aktuální a atraktivní téma pro špionážní thriller, hlavní část filmu však nakonec věnoval romantické zápletce. Nelze sice namítat, že by dějová linka s nacisty ukrývajícími se v Brazílii nakonec zůstala nedořešená, ale vyšetřování je skutečně druhotné a vytváří pouhé exotické pozadí pro klasickou a nepříliš výjimečnou lovestory. Cary Grant a Ingrid Bergman však vytvářejí velmi sympatickou dvojici a kompenzují tím do jisté míry nenápaditost scénáře, rovněž je třeba ocenit Hitchcockovu režii, především v nesmírně vypjaté závěrečné scéně (bezpochyby nejlepší moment celého filmu), kde vrcholí zároveň vztahová i nacistická dějová linie.

Nechal jsem se trochu zatáhnout do hry (která mohla být pouze marketingovou strategií, stejně jako autentickým chováním), kterou Stallone se Schwarzeneggerem rozehráli už na začátku natáčení a jejich částečně sdílený entuziasmus mi dovolil přivřít jedno oko a chvílemi se i bavit, přesto však nemohu říct, že by scénář, jenž si pro své společné účinkování vybrali, byl výjimečný. Ve vězení jsou největší zločinci na špatné straně mříží (a největší šílenec je samozřejmě ředitel věznice) a trestanci vůbec nejsou pojatí jako nejnebezpečnější muži na světě, spíše se skupina podobá osazenstvu dětského tábora. Když se celý plán uskuteční a divák se dozvídá pravé důvody Breslinovy přítomnosti, sám Breslin je kupodivu bere s úsměvem, přestože se několikrát ve věznici ocitl na pokraji smrti. Oceňuji, že se tvůrci zdrželi křečovitého humoru a omezili počet špatně provedených pokusů o kultovní repliky na minimum. Bez humoru se samozřejmě ani jeden z veteránů neobejde, ale na rozdíl od Last Stand působí mnohem méně uměle. Režisér si však mohl odpustit houpání kamery do stran při osobních soubojích, žádné příjemné divácké dojmy mi to nezprostředkovalo.

Veškeré mé nadšení ze Třetího muže umenšuje fakt, že jsem si velmi často (a v nevhodných chvílích) připadal zaseknutý někde mezi poválečnou Vídní a romantickou projížďkou na benátské gondole, citerové skladby byly zajímavé, ale vhodné pro úplně jiný film, avšak je možné, že mi pouze uniká záměr skladatele. Mimo hudební doprovod už mnoho výhrad nemám, líbily se mi pečlivě nasvícené Vídeňské exteriéry i příběh béčkového literáta, jehož zdánlivě hrdinské činy jsou vždy v jádru motivovány nějakou osobní sympatií. Závěrečné pronásledování ve Vídeňských stokách je zbytečně natahované, neodehrává se na příliš velkém prostoru (i když částečný chaos vzniklý střihem může na chvíli zmást) a záběry nemají po chvíli co nabídnout, jen oddalují nevyhnutelný konec.

Agents of S.H.I.E.L.D. se od prvních ukázek stylizovali jako méně finančně náročné, avšak atraktivní příběhové doplnění marvelovského univerza, jaké celovečerní filmy (ať už jednotlivých superhrdinů nebo celých Avengers) z očividných důvodů nemohou v dostatečném rozsahu přinést, namísto symbiózy obou skupin ale došlo k opaku a S.H.I.E.L.D. pouze dostává druhotný materiál k vyšetřování a má ulehčit čekání na druhý díl Avengers. Špatný dojem podporuje i herecké osazenstvo - povětšinou neznámí a nepříliš schopní herci, jež nezachrání ani agent Coulson a výrazný pokles sledovanosti od pilotního dílu nasvědčuje, že nejsem sám, komu se Whedon tentokrát nezavděčil.

Na počátku všeho byl zajímavý nápad na minimalistický thriller. Vizuální zpracování je díky němu velmi jednoduché, levné a neztrácí tím na efektivitě, uvítal bych více statickou kameru (pokusy o nájezdy na obličej a podobné mi přišly nadbytečné), největší problém jsem však měl s postavami. Postavy tvoří v Kostce elementární složku celého příběhu, vzhledem k tomu, že příběh se vyhýbá sebemenší demýtizaci Kostky, respektive jejího účelu, nikoliv její podoby, a jejich výběr se může v první chvíli zdát zajímavým nebo opodstatněným, je však velmi záhy jasné, kdo ze skupiny je psychicky narušený (autista jím není) a ani bych neřekl, že jsem viděl hlubokou sondu do lidské psychologie, pouze několik lidí zavřených z neznámých důvodů v Kostce, hledajících neexistující cestu, přičemž mezi nimi dochází ke konfliktu (nečekané). Nepochopil jsem rovněž, jak nejméně inteligentní jedinec ze skupiny dokázal v závěru dostihnout ostatní, absence vysvětlení chyběla samozřejmě i zde.

Při sledování jsem se nemohl zbavit všudypřítomného pocitu, že se Jaroslav Marvan zpola pohybuje v komediálně laděné póze, která příliš neladí s noirovým pojetím. Děj, točící se okolo zinkové rakve čínského obchodníka, nepřipouští žádné matení diváka, neboť ústy hlavního hrdiny jsou všechny události komentovány (někdy zbytečně i ty zjevné), je rovněž příjemné pohybovat se v českých reáliích. V neposlední řadě je třeba ocenit i samotný pokus natočit u nás noirový krimi film, pojatý Fričem po česku, v tom dobrém slova smyslu.

Kýčovité, přeplácané, hloupé, patetické, herecky mizerné. Machete happens.

Pacific Rim je i přes relativně nízké hodnocení příjemným překvapením, neboť se mu částečně podařilo vyvléknout z podezření, že se pouze veze na úspěchu konkurenčních Transformers a jejich spojením s dinosaury vytvoří divácky nesmírně lákavé spojení (a samozřejmě nějaké diváky naláká i zmínka o Kaiju). Jistě, film skutečně v mnohém připomíná konkurenční počiny, ale inspirace spíše své zdroje ctí než že by je urážela. Nelze ale scénáři odpustit odbyté dialogy i postavy, jež jsou navíc z velké části stereotypní (proč musí vědecký tým působit jako estrádní duo?) a především tuny patosu, se kterými operuje (skoro jako kdyby del Toro utrpěl stejnou megalomanskou horečku jako Michael Bay a zatímco se mazlil s roboty, úplně zapomněl věnovat se lidem). Choreografie soubojů je velmi dobře zvládnutá, snad až na tupé nalétávání stíhaček přímo do Kaiju (byť existuje malá šance, že to měl být odkaz na stejně nelogické monster filmy minulého století), rovněž si cením na dnešní poměry velmi intenzivní snahy přinést alespoň základní vysvětlení situace (jak fungují roboti, odkud se vzali a kdo jsou Kaiju). // Gypsy Danger přece jen vypadala až příliš jako Optimus Prime (aspoň mi to tak přišlo).

Jsem velice rád, že se přední čeští cimrmanologové jali napravit opravdu tragickou snahu profesora Fiedlera z Vídně a provedli vlastní, byť pouze částečnou rekonstrukci Cimrmanova dramatu Němý Bobeš, mnohem bližší původnímu mistrovu dílu.

R.I.P.D. splňuje všechny předpoklady dnešního akčního blockbusteru ohledně dynamiky akce, nicméně v žádném případě (kromě dvou nebo tří momentů) neobstojí jako komedie a ani jako celek. Schwentke je věrný svému stylu, akce je točená velmi podobně jako v Red, tentokrát však spíše z důvodu zakrytí spousty chyb, přičemž největším problémem je nejhorší CGI jaké áčkový Hollywood v posledních letech vyprodukoval (odhadovaný rozpočet je okolo 130 milionů, což je víc než dost, byť má poměrně extenzivní využití) vypadající na první pohled uměle a silně kontrastující s živými herci.