Dreadd

Průměrný Universal horror, který dokáže na hodinu zabavit, především díky časté přítomnosti mumie Kharis (na které se opět vyřádil maskér Jack P. Pierce), naprosto však postrádá jakoukoli originalitu. Úvodní záběry použité pro vyprávění budou zřejmě vypůjčené z předchozího snímku Mummy's Hand, příběh je egyptská verze Šíleného doktora z House of Frankenstein a konec je z původního Frankensteina (akorát se neodehrává ve mlýně).

Vzpomínka na 17-21 obětí aljašského sériového vraha Roberta C. Hansena v rukou nezkušeného režiséra. Nic víc. Ne že by Scott Walker (který se neznámo jak dostal k hollywoodským milionům) byl úplně neschopný, nicméně počáteční sekvence s extrémně rychlým střihem měla zůstat zakopaná ve zmrzlé zemi. Rovněž jeho letmé vykreslování postav nenáročné na herecký um (koneckonců si téměř všichni vystačili s jedním výrazem v obličeji) mohl buď úplně vynechat nebo prohloubit. Jako kdyby nevěděl, kam až přesně má zajít, aby dobře odvyprávěl skutečný příběh a při tom i nějak napnul či překvapil diváka.

Další Proyasovo sci-fi z míst, kam Slunce nesvítí (doslova, není to eufemismus), přináší neméně hutnou a vtahující atmosféru jakou jsem obdivoval už u Vrány. Jediné, co kazí vizuální požitek jsou naprosto laciné efekty při „ladění“. Film pravděpodobně inspiroval sourozence Wachowské, ale i Darrena Aronofskyho (nebo se snad Jennifer Connelly ocitla dvakrát na stejném místě náhodou?) a na rozdíl od Vrány přináší hloubavější příběh, nicméně stále velmi přímočarý, s minimem vysvětlujících odboček.

Cult of the Cobra byl točen na sklonku éry Universal Horroru a bohužel se nesnaží nijak chytře zakrýt fakt, že tento žánr už nebyl v polovině 50. let mezi majoritními zájmy studia. Kulisy se zřejmě braly kde se dalo, takže vojáci vbíhají do chrámu se starobylým exteriérem a interiérem tvořeným čtyřmi bíle vymalovanými stěnami a ani na triky nezbylo mnoho prostředků, proto se vše realizuje pouze pomocí stínů na zdi (až na závěrečnou přeměnu a havárii auta). Příběh točící se okolo kultu uctívačů hadů je (až na vojáka, který si nakráčí do chrámu, kde ho nemá nikdo odhalit a začne tam fotit s bleskem) tím nejzajímavějším, co film nabízí.

David Koepp nebývá synonymem hlubokého prožitku, nicméně zde zřejmě neleží vina pouze na něm. Koepp si pouze přepsal závěr, protože se mu konec Kingovy předlohy nelíbil (nečetl jsem předlohu, nicméně jestli zajímavosti nelžou, vzhledem k ději je to obrovský paradox). Nicméně pointa ve filmu působí jako špatný žert, přičemž scéna, kdy dojde ke zlomu, není špatná proto, že by jí nezvládal Depp nebo si v ní Koepp dostatečně nevyhrál, ale jednoduše proto, že je nesmyslná (a svým způsobem okoukaná) a je celkem jedno, zda jste jí čekali nebo ne. Nehledě na to, že jakýkoliv vyšetřovatel je zde napsán jako postava neschopná čehokoliv.

Seriál rozpracovává legendu o bezhlavém jezdci, nicméně přenáší ji do pro filmaře nejlevnějšího období - současnosti. Ichabod Crane tudíž není konstábl, jenž svou náklonností k technice předběhl dobu a na čarodějnice odmítá věřit (jak tomu bylo v Burtonově Ospalé díře), ale je v úplně opačné pozici - ví o nadpřirozeném původu Bezhlavého jezdce, nicméně svět plný techniky okolo něj je pro něj nepochopitelný (tím však veškeré podobnosti či souvislosti s Burtonem končí, nebylo by fér ani možné porovnávat, která Sleepy Hollow je lepší). Len Wiseman dělá v podstatě to samé, o co se již snažil v Underworldu - vzal nadpřirozenou historickou legendu a hodil ji do současného světa, zatímco upíři a vlkodlaci byli tenkrát přirozeně integrovaní (neboť v onom světě neustále byli), tentokrát je po více než dvou stech letech oživen Bezhlavý jezdec, který nemá problém téměř okamžitě zahodit sekyru a popadnout brokovnici, zatímco jeho údajná nemesis Ichabod Crane s údivem zjistí, že černoši už nejsou otroci. Situace po pilotním díle je částečně ve prospěch tvůrců, nyní bude záležet na tom, jakou mají připravenou databanku nových postav a jak zpracují nadpřirozené podloží, na kterém začali stavět.

Zapomeňte na nenuceně vtipnou syntézu superhrdinského filmu a konzumního teenagera, přinášející zajímavý souboj ve dvou rovinách - začínající superhrdina vs. začínající zločinec a zkušená dvojice superhrdinů vs. zkušený kriminálník. Kick-Ass 2 postrádá snad všechno, čím byla zajímavá jeho předchozí verze a nahrazuje to primitivním sprostým pseudohumorem, bandou příšerných samozvaných ochránců lidstva a zpackanými digitálními triky. Kick-Ass jako postava je tu nejen nevýrazný, ale i naprosto neschopný a veškerá zodpovědnost leží (naštěstí) pouze na Hit Girl. Raději bych sledoval její spin-off, než sequel vyčpělého Kick-Asse, neboť její scény (ať už bojuje s gangstery nebo mnohem nebezpečnějšími spolužačkami) jsou to jediné, co stojí za vidění. Zbytek je ztráta času.

Film směřující odnikud nikam vyvolávající dojem, že práce v americkém mini pivovaru je pravděpodobně nejlepší džob na světě, neboť pivo se pije častěji než vaří. Poloimprovizované dialogy překvapivě nejsou tak špatné a počáteční zdání přímočarosti děje se naštěstí podařilo sympaticky vyvrátit. Hlavními hrdiny nejsou krasavci z časopisů, ale holka od vedle a vousatý chlap (na plakátu kdovíproč oholený), kteří neprožívají pohádkovou love story (s jedním povinným jakože rozchodem), ale jsou dobrými kamarády a protloukají se životem. A nekouká se na to špatně.

Nedá se říct, že by pátý díl hammerovského Drákuly byl natolik nezajímavý, ale nějak nedokážu překousnout to, že si Drákula vstane uprostřed dne z hrobu a režisér si ještě prosadí zabrat ho zblízka, přičemž mu denní světlo svítí přímo do obličeje. Jinak má stále ucházející příběh, dostatek sympatických děvčat, ale bohužel i z finančních důvodů opět málo Drákuly (v podstatě pouze udílí příkazy a počítá do tří) a nikoho, kdo by se mu postavil, čili tentokrát Drákula prostě umře, aniž by ho někdo zabil.

Abych zase neměl přehnané nároky, několikrát jsem si před začátkem zopakoval, že inspirace E. A. Poem je velmi volná, nicméně konečný dojem je takový, že práce scénáristy možná měla zajímavou kostru, jenže by to nedalo ani na hodinový film a musel nutně ještě něco dopsat. Na jedné straně má film scény, které jsou perfektně nasvícené, s plíživými stíny či noční mlhou mající děsivou atmosféru, ale na druhou má i scény, které s hororovou atmosférou vůbec nekorespondují jako je například scéna v cirkuse nebo zbytečná komediální vložka s policejním prefektem.