Jara.Cimrman.jr

"Tento film je nabízen v duchu americké ústavy jako alternativní analýza". Já jsem tedy žádnou konspirační teorii o útoku na věžáky nezaznamenal. Pouze mi byla z technického hlediska prokázána řízená demolice budov, která byla ostatně patrná již v přímém přenosu. Nic víc ani nic míň. Účelem tohoto dokumentu pravděpodobně bylo rozhýbání mozkových závitů, při kterých se sice divák žádné objektivní pravdy nedobere, ale to nic nemění na tom, že George W. Bushe považuju za nepravidelně pokřiveného, ulhaného a zákeřného idiota, který pro zisk vyrazí zachraňovat demokracii bombami kdekoli na světě.

"Odpusť nám pane, že ti tak bezostyšně podlézáme." Smysl života vyjádřený krátkými epizodami od v rozumné míře násilných zaměstnanců Permanentní pojišťovny, přes katastrofálně mylné moderní teorie o tvaru světa, rozvážné vedení britského vojenského sboru, názornou sexuální výuku, kyblíček pro pána až po společenskou návštěvu Chmurného žnece, mne dost bavil.

"Mišík se nám takhle hezky mrcasí mezi hvězdami." Hudbu slovenského Američana Vládi Mišíka jsem měl vždycky celkem rád, ale je hodně interpretů a kapel, které jsem měl radši. Ovšem ta hudba a vzpomínky spoluhráčů byly asi tím jediným, co mě na tomto dokumentu bavilo. Celé to hledání otce, pózující slepice, zátiší s lednicí a vlastní planetka šli trošku mimo mě. A taky jsem tam viděl něco, co nevidím rád - ulhaného zrzavého dramatika a chlastajícího umělce s modrou knížkou a nekonečnou touhou po svobodě. Zkrátka jsem přesvědčen o tom, že jakýkoli koncert pana Mišíka, samozřejmě nejlépe zakázaný, by mě bavil víc než tento dokument.

"Špízni. To je kus baby, co? Ta zabije prase pěsťó." Jenže je to lesbičanka a tím jsem vyčerpal vše, co mě v této epizodě rozesmálo. Samozřejmě jsem ještě úmyslně zapomněl na Tuhého prezidenta, ale víc už toho opravdu nebylo. Jsem z toho trošku smutný, protože mám Fízlárnu chvílemi snad i rád, ale opakující se vtipy, typu Bobova dobráckého obírání Rudy, snad ani nejsou vtipem.

"Je mi to fuk." Sexistický majitel firmy Douglas si třetí sérii ukradl pro svůj penis, ale přesto ho duo potrhlých Ajťáků trumflo svým předstíraným fotbalovým fanatismem a Jen zase představením zapůjčeného internetu. Jinak je to ovšem Douglasovo vítězství na celé čáře, ale obávám se, že je mu to tradičně fuk.

"Jako šéfka oddělení jste dala koule na špalek." Kdybych se těšil na erotický kalendář, tak by mě neuspokojily nahé krásky ze 7. patra. Určitě ne. Vždyť je to tak sexistické. Já chci vidět hambaté babičky nebo potrhlé vědce, protože to je umění. Ale jsem já nějaký umělec? Nejsem, jsem jen normální chlap standardně myslící penisem, takže ty holky ze sedmého beru a s tím ostatním můžete zatopit.

"Jak můžete říct mé sexy ženě: Čubko?" Profesionální tenista Moss, chlípná sbíječka Jen i jejich dvě fiktivní děti mě tedy hodně pobavili. Jinak mi ovšem skupina lidí komunikující v jedné místností za pomoci elektronických hraček spíše pije krev. Friendface, Twitter, Facebook i Instagram si zkrátka budou muset můj profil vymyslet, protože já nemám čas komunikovat ani s lidmi, které mám rád, natož s těmi, kteří žijí polapeni v síti.

"Vítej do našeho světa minimálních mezd." Tak děkuju za pozvání, ale zároveň popírám, že bych se mezi podivnými taxikáři nějak zvlášť bavil. I na mě to totiž bylo dost tupé a uřvané, ale mělo to i pozitiva. Třeba jsem se dozvěděl, že v Bílém domě nikdo nebydlí a že Lincoln osvobodil otroky, kteří od té doby nemají práci. To jsou důležité informace, ale pro mě je nejinspirativnější myšlenka zapalovat oheň v krbu plamenometem. Dosud jsem svůj plamenomet XM42 používal jen na takové to rodinné plamenometání a teď jsem pro něj konečně našel i praktické uplatnění. Jen škoda, že zatím nemám krb.

"Musel jsem tahat pracovníka měsíce z osudí." Takže Jen vyhrála naprosto zaslouženě a tak mohla akcionářům ukázat internet. Internet? Proč ne? Vždyť s tím Starostové internetu souhlasili, Steven Hawking ho odmagnetizoval a já jsem smíchy padl pod stůl. Tentokrát Ajťáci dokonce předčili nadrženého Douglase, i když jen o špičku penisu.

Nestávalo se často, aby do země východního bloku dorazila kapela ve vrcholné formě. Koncert Queenů jsem naživo samozřejmě neviděl, protože jsem nedisponoval dostatkem forintů, má matka nebyla ochotna vyjádřit podporu Straně a můj otec nesekal trávu na Nepstadionu. Jinak by to samozřejmě vyšlo. Ovšem do kina jsem si cestu našel, takže jsem s Freddiem několikrát kupoval sídlo maďarského parlamentu a užíval si do té doby nevídanou šou a neslýchaný zvuk. Jen jsem si myslel, že hodnotím tento koncert příliš nostalgicky, takže jsem se na něj mrknul ještě jednou a zjistil jsem, že mě pořád hodně baví.