Jara.Cimrman.jr

"Vítej do našeho světa minimálních mezd." Tak děkuju za pozvání, ale zároveň popírám, že bych se mezi podivnými taxikáři nějak zvlášť bavil. I na mě to totiž bylo dost tupé a uřvané, ale mělo to i pozitiva. Třeba jsem se dozvěděl, že v Bílém domě nikdo nebydlí a že Lincoln osvobodil otroky, kteří od té doby nemají práci. To jsou důležité informace, ale pro mě je nejinspirativnější myšlenka zapalovat oheň v krbu plamenometem. Dosud jsem svůj plamenomet XM42 používal jen na takové to rodinné plamenometání a teď jsem pro něj konečně našel i praktické uplatnění. Jen škoda, že zatím nemám krb.

"Musel jsem tahat pracovníka měsíce z osudí." Takže Jen vyhrála naprosto zaslouženě a tak mohla akcionářům ukázat internet. Internet? Proč ne? Vždyť s tím Starostové internetu souhlasili, Steven Hawking ho odmagnetizoval a já jsem smíchy padl pod stůl. Tentokrát Ajťáci dokonce předčili nadrženého Douglase, i když jen o špičku penisu.

Nestávalo se často, aby do země východního bloku dorazila kapela ve vrcholné formě. Koncert Queenů jsem naživo samozřejmě neviděl, protože jsem nedisponoval dostatkem forintů, má matka nebyla ochotna vyjádřit podporu Straně a můj otec nesekal trávu na Nepstadionu. Jinak by to samozřejmě vyšlo. Ovšem do kina jsem si cestu našel, takže jsem s Freddiem několikrát kupoval sídlo maďarského parlamentu a užíval si do té doby nevídanou šou a neslýchaný zvuk. Jen jsem si myslel, že hodnotím tento koncert příliš nostalgicky, takže jsem se na něj mrknul ještě jednou a zjistil jsem, že mě pořád hodně baví.

"Má kysličník dusitej v krvi a místo mozku nádrž." První setkání Doma s Brianem mám rád, protože při něm motory řádně burácí, hudba svědomitě tepe a nepříliš oděné slečny se svůdně promenádují mezi vytuněnými mazlíky. To všechno mě baví navzdory tomu, že jezdím natolik bezpečně, že při mé jízdě obvykle upadá adrenalin do kómatu. A abych nezapomněl, tak je to taky detektivka, která však to důležité, tedy túrování motorů, nijak zvlášť neruší.

"Začal jste dobře. Skoro jsem měla hříšné myšlenky." Kdyby podobnou frázi prohodila femme fatale Rachel směrem ke mně, tak bych se jí vysmál do výstřihu a šel bych si užít s o něco tupější, méně vdanou a o dost chudší kráskou. Jenže detektiv Kyle iniciativně zapojil ptáka do svého myšlení, takže bylo brzy jasné, že tady někdo bude za debila. Já jsem mu tedy celkem fandil, protože byl sympaťák, ale moc mě to nebavilo. Asi to bylo tím, že mi Rachel ani trochu nepřipomínala osudovou ženu, kvůli které by chlap dokázal zahodit mozek do popelnice a poslušně strčit hlavu do oprátky.

"Vy si myslíte, že jsem svině. Ale jestli nám ty kytky pochcípaj, tak vůbec netušíte, co nám udělaj ty lidi nahoře." Tak pořád čekám, že se bude něco dít a ono se pořád nic neděje. Pokud tedy není děj opravování elektriky, šlapání na kole a pouštění elektriky do debila, který nerozezná kluka od holky. Pěstírna mě zkrátka nudí, ale vždycky se v mém okolí najde někdo, kdo si ji za mé přítomnosti pustí a tak nejsem otrávený sám.

"Smál jsem se muži bez kalhot, než mi došlo, že nemám nohy." Robot, gentleman a práskač Arthur mě bavil určitě víc než duo probuzených. Ti sice byli mladí, krásní, jedineční i odhodlaní, ale taky mi způsobili hybernační kocovinu a 612 dalších zdravotních problémů. Pardon, to jsem nebyl já, ale kapitán Mancuso. Mě to tedy nic neudělalo, vlastně mě to celkem bavilo, představoval jsem si 90 let pohody s vlastním kinem, zábavnými výstupy do vesmíru, hláškujícím robotem a vybíráním budoucí matky svých dětí. A asi by to dopadlo jinak než "náhodné" setkání Jima s Aurorou, které nedostalo šanci něčím mě překvapit.

"Dříve jste profesora znala, že? Důvěrně. Máte ho ráda. Natolik, abyste se spojila s bezcharakterním tvorem, jako jsem já, k jeho záchraně." Probošt mě hodně bavil, ale byl v tom poměrně osamocen. Snad jen oči paní doktorky mu v tom v jednu chvíli zdárně sekundovaly. A taky mě trošku vyděsily výpočty milionáře Zobrista o osídlení naší planety, protože jsou-li správné, tak se tady brzy sežereme, což úplně nekoresponduje s mou představou budoucnosti. Nakonec jsem z toho všeho poměrně zklamán, protože Inferno nevyužilo své solidní téma, mozkovna Langdon se trapně ztrácel ve svých vzpomínkách a agenti Světové zdravotnické organizace mě až rozesmívali svými neomezenými pravomocemi kdekoli po světě. Tohle se prostě mělo natočit napínavěji a koukatelněji.

"Nacpat se a vyprázdnit je podstatou lidského štěstí." I já jsem stával fronty a musím uznat, že ty na toaletní papír patřily k těm nejúžasnějším. Asi proto se mi líbila ta radost v očích prostých Sovětů, když měli zaručené informace o jemnosti dodávaného zboží. A kdybych s Ivanovem filmově emigroval v době vzniku Moskvy na Hudsonu, tak bych se taky nechal unést pozlátkem kapitalismu a nevěřil bych tomu, že při plnění amerického snu budu s jaderným fyzikem umývat nádobí. Dneska už na zboží nevěřím, hamburger mi nechutná, americká reklama na svobodu mi připadá falešná, zbožňování nesmyslu zvaného baseball nerozumím a tak mě pobavilo hlavně sdělení, že břitva utne každou diskuzi. To je ta správná Amerika, do které má noha nikdy dobrovolně nevstoupí.

"Jak dlouho už jste mrtvý?" V případě, že bude napadena moje vlast, tak hrdinně sbalím rodinu a půjdu někam, kde se neválčí. Válčit zkrátka nebudu dobrovolně ani nedobrovolně. A pokud se má válčit, tak navrhuju do první linie postavit ty, pro které je válka byznys - politiky, bankéře a zbrojaře. Až se vzájemně pobijí, tak si obyčejní lidé odhlasují mír a bude klid. Jenže když byly napadeny Spojené státy Americké, tak je třeba nechat se dobrovolně zabít. Co na tom, že to bylo na druhé straně světa, že napadení bylo vyprovokované a navíc se o něm vědělo minimálně pět dní dopředu. Do války je zkrátka třeba jít, protože na životě, zdraví a končetinách patrně nezáleží. Tímto jsem právě projevil svou pacifistickou zbabělost a nyní musím vychválit Dossovu odvahu, protože jeho zdravotník v tom celém bouchajícím nesmyslu jako jediný dával smysl. Přesto si dovolím zpochybnit ty skutečné události, protože jestli tažný Doss táhl zběsile pálícího seržanta Howella z bitevního pole předvedeným způsobem, tak přitom Japonci museli zemřít smíchy. Ani já jsem k tomu neměl daleko, což jsem od válečného dramatu skutečně nečekal.