Nechajte spievať Mišíka

Celou cestu z kina jsem šla domů s úsměvem na tváři. Paní Němcová i pan Mišík mohou být opravdu spokojení, a myslím si, že lepší dárek ke kulatinám asi ani nebyl možný. Takhle pestrý filmový dokument už jsem dlouho neviděla. Samozřejmě skvělá muzika, historie, nostalgie, humor i fantazie. Americké souvislosti dodaly snímku koření a trochu i napětí. Mrzí mě, že se dokončení filmu nedočkal pan Hladík, ale třeba se sem z toho vesmírného nekonečna občas mrkne. Zkrátka balzám na duši a moc všem tvůrcům gratuluji! (08.03.2017)

Překvapuje mě, že tady nikdo nezmiňuje nesympatického a arogantně působícího Adama Mišíka, jeho protivně přehrávaný smích během rozhovoru přes Skype s bratrem Vládi Mišíka, a jeho desetkrát "jako" v jednom z jeho vstupů. Zatímco dcera a prvorozený syn působí poměrně normálně a skromně, Adam se jeví jako totální pozér, a to ještě namachrovanej. Jinak dokument celkem příjemný, možná některé pasáže trošku zdlouhavé, ale připomenutí nemalého počtu písniček mě potěšilo (no ale ještě aby tam nebyly). Olin zamlada a archivní záznamy ze 60. a 70.let taky. Slepice mi nevadila. (16.10.2017)

Dokument o Mišíkovi, v hlavní roli... slepice! Vladimír Mišík je jistě statečný a v mnoha ohledech obdivuhodný člověk, který se podílel na nejzajímavějších deskách, co u nás za socíku vznikly. Přesto bych ale zvážil, jestli je to ta správná persona, o které točit celovečerní dokument. Vždyť co jsme se krom pár zábavných historek (jak se Vladimír opil a usnul ve křoví nebo jak si před koncertem s Rolling Stones zapomněl doma kytaru) dozvěděli skutečně zajímavého? Že nikdy nepoznal vlastního otce. Ale i tato dějová linka je podána tak nějak nezáživně. Mohlo to být napínavé drama ála Pátrání po Sugar Manovi, ale toho se s pomocí powerpointově nevkusných rudých nápisů „A pak jsme fotku poslali do Ameriky a tohle nám odpověděli!!“ nedocílí. Navíc kvůli špatnému timingu (pravdu o otci se dozvíme už někdy v půlce filmu) přijde veškeré potenciální napětí vniveč. Vladimír Mišík je k tomu všemu takový obyčejný pán, co má rád svůj klid, měl nějaké ženy a děti, rád pil, hrál v nějakých kapelách... Při vší úctě k jeho tvorbě mi připadá, že to není strhující osobnost typu třeba Filipa Topola - abych zůstal u českých rockerů - která by "utáhla" celovečerní dokument. Je takový... normální. Při svých výpovědích působí nepřirozeně, často si pomáhá vycpávkovými slovy "jako" a "žejo". Dokonce i na těch zajímavých okamžicích v jeho životě jako by vlastně nebylo nic moc zajímavého. ,,Jak jsem se dostal do první kapely s Radimem Hladíkem? No, normálně napsali inzerát, já jim odepsal žejo, přišel na konkurs a bylo to.." ,,Jak vznikají moje skladby? Tak různě jako. Třeba jsem psal holce, aby za mnou večer přišla domu a ona nepřišla, tak jsem o tom napsal písničku." Jako kdyby režisérka tušila, že z toho zas tak velké emoce nevytříská, pokusila se klasický formát mluvících hlav ozvláštnit, což z mého pohledu dopadlo katastrofálně. Hrané scény kvůli angažování neherců a zvláštní stylizaci působí jak z béčkového filmu z 90. let. Animované pasáže, v nichž třeba Žižkovská věž nastartuje a odletí jako raketa do vesmíru, jsou takové nějaké laciné a podivné... A to celkové rámování, kdy Mišík sedí před ledničkou, jeho kamarádi kolem něj létají a on své nejniternější výpovědi vypráví kálející slepici, to mi připadá už úplně bizarní. Celkově byl pro mě tedy tento dokument zklamáním. Nic moc jsem se z něj nedozvěděl, přišel mi bez konceptu, gradace a pointy. Vrcholem jsou bezesporu Mišíkovy skladby. Ty by ovšem vyzněly i bez obrázků autora, jak létá mezi slepicemi vesmírem. (26.04.2018)

Nevím, zda jde o nějakou zvláštnost životem sešlých rockerů, ale zatímco Richard Müller v Nepoznaném vypadal, jako kdyby koukal na slepici, Vladimír Mišík s jednou rovnou vede "dialog". Sedí přitom na své planetce, popíjí pivo a čte si Kerouaca. Snaha ozvláštnit tradiční formát dokumentárního portrétu by zde tedy byla. Jenomže snaha nestačí, není-li podepřena ujasněným konceptem. Zprvu se zdá, že osou vyprávění bude pátrání po otci, který, jak zjišťujeme hned na začátku, nezemřel v korejské válce. Jenomže řešení záhady přichází už někdy v polovině, čímž se film připravuje o emocionálně silnou pointu. Snaha o chronologicky vedený řez Mišíkovým životem (samozřejmě nechybí zlomové roky 68 a 89) je neustále přerušována odskoky k různým přidruženým tématům (rodina, ženský, Star Trek) a povídáním Mišíka nebo jeho kamarádů (které asi režisérka z úcty k dotyčným více nesestříhala), takže jde namísto uceleného vyprávění o řadu (ne moc vtipných) historek. Více než o Mišíkově osobnosti se toho nakonec dozvíme o jeho minulém i současném zdravotním stavu (druhé největší dada vedle ženy představené titulkem „kamarádka režisérky“ je mluvící hlava lékaře, který nám sdělí pouze a jenom to, jak bylo za normalizace klukům, kteří nechtěli na vojnu, diagnostikováno vážné astma). Optikou Jitky Němcové se Mišík nejvíc provinil tím, že netrávil víc času s rodinou. Nechce se mi věřit, že by bigbít, byť za socialismu, nebyl větší odvaz, než jak jej popisuje tento dokument, natočený s velkou láskou, ale malým odstupem. 50% (13.03.2017)

Myslím, že je tu třeba zásadně odlišit Mišíka jako osobu a Mišíka jako dokument. Jetliže je osoba OK, potom je dokument NOK, a navíc se domnívám, že je to jeden z příkladů špatně natočeného dokumentu. Nevadil mi pohled na slepice a povídání o nemocích, které by logicky mělo ústit do ptačí chřipky, ale nepřítomnost nějaké jednotící myšlenky (pokud tam vůbec nějaká byla) začleněné do nějakého nosného kontextu. Zpočátku jsem si myslel, že to bude právě ono "Nechte zpívat Mišíka", ale to se nestalo, naopak tu nastala spousta hrubých spojení a vtahů (např. když při Kainarově lyrické písni "Stříhali dohola malého chlapečka" ukázala Němcová oportunisticky hlavu malého kluka u holiče, a nikoli třeba "růžovou bandasku stavěnou na vincka chcípáčka"). Pozn. 1: S Mišíkem jsem se sešel třikrát, vždycky o koncertních přestávkách v žďárské sokolovně (Matadors, George and Beatovens - po koncertním turné s Karlem Dubou, Blue Effekt - to byla velká akce, v hlavním sále hrála kapela k tanci a poslechu, o patro výš jsem měl diskotéku, dole se promítaly filmy a hrálo se divadlo). Vláďa Mišík byl vždy skromný, upřímný a sdílný, mluvilo se o hudbě a jeho místu v ní. Nikdy jsem mu nedal kolíček na prst... Pozn. 2: Hned druhý den jsem viděl dokument o Luc Bessonovi, ke kterému (narozdíl od Mišíka) žádné sympatie necítím. Nicméně (opět na rozdíl od něj) Besson "vypadal" jako živý člověk, kdežto Mišík jako němcová archiválie (němec = němý, člověk nemluvící naším jazykem). Dále viz Matty. (12.03.2017)