Vančura

Mám rád filmy o upírech, a po zhlédnutí tohoto skvostu jsem si našel nového krále. Dokonalost každým coulem a přesně ten typ humoru, který mě oslovuje. Nemohu nedat 5* už kvůli nádherné Sharon Tate, kterou dva roky po premiéře tohoto snímku ve vysokém stupni těhotenství brutálně zavraždil Charles Manson, což dává Plesu upírů v mých očích zcela nový, tragický podtón. Lze jen spekulovat, zda by ještě dnes mohla žít, kdyby se tehdy právě kvůli natáčení tohoto filmu neseznámila se svým pozdějším manželem Roman Polanským, v jehož domě k vraždě došlo...

Komiks (1. díl vyšel v češtině v nakladatelství BB art v r. 2010, druhý díl vyšel letos) mě bavil víc než film, což mě samotného překvapuje, protože mi autorova kresba přišla mírně infantilní. Film je oproti komiksu určen pro staršího diváka - na můj vkus je totiž pro dětského diváka příliš komplikovaný (i když čert aby se vyznal v dnešních dětech :). Scott Pilgrim je velmi chytlavá záležitost, která si mě získala především naprosto úchvatnou Mary Elizabeth Winsteadovou (která je btw. přesně o dva měsíce mladší než já). Zvláštní - přitom když hrála tři roky předtím v Tarantinově filmu Grindhouse: Auto zabiják, tak jsem ji ani nějak nezaregistroval :) Film je nejzajímavější pro diváky, kteří jsou věkově nastejno s hlavním hrdinou - možná tam také jako já objevíte řadu styčných ploch s vlastním životem, což dává filmu osobní rozměr. Skvělá zábava podle skvělého komiksu - co víc chtít od filmu určeného do multikin, kam vezmete svůj protějšek, který se tam možná také pozná? :)

Jestliže stejnojmenný komiks (u nás vydalo Comics Centrum v r. 2006) byl hezky nakreslená blbost se spoustou WTF? momentů, u filmu to platí dvojnásob. Vytříbený vizuál, který dává těžce na frak dějové stránce. Série nepovedených filmových adaptací počítačových her u Silent Hill zdárně pokračuje - zatím jsem neviděl film založený na úspěšné PC hře, který by překročil stín své předlohy. Škoda přeškoda, potenciál zde byl více než slušný.

Odcházení jsem chtěl viděl od první chvíle, co jsem se dozvěděl, že ho Havel plánuje natočit. Už tehdy jsem tušil, že to nebude film pro většinové publikum. Osobně se o něm snažím nějak přemýšlet ještě po týdnu, co jsem ho viděl. Už dlouho jsem totiž asi nenarazil na tak složitý a mnohovrstevnatý film, nad kterým je nutné přemýšlet, a ideálně na něj jít do kina znovu. Kvůli své interpretační mnohoznačnosti a neuchopitelnosti se pravděpodobně nenajdou dva diváci, kteří by si film vyložili stejným způsobem. Při sledování Odcházení se mi na mysl nejvíc dralo srovnání s filmem Kočka na rozpálené plechové střeše z r. 1958. Oba filmy jsou natočeny podle divadelní předlohy, oba dodržují jednotu místa a děje a oba se točí kolem starého muže, který opouští své impérium (na smrt nemocný velký táta vs. vysloužily kancléř). Oba končí v podstatě optimisticky a oba se mi velmi líbily. Uvážím-li, že typický český důchodce v 74 letech chodí tak maximálně po doktorech nebo nákupech, o to více musím ocenit, že se Havel v tomto věku posadil do režisérského křesla a natočil se svými přáteli film o tom, jak by podle něj měla vypadat interpretace jeho Odcházení. Za sebe dávám plný počet - za vytříbenou vizuální stránku, "retro absurdní" poetiku, odvahu jít do toho, a konečně i pro sympatie, jež k Havlově osobě chovám.

S Buñuelem mám trochu zvláštní filmovou zkušenost - kdysi jsem viděl jeho kultovní filmový debut z r. 1929 Andaluský pes, a nyní jsem se po letech dostal k jeho filmu poslednímu - Ten tajemný předmět touhy z r. 1977. To je úplně jiný Buñuel než ten ze 20. let! První a poslední Buñuelův film, co mají asi společného... Každopádně: Ten tajemný předmět touhy si mě získal od první minuty a už nepustil, srdeční záležitost z blíže neurčených důvodů, a strhující pojednání o jednom nezvyklém vztahu mezi mužem a ženou. Nenapadá mě film, který by se tomuto podobal.

Noční filmový klub na ČT2 poslední dobou válí :) Film, který se vysílal půl hodiny po půlnoci, mě udržel bdělého až do konce. Alfred Hitchcock mě mile překvapil tím, že se vyhýbá filmovému stereotypu psychologa coby roztržitého idiota, který si pomocí svého oboru léčí vlastní psychické problémy. Namísto toho rozvíjí napínavou zápletku mixnutou romantikou - pokud se vám líbila Ingrid Bergmanová v Casablance a Gregory Peck v Prázdninách v Římě, pak nelze než tento film doporučit, chemie hlavních představitelů funguje stejně dobře i zde. Rok 1945 pro historii jednoznačně dopadl příznivě - skončila 2. světová válka, a na svět přišel tento (trochu přehlížený) thriller :) Poznámka: za vidění stojí už jen kvůli scéně, kterou pro film vytvořil S. Dalí, byť se asi dá dohledat i někde na YouTube :)

Radůza je moje nejoblíbenější česká zpěvačka, objevení záznamu jejího koncertu v divadle Archa tak pro mě bylo příjemným překvapením. Nesmírně energická hudba, byť mnohým se právě toto nemusí pozdávat (vybavuji si výrok D. Bárty o Radůze, který se nechal kdysi nelichotivě slyšet, že to není hudba, ale vojenský pochod). Radůzu osobně nemohu neobdivovat - multiinstrumentalistka, mluvící (a zpívající) mnoha jazyky, která se vypracovala z hraní na ulici, a - jak jsem zjistil teprve díky tomuto koncertnímu záznamu - i velice krásná žena. Osobně se mi nejvíc líbí její písničky s harmonikou, ale to je asi věc individuálního vkusu. Celkově nelze než litovat, že jsem tento koncert nezažil naživo, a proto díky alespoň za tento záznam. Poznámka na závěr: krásně nastříháno, hlavně k závěru!

V jistém ohledu velmi vizionářský film - nepochybuji o tom, že to, co bylo v r. 1997 vnímáno jako sci-fi (rodiče si dopředu navolí vlastnosti svého dítěte, které jim "vyrobí" in vitro lékaři na přání), bude jednou realitou. Pro zainteresovaného člověka s určitými znalostmi o dědičnosti však film hodně zjednodušuje, a především výrazně upozaďuje vliv výchovy, zatímco přehnaně zdůrazňuje vliv genů, o kterých ještě věda v r. 1997 neměla současné poznatky. Tehdy krásná 27 letá Uma Thurman pro mě byla hlavní předností snímku, který mi jinak celý přijde jako takový dozvuk genetického optimismu 90. let, se všemi těmi naklonovanými ovcemi Dolly a podobnými kulturními ikonami. Dost možná je to film, který výrazně zpropagoval depilaci tělesného ochlupení u mužů, která ještě v 80. letech byla nemyslitelná :) Celkově slabší 4*.

Božská hudba Ennia Morriconeho, soundtrack funguje sám o sobě a rád si ho sem tam pouštím. K Misii se ale vracet už asi nebudu, neoslovila mě, až zklamala. Škoda, především pro mě.

Spolu s Kabinetem doktora Caligariho asi nejznámější Wieneho film. Vidět to tehdy před 87 lety, s živým hudebním doprovodem, musela to být asi bomba, i když kdo ví, jak to vnímali tehdejší současníci. Po těch letech zde zbyl retro horor s pitomoučkou zápletkou, která je ale dobře zpracovaná, a v nejsilnějších momentech mrazí. I když nejvíc mě na tom filmu děsí už jen to, že nikdo z herců už není naživu :) - a tak v tomto filmu sleduji dávno mrtvé lidi, kteří ke mě promlouvají jak ty Nerudovy hvězdy na obloze, a vybavuji si autorovy slavné verše: "Čeho my ještě se dožili! Ba na stará kolena divy: nám minulé vidět lze přítomně a mrtvy zřít jakoby živy!". Silné 4* - jednu hvězdu dolů za občasnou nudu v 112 minutové verzi. UPDATE 9. 3. 2015: Na druhé zhlédnutí se mi tato archivní libovka líbila stejně jako prve, je to černobílá němá klasika pro zkušené diváky, kteří docení její kvality. V 112 minutové stopáži se film - na dnešní poměry - sice skutečně příšerně vleče, ale to není problém toho filmu, ale lidí odkojených současnou zběsile sestříhanou filmovou produkcí à la ty sračky, které točí Paul Greengrass. Námět je sice vyloženě brakový a neuvěřitelně debilní, ale právě v tom je samozřejmě hlavní kouzlo filmu, který s velkým časovým náskokem předznamenal téma, které získává na aktuálnosti až v moderní medicíně, s jejími rostoucími možnostmi transplantací a etickými otazníky, které to vyvolává (podobnému tématu se například věnuje výborný Irvingův román "Čtvrtá ruka"). Luxusní retro záležitost, která si vyloženě říká o nějakou eventovou projekci s živou hudbou a dostatkem alkoholu.