Vančura

Dvojka nemyslitelná bez jedničky, kvalitativně zcela rovnocenná. Sekvence podbarvená Morriconeho skladbou L'Arena je zcela strhující. Pro mě osobně Tarantinův dosavadní filmový vrchol, který bude jen těžko překonávat.

Vizuální dokonalost a současně Tarantinův film s nejlepším soundtrackem. O to je zajímavější, že hudba použitá v tomto filmu pochází kompletně z jiných filmů. Film tvořící dokonale kompaktní celek s dvojkou, a to včetně spoileru na konci jedničky, který oba filmy logicky spojuje v dokonalou jednotu. Životní role Umy Thurman.

Jeden z mých nejoblíbenějších filmů. Cage v tomto filmu JE alkoholik tělem i duší, a Elisabeth Shue - až nesnesitelně krásná - si zde zahrála svou životní roli (a nikdy později se mi už v jiném filmu tolik nelíbila). Velká srdcovka, kterou bych mohl vidět stokrát, a nikdy by neomrzela. Na opuštěný ostrov bych prosil Natalii Portman a DVD s Leaving Las Vegas a budu zcela spokojen. UPDATE 23.2.2021 - Když jsem si ten film pustil po letech znovu, díval jsem se na něj asi trochu jinýma očima než dřív. Nejsem si třeba jistý, jestli má diváka odrazovat od alkoholu, nebo o to vlastně tvůrcům vůbec nešlo - nepřijde mi to jednoduše jako nějaká laciná agitka, která by omílala stokrát ohrané tvrzení, že pití je špatné, jako třeba Úsměvy smutných mužů - mám spíš tendenci Leaving Las Vegas vnímat jako příběh chlápka, který promarnil svůj život, a kdyby se místo chlastu rozhodl vystřelit si mozek z hlavy, vyšlo by to nastejno. Nechápal jsem také, co vlastně Sera vidí na Benovi - představa, že by si tak atraktivní žena něco začala s takovou alkoholickou troskou, která ji otevřeně přizná, že má v plánu se upít k smrti a která už ani není schopna mít s ní sex, mi prostě přijde nepochopitelná (byť jistou logiku v tom asi přece jen najít lze - Sera může mít coby prostitutka snížené sebevědomí a navíc se jí na Benovi může líbit prostě to, že ji nechce jen opíchat jako všichni ostatní). Vlastně mě přímočarost toho příběhu skoro fascinuje - jednoduchý děj celého filmu by se dal shrnout do jedné věty (neúspěšnému scenáristovi během jeho řízené alkoholické sebedestrukce vstoupí do života krásná prostitutka, ale jeho rozhodnutí vzít si život zvrátit už nedokáže), a tak mi zde skoro důležitější přijde vývoj obou postav (Benova děsivá cesta do záhuby, nahlížená očima Sery, která ho skutečně milovala a která vlastně celý film někomu vypráví - pravděpodobně svému psychologovi) a především pak celková delikátní atmosféra snímku, podpořená krásnou kamerou, světly nočního města a absolutně dokonalým jazzovým soundtrackem, kde zazní mj. výborný Sting. Svým způsobem je to asi dost depresivní film, ale osobně ho tak moc nevnímám, a jsem hlavně okouzlený jeho formální stránkou a feelingem nezávislosti. Pokud jde o samotného Bena, dnes už asi nemám tolik tendenci si to jeho upíjení se k smrti idealizovat jako za mladších let - dnes mám spíš nutkání říct, že v momentě, kdy poznal Seru, měl se na pití vysrat, ale to by pak byl úplně jiný film, kdyby končil happy endem. No co už, tak třeba za pár roků na to budu koukat zase jinak.

Naprostá klasika, kterou díky častým televizním reprízám zná asi každý a k níž už jde jen těžko napsat něco nového. Pamatuji si na své tehdejší zklamání ze zjištění, že jsem vlastně viděl zkrácenou verzi, z níž bylo vypuštěno několik scén, které dost zásadně mění vyznění celého snímku (naštěstí se dají např. dohledat na Youtube). Osobně jsem na tyhle ústupky cenzuře, dobové morálce apod. extrémně alergický, přesto je i ta zkrácená verze velmi dobrá - ten film má prostě úžasnou atmosféru, kameru, soundtrack a herecké obsazení, nebo minimálně jeho 2/3 - Gary Oldman je zde naprosto perfektní a klidně mohl dostat ještě více prostoru, a mladičkou Natalii Portman si zde nejde nezamilovat (nejvíc okouzlující je asi ve scéně, v níž Leonovi předvádí různé slavné herce - zde z ní přímo tryská její nezměrný herecký talent). Pokud jde o Jeana Reno, ten chlapík podle mě nikdy neuměl moc hrát, což platí bohužel i pro tento film, a asi bych si dovedl představit v titulní roli někoho lepšího. (Podobně jako mi je svým způsobem líto, že se ve filmu francouzského režiséra s francouzským hercem v titulní roli mluví anglicky a odehrává se v New Yorku - podle mě by tomu francouzština a Paříž slušely mnohem víc). Škoda je podle mě i toho pozměněného konce - kdyby na konci místo Leona zemřela Mathilda, líbilo by se mi to opět víc, ale to jsou dnes už jen takové neplodné fantazie, s nimiž nemá cenu se zaobírat. A tak je potřeba brát s povděkem to co je - a i to mi způsobuje nezměrné filmové blaho.

Thelmu a Luise jsem viděl už několikrát a vždy jsem to považoval za svůj oblíbený film. Nejinak jsem si užil i novou projekci po letech, především díky nádherné kameře, hudbě a skvělým hereckým výkonům. Vzpomínám si, že v dětství mi byla milejší postava Thelmy, protože ji hrála mladší a hezčí herečka, nyní se mi pro změnu víc líbila postava Luise, protože Susan Sarandon je lepší herečka. Pro mě osobně není rovněž bez zajímavosti, že mi při sledování nově trochu vadil ten feministický nátěr celého snímku, kterého jsem si v dětství nebyl vědom - téměř všechny mužské postavy v tomto filmu se chovají jako idioti, nadrženci, násilníci, zženštilci nebo přiblblí machové, což vyznívá trochu tezovitě. Samotný závěr, v němž se sympatický detektiv - v podání vynikajícího Harveyho Keitela - bezmocně rozběhne za rozjíždějícím se autem, je podle mě vysloveně až trapas, v němž idealizovaný schematismus jediné kladné mužské postavy kontrastuje s civilním zbytkem scénáře. Čert to ale všechno vem, i přes tuto malichernou výtku považuji tento film za báječnou podívanou, která patří k tomu nejlepšímu, co se v devadesátkách natočilo, a jejíž závěr mě vždy spolehlivě dojme.

Zvláštní věc, ale při novém zhlédnutí v telce už mě to nějak nebralo (byť český dabing je zde velmi kvalitní). Jasně, ten film má strašně moc neoddiskutovatelných kvalit (perfektní soundtrack, bezchybné obsazení a herecké výkony, originální humor a poetika, jedinečná atmosféra), ale po několikáté už na mě prostě tak nezapůsobil jako dřív. Přesto ho mám pořád z Lynchovy filmografie asi nejradši (spolu se snímkem Mulholland Drive). Mimo jiné i proto, že scéna, v níž Dean Stockwell zpívá song Roye Orbisona "In Dreams", je prostě něco neuvěřitelného.

Baví mě, jak se lidi u tohoto Formana rozepisují o tom, jak se jim to líbilo, ačkoli klasickou hudbu moc nemusejí. Jako by to mělo pro sledování tohoto filmu nějaký význam :) To já mám klasickou hudbu rád, a to velmi. K Amadeovi mám blízký vztah hned z několika důvodů, jedním z nich je třeba vzpomínka na dávnou projekci tohoto filmu za mých gymnaziálních dob v semilském kině v rámci Projektu 100, dalším třeba to, že je tento film starý jako já, a tak společně stárneme vedle sebe. Viděno třikrát, a určitě ne naposledy :) Maximální dokonalost každým coulem, a to především ve verzi DC.

Tohle vlastně ani není moc film v tradičním slova smyslu. La Traviata byla hlavně první operou, na kterém jsem v životě byl (v Národním divadle v Praze), a navždy už zůstane pro mě tou nejlepší. Verdi byl hudební génius, řada árií z tohoto profláklého kusu o smrtelně nemocné kurtizáně dávno zlidověla. Stejně tak literární předloha opery - kniha Dáma s kaméliemi od Alexandra Dumase mladšího - je mou oblíbenou četbou a jedním z nejlepších zástupců literárního romantismu 19. století vůbec. Tady prostě není co řešit, Zeffirelliho Traviata ždímá z Verdiho maximum, a konec mi přinesla jednu z nejsilnějších filmových katarzí, jakou jsem kdy u nějakého filmu zažil. A ano, došlo i na slzy :) Violetta Valéry je jednou z nejtragičtějších postav v umění vůbec - a současně jednou z mých nejmilejších. Jak říká R. Gere ve filmu Pretty Woman (v němž vyrazili právě na La Traviatu): "U opery rozhoduje první dojem. Buď tě chytí, nebo ne. Někdo si ji zamiluje navždy. Jiný se naučí ji mít rád, ale ne z celého srdce." U mě platí první možnost.

UPDATE 18.11.2019 - Naprostá klasika, kterou jsem už viděl čtyřikrát, a pořád mě to baví. Naposledy jsem si to pustil krátce po zhlédnutí filmu Doktor Spánek od Stephena Kinga, abych si připomněl původní film, protože ten nový na něj bezprostředně navazuje. Překvapilo mě mimochodem, kolika nových věcí jsem si tam všimnul (jako např. krvavý otisk ruky na šatech ženy, která projde kolem Jacka těsně před tím, než do něj vrazí číšník a polije ho), a nejvíc mě tam nově asi bavilo to prostředí hotelu, jeho interiéry a celkově znepokojující atmosféra, která je podle mě zcela delikátní (btw. scéna, v níž se Jack líbá s rozpadající se stařenou, mi ale přijde strašně vtipná, což určitě nebyl záměr). Jinak si obecně myslím, že k tomuto notoricky známému filmu - který už snad viděl každý - už asi není možné napsat nic nového (těch 1800+ zdejších komentářů stejně nikdo nikdy číst nebude, takže si to zde píšu spíš pro sebe), takže prohlašovat zde, že je to geniální ukázka neuvěřitelně precizní filmařiny, ikonická klasika, vizuálně dechberoucí nadčasová podívaná s mnohými možnostmi interpretace, a kdesi cosi, by bylo jen nošením dříví do lesa. Osobně mi zde kupodivu nijak zvlášť nevadí ani ta Shelley Duvall, na kterou tolik lidí nadává, podobně jako mi je lhostejné, zda se ten film nějak odklání od předlohy, protože ji neznám. A ten nový film mi jen potvrdil, jak tenhle starý Kubrick prostě nestárne, a dost možná je to nejlepší horor, jaký znám.

Mám rád filmy o upírech, a po zhlédnutí tohoto skvostu jsem si našel nového krále. Dokonalost každým coulem a přesně ten typ humoru, který mě oslovuje. Nemohu nedat 5* už kvůli nádherné Sharon Tate, kterou dva roky po premiéře tohoto snímku ve vysokém stupni těhotenství brutálně zavraždil Charles Manson, což dává Plesu upírů v mých očích zcela nový, tragický podtón. Lze jen spekulovat, zda by ještě dnes mohla žít, kdyby se tehdy právě kvůli natáčení tohoto filmu neseznámila se svým pozdějším manželem Roman Polanským, v jehož domě k vraždě došlo...