Vančura

To by mě zajímalo, na základě čeho volil Stan Brakhage pro ta svoje dílka názvy :) Black Ice působí pokaždé jinak, v závislosti na tom, jakou hudbu si k tomu pustíte na pozadí - vyloženě tak svádí k podobnému experimentu, jako když na rautu se sklenkou vína v ruce ochutnáváte různé pokrmy, a vše zapíjíte stále stejným vínem, které se v chuti mění v závislosti na tom, co právě jíte.

Stan Brakhage byl hračička, wtz. Tohle dílko strčí do kapsy většinu vizualizací nejen ve Winampu :)

Vskutku nevšední podívaná. Ani Lynch by to zřejmě nenatočil lépe :) Kraťas, který může na určité jedince působit jako Rorschachův test - surrealistické záběry evokují v divákovi nějaké subjektivní asociace, nad kterými by bylo možné se psychologicky zamyslet. Jako fanda Lynche nemohu nedat 5 * :-)

Taková blbinka. Neurazí, nenadchne, a v podstatě je fuk, jak to chcete hodnotit.

Nechvalně proslulá agitka Leni Riefenstahlové, která si navzdory své morální zdiskreditovanosti až do své smrti v pokročilém věku 101 let odmítla přiznat jakoukoli vinu (podobně jako třeba Führerův dvorní architekt Albert Speer). Triumf vůle je přehlídka pompézního politického kýče a dokonale vyprázdněných projevů (Rudolf Hess: "Strana je Hitler! Ale Hitler je Německo, tak jako Německo je Hitler!"), která na mě působila dojmem, jako by vznikla nesmírně dávno a v snad i v jiném vesmíru, ačkoli od onoho sjezdu NSDAP uplynulo "pouhých" 77 let. Pokud bych si odmyslel všudypřítomné hákové kříže, měl jsem místy dojem, že sleduji náš Československý filmový týdeník, případně spartakiádu. Ostatně mezi komunistickým a nacionálně-socialistickým totalitarismem nebyl v podstatě žádný rozdíl, a obojí bylo stejné svinstvo s velice sofistikovanou propagandou. Ironií osudu se dokument odehrává v Norimberku, který bude o 11 let později dějištěm pro norimberský proces coby potrestání válečných zločinů za druhé světové války - řada obviněných z norimberského procesu si "zahrála" právě v Triumfu vůle. Tento dokument jsem zhlédl ze studijních důvodů - mj. zajímavé je porovnat Triumf vůle s jednou scénou z filmu Lví král z r. 1994, kde hyeny pochodují na hudební číslo "Be Prepared" přesně jako esesáci v Triumfu vůle. Pokud by se ale tento "dokument" v průběhu 20. století někde navždy ztratil (a klidně i s Hitlerovým škvárem Mein Kampf), vůbec bych se nezlobil, naopak - navzdory všem těm salonním intelektuálským ódám na formální novátorství Riefenstahlové a kdesi cosi je Triumf vůle jen zavrženíhodnou agitkou, která nese minimálně morální vinu na podpoře nastupujícího fašismu, a po právu by na ni mělo být zapomenuto. Bohužel, nestalo se tak, a současné úspěchy krajní pravice jsou dokladem nadčasovosti Erbenových veršů z balady Věštkyně ze sbírky Kytice: "Nenaříkejte, neštěstí a osud/že vás tak tvrdě potkaly/však naříkejte, že jste jimi posud/rozumnější se nestali!"

Film, který mi - ať už třeba svou atmosférou nebo charakteristikou hlavní postavy - připomněl řadu filmů jiných (mj. Kachyňovu Krávu z r. 1992, Hanekeho Pianistku z r. 2001, nebo i třeba Renčova Hlídače č. 47 z r. 2008). Velmi komorní a málomluvný snímek vyznívá velmi optimisticky, neboť rozehrává oblíbenou filmovou variaci na téma "nikdy není pozdě změnit svůj život". Film táhne krásná kamera i hudba, a především představitelka hlavní role Kseniya Kutepova, která je ze stejného rodu éterických východoslovanských krásek, jako třeba moje oblíbená slovenská zrzka Táňa Pauhofová, nebo třeba naše sestry Geislerovy. Pro rusofilně naladěného diváka, jako jsem já, je "Putování s domácími zvířaty" zajímavým filmovým pohledem na současné Rusko, který si maximální hodnocení určitě zaslouží.

Ambicióznější než Šumná města (Vávra v Šumných stopách vyráží za humna do světa), přesto subjektivně o chlup slabší. V porovnání s běžnou televizní produkcí ale stále vysoký nadprůměr. Celkově se nemohu ubránit dojmu, že je to tak trochu už vyšumělý formát :)

Měl mě varovat už oficiální text distributora: "Komedie O rodičích a dětech chce navázat na nejlepší tradice české filmové komedie. Vtipné dialogy, výjimečné herecké výkony a humor spojující diváky napříč generacemi." Pokud mě Michálek v "Babím létě" nudil až otravoval, pak v "O rodičích a dětech" mě vyloženě sral. Chápu, asi nejsem cílová skupina tohoto filmu, který považuji za jistou generační výpověď současných padesátníků. Michálek si podle všeho s Haklem - autorem knižní předlohy a spoluautorem scénáře - dobře rozuměl, oba jsou od sebe věkově vzdáleni jen dva roky. Mě na rozdíl od nich ale všechno to vrstvení banalit, "životních mouder" a "pábitelských historek" ze života strašně unavovalo. Spolu s hereckým obsazením (nevermore za Marianu Kroftovou - OMG, kde ji jenom vyhrabali?! to už dneska stačí jen ukázat na kameru kozy a odříkávat repliky s unylým výrazem ve tváři?) a celkovou nezajímavostí zvolených lokací je tento snímek jeden velký omyl, který připomíná spíš televizní inscenaci než celovečerní film (a celková stopáž by klidně snesla o 20-30 minut prostříhat). To by se ale do filmu nevešly všechny ty rozmluvy mezi otcem a synem, které jsou z Haklovy knižní předlohy (první vydání 2002, Magnesia Litera 2003 za prózu) převzaté v podstatě doslova, a podle toho taky vypadají. Ne, skutečně nemůžete jen tak vzít literární dialogy a nechat je přežvejkat známými herci. To, co v Haklově próze ještě jakžtakž funguje, již působí na filmovém plátně vykonstruovaně a nevěrohodně. O rodičích a dětech je asi tak příběhem ze života, jako Vejdělkovy "Ženy v pokušení", akorát že s opačným znamínkem - Vejdělek je uhranut krásnými lidmi z časopisů, Michálek naproti tomu obdivuje lůzry a staré dědky. Toto je přesně ten typ českých filmů, u kterých mi je trapně a s kterými se zásadně míjím. Osobně mi tahle blbost místy připomínala až Kameňák. Celkově je to výrazně nepovedená - a hlavně strašně zbytečná - literární adaptace Haklovy asi zatím nejlepší knihy, za kterou nemohu dát více než 2*.

Film, který mi v mnohém připomněl o rok mladší Eastwoodovu Výměnu. K oběma filmům jsem se dostal zcela náhodou, zcela nedotčen dopředu jakýmikoli znalostmi o tom, jaké téma film zpracovává, a o co tam vlastně půjde. O to silnější byl výsledný dojem, kdy jsem byl u obou filmů šokovaně svědkem toho, jak se film v určitém momentu zlomil ve zcela jiný film, nepoměrně drásavější a naléhavější než úvodní část. "V údolí Elah" řeší americký komplex války v Iráku, a to způsobem, který se s americkým patriotismem ani trochu nemazlí. Klín je vytloukán klínem a bolestivé trauma USA je představeno jako zrod nových a nových traumat. Zlo může zrodit vždy jen další zlo - jakoby tento bolestný poznatek byl přímo vepsán do tváře starého Tommyho Lee Jonese, který podobně jako Angelina Jolie ve zmiňované Výměně postupně zjišťuje, jak to vlastně bylo se smrtí jeho syna. Oba snímky jsou o to znepokojivější, že jsou založeny na skutečných událostech. "V údolí Elah" i "Výměna" jakousi filmovou autoterapií Ameriky. Nelehko sledovat, velmi nelehko...

"O loupežníku Rumcajsovi" je pro mě vrcholem hnusu a nemorální oslavou zločince - buzerujícího slušné obyvatele Jičína - který žije v jeskyni (!) se svou milenkou Mankou a nemanželským dítětem Cipískem. Neznám odpudivější zpracování klišé o lidovém hrdinovi, který bohatým bral a chudým dával. Tenhle večerníček museli komunisti milovat. Cituji z textu "Loupežník jako apoštol spravedlnosti" od Milana Uhdeho: "... Rumcajs, ochránce města, krajiny a života proti stereotypně stupidním a škodlivým nápadům xenofobně nazírané vrchnosti se svému dětskému i dospělému obecenstvu představuje jako asociální živel pouze takříkajíc podle titulu. Jestli jsem četl a díval se pozorně, nikdy jsem ho nepřistihl při skutečné loupeži. Loupežník v reálném socialismu byl prostě synonymem pro sympaťáka. To, že s panským lesem zachází jako se svým, je dobově vítaná anticipace socialistického vyvlastnění, totiž ústavně oprávněné krádeže toho, co krádeží podle ideologického výkladu vzniklo. Ostatně i okrást zlodějský stát bylo dobré."