Vančura

Nechci zde básnit o "geniálních" hereckých výkonech, toho se zde ochotně ujímají jiní, navíc se ve filmu objeví i řada herců spíše průměrných. Osobně mě na tomto filmu nejvíce baví subtilní "otcovský" vztah, který Pávek chová k Otíkovi. Prozrazuje tak to, že má v jádru dobré srdce, které maskuje za netečnou tváří, a které se v pravém okamžiku projeví. Stejný motiv Svěrák rozvíjí o 11 let později i v Koljovi mezi postavou stárnoucího muzikanta a malého ruského chlapce. Z dalších postav ve filmu pro mě stojí za pozornost žárlivec Turek, malíř Ryba a doktor Skružný, zbytek mě spíše otravuje. Pro mě osobně nejzajímavější postavou vůbec je zde ale František Vláčil v cameo roli stejnojmenného nemocného starého muže, před nímž doktor pronese slavnou repliku o nutnosti poslat tělo do hrobu "zhuntovaný". On pak žil ještě dlouhých 14 let, ale v tomto filmu vypadá, jako by měl smrt na jazyku. UPDATE 26.12.2019 - Tím, jak je ten film do omrzení stále dokola reprízovaný v telce, zjišťuji, že už se mi vlastně moc nelíbí. Hromada věcí mi tam vadí, většina humoru mi zde přijde spíše nevtipná (což bude i dost souviset s tím, že už to člověk zná nazpaměť), a celkově se mi ta menzelovská laskavost a poetika začíná dost protivit, ale to by bylo asi na dýl.

Po přečtení pár komentářů koukám, že nejsem jediný, komu se u tohoto filmu vybavila třeba scéna z "Kill 'Bill 2" podbarvená Morriconeho skladbou L'Arena, nebo podařený thriller "Telefonní budka" z r. 2002. Jak Tarantino, tak Schumacher ale dávají Cortésovi na frak v celkové věrohodnosti i budování klaustrofobní atmosféry. "Buried" jednak neutáhne svou stopáž a výrazně by mu prospělo razantní zkrácení. A za druhé: kdo někdy v ruce držel zapalovač hořící déle jak půl minuty, nebo kdo byl třeba jako dítě někdy zavřený v šatní skříni, sakra dobře ví, že to, co sleduje na plátně, má od reality hodně daleko. Ten týpek by se dávno udusil, pokud by předtím neuhořel od vzníceného zapalovače :) A podobných nesmyslů je ve filmu bohužel víc. Přesto je mi ten film sympatický a nenudil jsem se u něj, byť mě vyloženě iritovalo ustavičné "fuckování'" hlavní postavy a nejrůznější patetické vsuvky à la telefonát senilní matce. Závěrečných 10 minut je pak vysloveně PEKLO, které budu rozdýchávat ještě dlouho. Nemohu si pomoci, ale dosavadní král se o svůj trůn bát nemusí - povídka "Předčasný pohřeb" z r. 1844 od E. A. Poea je pro mě stále vrcholem uměleckého zpracování myšlenky pohřbu živého člověka, a nebyla dosud překonána.

"Návrat do budoucnosti", hm, o tomhle filmu bych asi popsal stohy papíru, kdyby na to přišlo, takže se omezím jen na pár postřehů. 1) Ten film je tak STRAŠNĚ poznamenaný dobou svého vzniku... a zestárnul. Tehdy to musela být bomba, v roce 2011 je to už jen esenciální vývar osmdesátek se vším, co k té šílené éře patřilo. Ten film by se dal pouštět mimozemšťanům jako učebnice toho, čím byla v 80. letech Amerika. 2) Přeceňovaná klasika, u které jsem musel vypnout logické myšlení, jinak bych se z toho filmu zbláznil. Fajn, je to komedie, ale i od tohoto žánru čekám trochu víc. 3) Herecké výkony a obsazení. Tehdy 24 letý Michael J. Fox v roli středoškoláka - budiž, ale tu kytaru jsem mu fakt nežral; tehdy o 3 roky mladší - 21 letý - Crispin Glover jako jeho otec byl fakt tragický omyl - proč se musel tak strašně pitvořit a přehrávat? Totéž v bleděmodrém u Christophera Lloyda. 4) Já v podstatě velmi dobře rozumím tomu, proč je ten film dodnes tak populární, a neupírám mu zábavný charakter, ale osobně si ho nevážím a považuji ho jen za profesionálně zvládnuté hollywoodské řemeslo, nic víc. Uvážím-li však třeba, jaké sračky se v té době točily u nás, musím už jen z toho důvodu dát tomuhle spektáklu pro mainstreamového diváka 4 hvězdy. A ten konec je vyloženě pitomej. UPDATE 22. 10. 2015 Po druhém zhlédnutí jednu hvězdu ubírám, protože mi přijde, že tohle je přesně ten typ filmu, k němuž si už nikdy nenajdu cestu, protože jsem ho viděl pozdě (poprvé až v roce 2011, tedy ne v době jeho největší slávy, což bylo u nás někdy v raných devadesátkách). Nově se mi v tom filmu hrozně líbila Lea Thompson, ale jinak mi to přijde jako strašně přeceňovaná klasika, která se klasikou nikdy stát neměla. Viděl jsem hromadu lepších komedií, sci-fi i filmů o cestování v čase. Marná sláva - snažit se mě přesvědčit, co je na to tomhle filmu tak strašně super, by u mě bylo zbytečné - Návrat do budoucnosti mě prostě moc nebere. Sto lidí, sto chutí.

Václav Chaloupek, to je takový televizní Aljoša Karamazov. Trochu vysmívaný pro svou naivní televizní tvorbu, která zcela ignoruje moderní trendy, ale těžko mu to zazlívat. On prostě žije na jiné planetě. Všichni ti jeho Vydrýsci, Tuláčci ad. mě sice k smrti nudí, ale je znát, že autor má přírodu a zvířata opravdu rád a vyhýbá se primitivní infantilizaci à la "zvířátko na konec Televizních novin". Asi nějak takhle by měla vypadat typická veřejnoprávní produkce s edukativním záměrem, byť to na mě působí stejně oldschool dojmem jako zde zmiňovaná "Nedělní chvilka poezie".

Jsem rád, že jsem tento film mohl vidět v původním znění s titulky, a poslechnout si tak konečně de Funèsův hlas, který mi byl až dosud neznámý, protože v telce jeho komedie dávají výhradně v notoricky známém dabingu F. Filipovského. Byl to skutečně skvělý komik, byť mi přijde, že na jeho komediích je znát doba vzniku, a už to není úplně můj "cup of tea". Což ostatně u mě platí o situačních komediích obecně. Zaujal mě motiv s nastraženou bombou v divadle - jsem si skoro jistý, že se zde inspiroval Q. Tarantino, který podobný motiv zapracoval do svého filmu "Hanebný pancharti" z r. 2009 (upálení nácků v biografu na premiéře německého propagandistického filmu).

Dvě Interpelace jsem viděl naživo přímo na Nové scéně Národního divadla, kam jsem se šel podívat na známé tváře z televize. Naživo je to nesporně zajímavější než v telce, kde by mě to asi moc nezaujalo. Lze k tomu mít spoustu připomínek, ale Sedláček není žádný hlupák a dobře ví, co dělá, smysl to proto určitě má.

Kolem roku 2000 se natočila celá řada skvělých filmů s drogovou tematikou (Trainspotting z r. 1996, Acid House z r. 1998, Requiem za sen z r. 2000, Kokain z r. 2001...), a Gilliamův "Strach a hnus v Las Vegas" z r. 1998 je z nich možná nejbláznivější a neoriginálnější. Takhle zběsilou, spontánní a živelnou podívanou jsem naposledy zažil u Jacksonova "kultovního" dílka "Meet the Feebles" z r. 1989, které však nad Gilliamem vítězí jak vtipem, tak brutální záplavou tvůrčí invence po celou stopáž. "Strach a hnus v Las Vegas" měl být podle mě ještě zběsilejší a psychedeličtější, pak by to bylo na maximální hodnocení. Takto místy filmu přece jen někdy dochází dech a občas trochu nudí. Depp je zde fantastický a z fleku bych mu dal za jeho roli Oscara. A v neposlední řadě musím filmu přičíst k dobru skvělý soundtrack s dobovou muzikou.

Vrstvení krásných nesmyslů, jak to uměl jen Švankmajer. Na můj vkus by to sice mohlo být klidně kratší, a asi by se mi to víc líbilo, kdyby se to více drželo Goetheho, ale to jsou jen čistě osobní dojmy. Bavily mě tam ty záběry dobové Prahy, jakož i výskyt mladého Krause a herecký výkon Petra Čepka, který pak bohužel předčasně zemřel, je ho škoda, byl to úžasný herec. U mnoha scén jsem si říkal, že muselo být strašně pracné to natočit, možná o to víc obdivuji nasazení celého štábu, protože podle mě nejspíš jen samotný Švankmajer věděl, co chtěl tímto filmem říci; tento dojem mám ostatně z většiny jeho filmů, že tam vše má své místo a nic tam není náhodné, ale přitom to dokonale vzdoruje nějakým pokusům o interpretaci. A tak tam podle mě každý může vidět něco jiného, a i v tom je to hezké a zajímavé. Není u nás druhého tvůrce, jako je Švankmajer, a osobně shledávám tuto kombinaci hraného, animovaného a loutkového filmu jako zcela neodolatelnou, spousta nápadů v tom filmu je prostě kouzelná, a ten film tolik překypuje tvůrčí invencí, až se mezi dobovou produkcí tyčí jako solitér, který dalece překonal břehy provinčního rybníčku a směle by se mohl pouštět kdekoli na světě, což bych mu jen přál.

Nápaditá hříčka, která mi místy velmi připomínala některé krátké filmy Jana Švankmajera.

Bezvadný animák, který ani po letech neztrácí nic na tehdejším vtipu a originalitě.