Vančura

Hwaelosův komentář připomínající známou šachovou scénu na pláži v Sedmé pečeti se mi líbí - skoro bych se vsadil, že Bergman musel tohle dílko vidět a inspirovat se jím. Maya Deren byla nejen filmařský talent, ale i nevšední krasavice. Škoda, že toho natočila tak málo. A pořád se mi tam dere srovnání s D. Lynchem, jehož filmy mi tenhle kraťas místy připomíná.

Velmi dobré. Při sledování jsem poslouchal záznam jednoho starého Nohavicova koncertu, a světe div se - ty folkové hospodské popěvky se velmi dobře spojily s černobílým obrazem Mayi Derenové, a výsledný dojem byl velmi... výjimečný. Asi jako když si namočíte slaný preclík do čokolády - je to trochu nesourodé spojení, ale bezpředsudečná mysl si to dovede užít :)

12 minutová one man show avantgardní filmařky Mayi Derenové pro jednoho herce, kterým je zde tehdy 21 letý herec a tanečník čínského původu jménem Chao-Li Chi. Jeho pohybová meditace o násilí (cosi na způsob tchaj-ťi) je hudebně doprovázena flétnou a bubínkem. Pokud máte rádi tanec a přistoupíte na to, že se lze pohybovou choreografií vyjadřovat beze slov k nějakému tématu, pak vás Meditation on Violence může oslovit. Pro mě osobně se výsledný dojem pohybuje někde napůl mezi naprostou fascinací a zoufalou nudou, což vydá přesně za ty 3* :)

Skvostné. Tleskám za dokonalý závěr.

Hranice mezi velkým uměním a banálním nonsensem je tak obtížně nalezitelná, že... Duchamp to věděl lépe než kdo jiný. Nikdy jsem ho neměl rád, a po zhlédnutí Witch's Cradle jsem se v tom pouze utvrdil.

Normální člověk se se svým psem po jeho odchodu rozloučí nějak důstojně, třeba tak, že mu vyčlení místo někde pod zemí na zahradě u své chalupy. Ne tak Stan Brakhage, který svého mrtvého psa Siriuse nechá ležet někde venku, a natáčí jeho postupný rozklad. Dobrý doklad toho, že se někteří lidé ve chvíli zármutku chovají pošetile a v očích jiných nepochopitelně, až nechtěně směšně. Velmi degutantní podívaná - kam se hrabe Lynchovo dílko Amputee z r. 1974 :) Stan Brakhage to podle všeho neměl v hlavě úplně v pořádku.

Jak již napovídá název, jde o jakéhosi předchůdce domácího péčka, ozvláštněného efektem negativu a "lynchovským" vizuálem. A ano, dojde i na bobra, vždyť se píše r. 1959 :)

Velmi dobré. Kdyby toto třeba pouštěli v autobusech Student Agency místo těch otravných reklam, hned by by svět hezčí :)

To by mě zajímalo, na základě čeho volil Stan Brakhage pro ta svoje dílka názvy :) Black Ice působí pokaždé jinak, v závislosti na tom, jakou hudbu si k tomu pustíte na pozadí - vyloženě tak svádí k podobnému experimentu, jako když na rautu se sklenkou vína v ruce ochutnáváte různé pokrmy, a vše zapíjíte stále stejným vínem, které se v chuti mění v závislosti na tom, co právě jíte.

Stan Brakhage byl hračička, wtz. Tohle dílko strčí do kapsy většinu vizualizací nejen ve Winampu :)