Orlakove ruky

Film, který stojí a padá na hudbě, bez ní by prostě nebyl tím čím je. Příběh svou absudrností jak vystřižený z hororu 30. a 40.let ala Frankestein a spol. není tím čím by film dokázal příliš zaujmout. První půlka snímku lehce balancuje na hraně snesitelnosti, druhá však svou temnou atmosférou které vydatně přispívá zmiňovaná hudba dokáže člověka vtáhnout a to velmi pevně a přesvědčivě. 75% (09.04.2010)

Spolu s Kabinetem doktora Caligariho asi nejznámější Wieneho film. Vidět to tehdy před 87 lety, s živým hudebním doprovodem, musela to být asi bomba, i když kdo ví, jak to vnímali tehdejší současníci. Po těch letech zde zbyl retro horor s pitomoučkou zápletkou, která je ale dobře zpracovaná, a v nejsilnějších momentech mrazí. I když nejvíc mě na tom filmu děsí už jen to, že nikdo z herců už není naživu :) - a tak v tomto filmu sleduji dávno mrtvé lidi, kteří ke mě promlouvají jak ty Nerudovy hvězdy na obloze, a vybavuji si autorovy slavné verše: "Čeho my ještě se dožili! Ba na stará kolena divy: nám minulé vidět lze přítomně a mrtvy zřít jakoby živy!". Silné 4* - jednu hvězdu dolů za občasnou nudu v 112 minutové verzi. UPDATE 9. 3. 2015: Na druhé zhlédnutí se mi tato archivní libovka líbila stejně jako prve, je to černobílá němá klasika pro zkušené diváky, kteří docení její kvality. V 112 minutové stopáži se film - na dnešní poměry - sice skutečně příšerně vleče, ale to není problém toho filmu, ale lidí odkojených současnou zběsile sestříhanou filmovou produkcí à la ty sračky, které točí Paul Greengrass. Námět je sice vyloženě brakový a neuvěřitelně debilní, ale právě v tom je samozřejmě hlavní kouzlo filmu, který s velkým časovým náskokem předznamenal téma, které získává na aktuálnosti až v moderní medicíně, s jejími rostoucími možnostmi transplantací a etickými otazníky, které to vyvolává (podobnému tématu se například věnuje výborný Irvingův román "Čtvrtá ruka"). Luxusní retro záležitost, která si vyloženě říká o nějakou eventovou projekci s živou hudbou a dostatkem alkoholu. (18.04.2011)

Conrad Veidt je herec, jakému ve 20. letech asi nebylo rovno. Ten jeho výraz, gesta a pohyby, to je prostě něco geniálního a nepřekonatelného. Film jsem viděl s nově dodanou hudbou Paula Mercera, která byla hodně svíravá a ponurá a dodávala snímku ještě víc temnou atmosféru než měl zřejmě původně. Taky mě fascinovaly ty děsivě prázdný interiéry. Jediné, co bych asi vytkl, je délka. Viděl jsem totiž verzi, která měla 112 minut a místy to bylo takový moc pomalý a roztahaný, ale to je asi fakt jediná vada na kráse. (01.09.2010)

Největší běsy se odehrávají v naší hlavě. Asi tak se dá vystihnout poselství nádherně temného a psychotického filmu o transplantovaných rukou. Ačkoli první polovina se lehce vleče, do nadprůměru ji vytahuje úchylný Conrad Veidt, kterému ty kladné hrdiny prostě nebaštím, to je psychopat jak vyšitej, tudíž není divu, že všechna hrůza v Orlakově hlavě je na plátně skutečná. Druhá polovina snímku pak nabírá grády a připoutala mě k obrazovce. Misantropický Orlakův otec, vražda, obživlý vrah Vasseur... zklamalo snad jen vyústění, já fakt čekal, že zabijákem bude Orlac. Ale to je problém můj, nikoli skvělého psychohororového filmu. (21.05.2013)

Opäť skôr expresionistický triler ako horor. V podstate sa jedná o kriminálnu zápletku a naozaj zaradenie filmu medzi horory je úplne mimo. Vzhľadom na rok vzniku prekvapuje nápad s prišitím amputovaných končatín či dokonca hlavy. Vezmime v úvahu že prvá svetová vojna ešte príliš v mysliach ľudí neodznela a stále po svete behalo množstvo ľudí poznačených vojnou práve tým, že im museli byť po zásahoch črepinami amputované končatiny.Práve vzhľadom k tomu na danú dobu odvážne tak ako povedzme pred pár rokmi Srbski film či ľudská stonožka. A ako pri všetkých filmoch zaujmú výkony hercov, proste nemá éra filmu má svoje nezameniteľné čaro. (30.05.2018)