Vančura

Nápad zajímavý, ale ve výsledku mě to spíš neoslovilo. V momentě, kdy se film přehoupne do druhé části (která se na rozdíl od té první - noční - odehrává ve dne), mě to už tak nebavilo, a z výsledného rozuzlení jsem byl poměrně i rozčarovaný. Na mě to působí dojmem jakési scenáristické nemouhoucnosti, kdy je neschopnost vypointovat nějak smysluplně film zamaskována rádoby šokujícím vyústěním. Ani název mi k tomuto filmu moc nesedne, protože se Stockholmským syndromem to nemá v podstatě nic společného. Trávit po zhlédnutí čas hloubáním nad tím, co měl ten konec znamenat a co to je vlastně za film, je podle mě ztráta času. Viděl jsem lepší filmy, které si vystačily s minimem herců i prostředků (rozpočet Stockholmu byl 215 tisíc euro). P. S. Nechápu, proč jsou zde uvedeni 3 režiséři, když to natočil jen jeden (Rodrigo Sorogoyen del Amo, narozen v roce 1981 v Madridu).

Nechápu, proč se ve filmu - jehož dvě hlavní postavy jsou z Dánska, kde se odehrává i první polovina filmu - mluví anglicky (přitom po přesunu děje do Paříže francouzština samozřejmě pro dokreslení koloritu zazní). Dále nechápu, proč to CinemArt uvede do kin až 4. února, s tak neuvěřitelně dlouhou prodlevou od premiéy v USA - nota bene když je ten film dávno ke stažení na netu, takže každý, kdo ho chtěl vidět, ho už taky viděl. Za sebe si nakonec nemyslím, že by bylo zase tolik o co stát - herectví toho zrzka jsem nikdy na chuť nepřišel a koukat na něj skoro dvě hodiny se v mém případě rovnalo skoro utrpení. Díkybohu aspoň za tu Alicii Vikander, která je zde herecky naprosto excelentní a která se mi s každým dalším filmem líbí víc a víc. Její úchvatný zjev je pro mě hlavním důvodem, proč jsem chtěl tento film vidět, jinak bych si tu ospalou kostýmní nudu nechal klidně ujít (byť filmu nelze upřít výbornou výpravu, kameru a hudbu). Marná sláva, filmovým adaptacím knižních bestsellerů asi nikdy na chuť nepřijdu. Komunita tranďáků ten film ale bude dozajista milovat.

Nevtipná přehlídka úděsného herectví, vrcholně stupidního scénáře a nekončícího přívalu žánrových klišé - ten film je naprosto odporná vykrádačka všeho možného, že v něm původního není snad vůbec nic. Vařila se ve mně krev z pocitu, že jsem takový film viděl předtím nejmíň milionkrát. Tenhle film je zhovadilost, které by se každý soudný člověk měl obloukem vyhnout - horší ztráta času neexistuje.

Pěkný film, který se mi líbil, byť jsem se trochu zdráhal věřit, že by takové lamželezo ve svých 38 letech stále bydlelo u matky. Možné je ale nakonec všechno - když film dospěje ke svému očekávanému závěru, skoro jsem si navíc říkal, že mi tam ta dějová linka s matkou přišla skoro zbytečná, byť je zase fakt, že to film ozvláštňuje a hlavní postavě to dodává na psychologické zajímavosti. Zajímavé mi mimochodem přišlo, jak se Denis zdráhal jakýchkoli erotických kontaktů s thajskými štětulemi - mělo tím být řečeno, že je stále panic? (Druhým - psychoanalytickým - výkladem je možnost, že pro něj posilovna představovala sublimaci sexuality). Jinak si lze těžko vysvětlit, že by normální dospělý chlápek bez partnerky odolal možnosti si vrznout, nabízí-li se tak snadná příležitost. Vlastně jsem si v jednu chvíli i říkal, že jsem už viděl nějak podezřele moc filmů, v nichž si chlapík pozve k sobě na pokoj šlapku, aby jí následně emotivně navrhl, že by si radši jen povídal - jaké zvláštní filmové klišé, jen považte! Skoro jako by filmaři zanášeli ohrané příběhy ze současnosti pohádkovým motivem postavy, která se zachová jinak než její předchůdci - a tím zvítězí. (I když je podle mě otázka, zda lze za "vítězství" v tomto případě považovat to, když si někdo domů do západní Evropy přiveze o dvě hlavy menší nevzdělanou ženušku z třetího světa, která neumí slovo dánsky - ano ano, láska hory přenáší, já vím, ale stejně moc nevěřím, že by to takovému manželství mohlo klapat). Mimochodem přišlo mi škoda, že ten film v závěru neukáže, jak na novou Denisovu partnerku reagovala ta blonďatá fešanda z posilovny, o kterou se Denis v úvodu filmu neúspěšně pokoušel - mohlo být zajímavé ukázat, zda by nově o Denise projevila zájem, kdyby viděla, že si místo ní našel někoho jiného. Známe přece ženy...

Je až s podivem, že Nicole Kidman a Julia Roberts (oběma je mimochodem 48 let) se spolu poprvé herecky sešly až při natáčení tohoto filmu. Na druhou stranu mám chuť se ptát, kdo o to vůbec stál - och jistě, obě dotyčné jistě mají početné zástupy fanoušků (Nicole Kidman je 9. nejoblíbenější herečka na ČSFD a Julia Roberts 13.), ale nějak nevidím přidanou hodnotu v tom, že se spolu objevily v jednom filmu. Který na mě navíc působil neobyčejně lacině a televizně - toto je film, který absolutně nepotřebuje velké plátno a který mnohem více patří na televizní obrazovky (kam také jistě brzy zamíří, až se protočí v kinech). Osobně jsem navíc herectví Julie Roberts na chuť nikdy nepřišel a teď už se to sotva bude měnit - v tomto filmu je tak příšerně zestárlá, že bych ji osobně v tu ráno poslal do hereckého důchodu - na její místo čekají stovky mladších a talentovanějších hereček. Pro mě osobně byl hlavní hvězdou tohoto filmu výborný Chiwetel Ejiofor - shodou okolností vyšla novinářská projekce tohoto filmu na den po tom, co jsem se dočetl, že Spike Lee bojkotuje Oscary, protože nesouhlasí s tím, že jsou nominovaní jen bílí. Což mi pořád leží v hlavě, protože si myslím, že na tom hollywoodském rasismu něco bude - a když si člověk přečte zdejší komentáře k tomuto filmu, zjistí, že to není jen problém Ameriky. Považuji za skandální hodnotit herce podle barvy jejich pleti, kristepane! Jinak film samotný se mi velmi líbil, je to výborný a napínavý thriller s překvapivým dějem, který lze všem fandům žánru doporučit. Jinak původní stejnojmenné argentinské drama Tajemství jejich očí jsem neviděl a docela jsem na to dostal chuť.

Film, o kterém není skoro možno nic napsat, aniž by se člověk neuchýlil ke spoilerům (ostatně distributor si po novinářích vymínil písemný závazek, že recenze zveřejní až po premiéře a že nebudou nikde spoilerovat). Osobně hororům moc neholduji, takže mé hodnocení je třeba brát spíše s rezervou - rozjezd mi přišel dobrý a filmu nelze upřít výbornou atmosféru, ale jak děj nabírá obrátky a celkově přituhuje, už jsem se k tomu začal stavět víc kriticky, a samotný závěr se mi vyloženě nelíbil (čistě subjektivně). Vadila mi (na můj vkus) přemíra infarktních lekaček a nelogické jednání hlavní postavy. Natalie Dormer v titulní roli je výborná - při natáčení si dle vlastních slov užila celou řadu adrenalinových zážitků a na filmu ji kromě hloubky scénáře přitahovalo i to, že to není „laciná vyvražďovačka, ale psychologický film, který je sofistikovanější než většina thrillerů“. Film kromě dobrého obsazení zaujme i podařenou kamerou, výborným soundtrackem a kvalitní prací maskérů (herci představující ubasute během natáčení vůbec nic neviděli, neboť měli nasazené kompletně bílé kontaktní čočky - režisér chtěl v případě herců spoléhat místo počítačové grafiky výhradně na fyzické efekty). Všem fandům hororu lze Forest směle doporučit - je to opravdu strašidelný film, po jehož zhlédnutí se budete bát jít do lesa (není bez zajímavosti zmínit režisérova slova z jeho vlastní návštěvy lesa Aokigahara: „Vydal jsem se tam na celodenní průzkum, protože jsem byl přesvědčený, že je důležité, abych atmosféru tohoto lesa zažil na vlastní kůži. Postupně mi odřekli tři průvodci – kvůli nemoci, nočním můrám či předtuchám – než jsem konečně našel jednoho, který mě tam vzal... a i ten naprosto nezvratně trval na tom, že za soumraku odcházíme.“ Jinak ačkoliv se některé záběry natáčely nedaleko úpatí hory Fudži, natáčení v lese Aokigahara je už zakázané, takže byl štáb nucený hledat odpovídající náhradu někde jinde. Po prozkoumání mnoha lokací po celém světě se nakonec tvůrčí tým rozhodl pro překvapivou volbu: národní park Tara v Srbsku čtyři hodiny cesty od Bělehradu, rozsáhlou lesnatou oblast, která se lesu Aokigahara velice podobá a nabízí současně spoustu natáčecích lokací).

Soukromé divácké peklo. Revenant je nekončící defilé drastických výjevů, zlovolné krutosti a odporné řezničiny - sledovat ten film bylo vyloženě utrpení. Nechápu, jaký má smysl přivádět na svět takové filmy a jak se to může někomu líbit.

Výborné drama, které mělo být v kinech už dávno - světová finanční krize z r. 2008 (resp. americká hypoteční krize z r. 2007) si o filmovou reflexi vyloženě říkala. Pokud mohu soudit, film zvládá komplikované téma podávat vcelku srozumitelně (i když ty vysvětlující vsuvky s lidmi jako Anthony Bourdain nebo Selena Gomez bych si klidně odmyslel), a celkově na mě působí dojmem, že to je jedna z filmových událostí letošního roku. Jsou tam výborní herci, velké emoce i spousta velmi silných momentů - jsem si jistý, že spousta lidí bude tento film vynášet do nebes. Mně ale tak úplně nesedl, vadily mi například zcizující promluvy postav do kamery a různé podobné formální blbinky (jako dlouhé zaostřování na snímanou postavu apod.), jinému se to ale líbit jistě může. Ať už člověk je či není s tématem filmu obeznámený, film lze určitě doporučit všem. Je to podle mě dost zásadní výpověď o našem světě, kterou by asi mělo vidět co nejvíc lidí. Otevře ten film oči někomu na správném místě? Kéž by...

Zpočátku mi to přišlo tak divné, až jsem uvažoval, že se zvednu z kina. Když ale na scénu vstoupil můj velký oblíbenec Robert De Niro (jeho postava je zde však bohužel spíše jen do počtu, jak se později ukáže), rozhodl jsem se zůstat, a dobře jsem udělal - je to pěkný film, který stojí za vidění. A to především díky herecké přítomnosti Jennifer Lawrence, kterou jsem až dosud neznal a která je pro mě velmi příjemným objevem. Titulní postava v jejím podání je velká sympaťačka a člověk jí drží palce, i když závěr filmu je samozřejmě předvídatelný až hrůza. To už je úděl podobných životopisných fimů, a asi proto je nemám moc rád, protože neumí moc překvapit. V případě ženy, která byla předobrazem filmové hrdinky, se sice v mém případě o nějaké obeznámenosti mluvit nedá - v životě jsem samozřejmě o žádné vynálezkyni lepšího mopu neslyšel, na druhou stranu je logické, že musela uspět, jinak by o ní asi těžko někdo točil film (film Joy je volným ztvárněním života a vzestupu vynálezkyně a hvězdy home shoppingu Joy Mangano, která se v 90. letech stala novým typem televizní hvězdy a podnikatelskou magnátkou s řadou výrobků a vylepšováků pro domácnost včetně slavného samoždímacího „Zázračného mopu“, který dovedl matku samoživitelku z Long Islandu k vytvoření obchodního impéria). A tak když jsem si v kině uvědomil - protože zpočátku se ten film tvářil jako všechno možné - že Joy je jen další variací příběhu o americkém snu, jakých už člověk viděl spousty, přimělo mě to nakonec držet se s hodnocením jen na 3 hvězdách - a to i kvůli divnému úvodu, který mě dost otrávil, a podle mě zbytečně natažené stopáži, která by se dala jistě zkrátit. ZAJÍMAVOSTI: 1) David O. Russell považuje za filmového předchůdce tohoto filmu Scorseseho snímek Alice tu už nebydlí. 2) K vytvoření podobného dojmu jako u černobílých filmů použil kameraman monochromatickou paletu, která se s Joyinými ambicemi rozšiřovala. 3) Zajímavým okamžikem v ději filmu je vzestup teleshoppingu, který je předzvěstí našeho technicky orientovaného světa. 4) Režisér při natáčení spolupracoval se samotnou Joy Mangano, která je předobrazem filmové hrdinky. 5) Postava ředitele QVC Neila Walkera (Bradley Cooper) je smyšlená a složená z několika různých lidí v QVC, kteří s Joy pracovali. 6) Postava Joy ve filmu vystřídá 45 kostýmů, které pomáhají vyjádřit její přerod z mladé vstřícné dívky k tvrdé obchodnici a hlavě rodiny.

Pro mě osobně jednoznačně nejslabší Tarantino (a to jsem přitom už z jeho předchozího filmu Nespoutaný Django odcházel vyloženě roztrpčený). Záměrně mluvím o roztrpčenosti, protože jsem tohoto tvůrce měl v minulosti v oblibě, a tak se jeho posledními 2-3 filmy cítím v podstatě zklamaný (už Hanebný pancharti v sobě měli něco, co mě přimělo svůj dosavadní nekritický názor na Tarantina začít přehodnocovat). V Osmi hrozných sice místy probleskuje starý dobrý Tarantino, ale celkově to až zaráží okleštěnou výpravou a povětšinou slabými dialogy, které ani zdaleka nepřipomínají vybroušenost Tarantinových předchozích podobně ukecaných filmů - ačkoli z velkoryse rovrženého děje chápu, že dlouhá stopáž je zde ospravedlnitelná, přesto mi to nezabránilo v tom, abych mnoho dlouhých scén neprotrpěl znuděn na nejvyšší míru. Film klaustrofobním zasazením na jedno místo s několika málo postavami (z nichž v paměti utkví pouze Major Marquis Warren v tradičně excelentním hereckém ztvárnění Samuela L. Jacksona, který celou pozornost strhává na sebe; zbytek postav tone v zapomenutelné bezvýznamnosti - to platí bohužel i pro postavu Joea Gage v podání mého velkého oblíbence Michaela Madsena) působí spíše jako divadelní hra než hraný film, a celkově na mě ten film působil jako odlesk dřívější slávy většiny zainteresovaných tvůrců - a to jak režiséra a castu, tak třeba i Ennia Morriconeho (nějak nechápu, proč jsem musel už kolik měsíců před premiérou číst o jeho hudbě jako jednom z hlavním lákadel tohoto filmu, když v celém filmu skoro žádná jeho hudba nezazní). Čím víc se ten film blíží závěru, tím se můj dojem z něj vylepšoval, ale za sebe mám prostě dojem, že svůj tvůrčí vrchol už má Tarantino za sebou - a tento film se mu jen vzdáleně přibližuje a nebavil mě (mj. i kvůli až nečekaně slabému soundtracku, což je u filmu Tarantina, jehož soundtracky jsem vždy miloval, opět na pováženou).