Kmotr

Pražský akademický kabaret (PAK) je prostorem setkání práce a tvorby studentů Univerzity Karlovy, Akademie muzických umění a Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Ústřední myšlenkou je prezentace studentských projektů širší veřejnosti mimo univerzitní půdu a podnícení debaty o ní. Večery Pražského akademického kabaretu se konají každou středu ve 20:00 v kultovním pražském klubu Rock Café. Jejich struktura je rozdělena do dvou bloků: Laboratorium - lektorský úvod před projekcí dlouhometrážního filmu, na který naváže diskuze, Večer krátkých forem- promítání krátkých filmů za přítomnosti tvůrců, moderovaná debata s nimi nebo s pozvanými hosty (byl ním například filozof Václav Bělohradský). Mimo film se pozornost PAK-u zaměřuje i na literaturu, poezii nebo komiks. Každý večer je doprovázen živou hudbou studentů z různých škol a výstavou výtvarných děl či fotografií.

Více informací na internetových stránkách Rock Café nebo facebook - Pražský akademický kabaret.

Dokudrama Caesar must die (Itálie 2011) bratrů Paola a Vittoria Tavianových vyhrálo hlavní cenu pro nejlepší film na šedesátém druhém ročníku filmového festivalu v Berlíně (9 .– 19. února).

Režisérský tandem demonstruje na jevištní inscenaci Juliuse Caesara paralely mezi klasickým Shakespearovským dramatem a dnešním světem, kde ve společnosti stále přetrvávají pochybnosti, strach, korupce a vraždy. Herecké obsazení nečítá zvučná jména hvězd, ale vězňů, odsouzených k pobytu v jednom z největších vězeňských zařízeních Itálie.

Více na:

Berlínské tiskové konference patří k nezapomenutelným zážitkům festivalu. Mezi jedny z nejvýživnější se letos řadí setkání s režisérem Stephenem Daldrym a herci Thomasem Hornem a  Maxem von Sydowem. Konference byla zaměřena na obsah filmu Extremely Loud and Incredibly Close a pozornost patřila především mladému představiteli hlavní role. Mimo nepodstatné dotazy typu:,,Kde jste byl 11. 9. 2001" nebo za českou stranu novinářů otázky Terezy Spáčilové (jen tak mimochodem sklidila posměch jak přítomných hostů tak novinářů) ,,Jaký druh otce jste" (mířená na Maxe von Sydowa ) nebo ,,Máte svých osm minut v životě" (dotaz odkazuje na film a postřeh vázající se k postavě Oskara), na kterou jí naštěstní již nikdo neodpověděl. Padla i řada poznámek k předloze filmu a její adaptaci. Režisér byl tázán na Drážďanskou část v knize a její vypuštění z filmu. K čemuž se Daldry vyjádřil jako k úpravě provedené hned v začátcích psaní scénáře, kdy již věděl, že se chce výhradně věnovat pouze pasáži Oskara, nikoli dějovým odbočkám. Několik dotazů se týkalo i choulostivého tématu teroristického útoku a jednostraného pohledu na něj. K čemuž režisér podotkl, že si vybral pouze jeden z mnoha pohledů a to ten dětský. Celá tiskovka se pak odvýjela v duchu ,,pějme ódu na herecké výkony" z které vyplynulo, že Thomas Horn ve filmu debutoval a role pro něj byla obtížná především z toho důvodu, že období kolem 11.9.01 strávil jako čtyřletý bez výrazných negativních emocí. Chvála za herecký počin patřila i Maxu von Sydow, vedoucím ve filmu se svým vnukem emocionální dialogy zcela beze slov. 

Největší nátřask byl na konferenci s Angelinou Jolie a s hereckým obsazením k filmu In the land of blood and honey. Fronta před konferenční místností se podobala varským lajnám na lístky, čítající nikoli zástupy ale jeden velký dav novinářů. Při vypuštění dravé zvěře do místnosti se několik pressáků začalo válet na zemi a došlo i na potrhaný kabát. Vyklubala se z toho taková pěkná formanovská etudka ve které dokonce padesátníci zkusili předbíhačku ve frontě. Zahajovací slovo konference patřilo hereckému obsazení, které mělo možnost promluvit o práci s režisérkou. Všichni se shodli na nesmírně přínosné zkušenosti, při které jim Angelina umožnila vyjádřit pocity, které někteří z nich prožili při událostech jenž film reflektuje. Režisérka se později konfrontovala s několika dotazy týkající se vztahu mezi ústřední dvojicí, na které herci odvětili, že každý divák může ve vztahu vidět jiný potenciál. Někdo lásku která nedostane šanci kvůli válce nebo pouhou vášeň, jenž není tak silná jako láska ke své vlasti. Angelina se vyjadřovala i k násilným scénám ve filmu. Jejím záměrem bylo zachytit válečné hrůzy, jenž se stejně filmem vyjádřit nedají. Záměrně však některé záběry neukazovala a ponechala je mimo obraz, pouze se zvukovou stopou. Na otázku proč vynechala podstatné příčiny bosenského konfliktu odvětila, že jde o film nikoli o dokument. Podstatný pro ní byl vztah ústřední dvojice a jejich jednání. Na více dotazů se nedostalo a tak tiskovka při které jsem málem přišla o zuby za moc nestála. 

V úplně odlišné rovině probíhalo posezení s Meryl Streep. Novináři železné dámě věnovali potlesk ve stoje, několik dárku a nesčetně poklon. Člověk si najednou připadal spíše jak v nějaké klubovně s partou filmových fandů, kteří současně pojí obdiv a vděk k herecké ikoně. Streep nejvíce mluvila o svém posledním hereckém výkonu ve filmu Iron lady. Přiznala se, že Margaret Thatcherovou dřív ráda neměla, jak z politických důvodů, tak i díky řadě šířících se fám. Dnes po svém hereckém ztvárnění vidí tuto odvážnou ženu v jiném světle. Režisérka, která se vedle Meryl ani nepřiblížila k centru pozornosti,  pak už pouze na konto filmu dodala, že film není pokusem o dokumentární přístup, ale čistě subjektivním filmem. 

Letošní post presidenta mezinárodní poroty Berlínského filmového festivalu (9 . –19. února) přijal britský režisér Mike Leigh (Další ročník, Happy-Go-Lucky, Vera Drake...), který společně s dalšími sedmi členy rozhodne o udělení prestižní zlaté medvědice. Po Leighovu boku zasedne herecký ansámbl zvučných jmen: Charlotte Gainsbourgová, Jake Gyllenhaal, Barbara Sukowa, spisovatel Boualem Sansal, režiséři Francois Ozon, Anton Corbijn a nebude chybět ani Asgar Farhádí, který loni soutěžní sekci dominoval íránským dramatem Rozchod Nadera a Simin (Jodaeiye Nader az Simin). Oficiální vyhlášení soutěže proběhne 18. února při slavnostním gala večeru. 

Více o festivalu:

Nestává se každý rok, že by nějaký spisovatel smetl díla mých oblíbených literárních ,,bohů" a já se stala jeho fanynkou číslo jedna. Italský autor Niccoló Ammaniti  mě svým vypravěčským stylem donutil sedět nad jednou knihou (Vezmu tě a odvedu tě pryč) za druhou (Já se nebojím) a čekat nečekané v jeho mystrovských příbězích. Vetšina jeho knih je již zfilmovaná nebo se na adaptacích právě pracuje jako v případě knihy Já a ty (dosud nepřeložená do českého jazyka), kterou trojrozměrně natáčí Bernardo Bertolucci. 

Code Blue

Crulic-cesta na onen svět

The Tree of Life

Melancholia

The Artist

Jodaeiye Nader az Simin

Pina

Drive

Alpeis

We need to talk about Kevin

Filmové festivaly jsou zemí zaslíbenou, za kterou není potřeba cestovat za moře. Evropa čítá několik měst, jejichž kinosály každoročně hostí řadu lákavých filmů a zajímavých retrospektiv. Z české kotliny, do které se většina očekávaných filmů letošního roku dostane až za několik měsíců či vůbec, je to nejblíže na filmový festival do Vídně. Viennale (20. října – 2. listopadu) sice není soutěžní festival, ale v programové nabídce se tento fakt téměř neodrazil. Čtyřicátý devátý ročník letos nabízí třista padesát filmů, z čehož je značné množství věnováno dokumentu, krátkometrážnímu a experimentálnímu filmu, ale nechybí ani aktuální mezinárodní produkce. Vrcholem prvních třech dnů se pro mě stala čtveřice filmů se sachr dortem.The Artist, Americano, Miss Balla a Alps.   

Více o festivalu:

Více o Alps:

Prodej zahájen:)

Pro mě jeden z nejočekávanejších britských filmů, který má ve svých základech úchvatnou knižní předlohu.http://www.indiefilm.cz/2012/03/20/musime-si-promluvit-o-kevinovi/

Bůh masakru, který by měl být novým klenotem Romana Polanskiho, lze také obdivovat na pražském divadelním jevišti. Hořkosladkou hru dramatičky Yasmin Rezi, která slaví v Činoherním klubu již třetí sezónu, nelze jinak, něž doporučit. Režisér Ondřej Sokol, který na jeviště převedl tři hry Martina McDonagha (dramatik a filmový režisér) se Boha masakru zhostil dokonale.

Stanley Kubrick plánoval své projekty do posledního detailu. Jednotlivé kroky jeho práce, které zahrnují osobní korespondenci, zápisky, scénáře nebo reakce dobového tisku, zatím nikdo knižně nevydal. Fotografie a videa z natáčení, aby skalní fanoušek pohledal. O projektech, které Stanley začal, ale nikdy nedokončil, jde vyšťourat jen pramálo. Lze však zvolit i lehčí cestu, než nekonečné bádání ve filmových archivech...sledovat kultovní výstavu filmového mága. Ta mimo jiné obsahuje i dobové lístky do kina, rekvizity a materiály k plánovaným filmům, které nikdy nespatřily stříbrné plátno. Výstava je rozdělana do dvou pater, které jsou tématicky rozdělené podle jednotlivých filmů. Každá část připomíná díky množství rekvizit scénu z daného filmu. Je doplněna o řadu materálů přeložených do anglického jazyka. Kubrikovci nejvíce ocení rozsáhlou sbírku materiálů k nikdy nedokončeným snímkům. Jde například o připravovaný film (novela-Wartime Lies) s židovskou tématikou, pro jehož lokality byla zvolená Praha. Rozsáhlá expozice zabere zhruba čtyři hodiny a dosud nezveřejněné informace minimálně dva poznámkové bloky. Výstavu je třeba sledovat zejména když se zdržuje v některých z evropských měst. Cena vstupenky nepřesahuje deset euro a pro milovníky materiálních předmětů jsou k dispozici i obtloustlé knihy, původní scénáře, fotoknihy...

Být aktivním návštěvníkem filmového festivalu není žádná dovolená. Rozsezené pozadí, v žilách místo krve kafe a v žaludku dlouhou bagetu, z očí vypálené uhlíky a při pohledu na jakoukoliv frontu (na lístky, palačinky, záchod) člověk upadá do mdlob. Roli baťůžkáře jsem letos vyměnila za červené tričko agenta číslo sedm, což přineslo značné benefity. Mínus fronty, plus alkohol v Jameson stanu zdarma, skvělá místa na tiskovkách a master class, novinářské projekce, videoroom, spousta času na teplé jídlo. Letošní ročník mi co se programu týče, přijde silnější, než program loňský. Ze čtyřiceti filmů, které prošly přes moje oči, jsem ze sálu odešla jen jednou a většina snímků mi přišla nadprůměrně dobrá. Skvělým dramaturgickým tahem bylo snížení počtu filmů a následné navýšení projekcí. Divák měl větší možnost stihnout projekce vyvolených filmů nebo jít na některý snímek vícekrát. Největším filmovým zážitkem pro mě bylo nizozemské modré překvapení, spirituální kořeny, srdcervoucí rozchod, úsměvná pohádka a originální almódovařina. Co mě naopak rozladilo, byli spící novináři na projekcích (mezi kterýma jsem letos seděla), některé velmi nejisté anglické překlady při diskuzích po filmu, nepřipravané otázky některých moderátorů a slabší program na poslední festivalový den. Celkově považuji filmové fárání v dolech roku 2011 za dobře zorganizované s rozmanitým programem, v němž se dal objevit nejden vybroušený diamant. Viva la Vary, zase za rok.

Festival nabírá směr k cílové rovině a skalní fanoušci vytahují kapesníky. Atmosféra se mění, ulice kolonády zejí prázdnotou, fronty na lístky se o pár desítek metrů krátí a velký sál v Thermalu již nepraská ve švech. Například excelentní film Rozchod Nadera a Simin dnes přišlo shlédnout minimum návštěvníků. Ti, kteří na festivalu proseděli nejeden zadek, a stále nemají dost, si mohou dát festivalové repete v kině Aero a Světozor. Z programu oficiálních festivalových ozvěn Šary Vary doporučuji několik filmů, které stojí za návštěvu, i když nepatří k vrcholu varského festivalu. Pozornost zaslouží filmová onanie Kim Ki-duka Arirang, normalizační texty Evžena mezi námi, úsměvné plány Olivera Tata, na Oscara nominované Požáry, zrestaurovaný Taxikář, dlouhá meditace nad Turínským koněm, nedoceněný Strom Života a experiment. Život v jednom dni. Velká škoda, že ozvěny nenabídnou méně známé filmové klenoty, které se do české distribude nedostanou. Doporučuji hlídat přehlídky španělského, francouzského a evropského filmu, jejiž program je často sestaven ze zajímavých filmů, uvedených ve Varech. Artová kina Světozor a Aero rudý koberec nenabídnou, ale i s pivem v kelímku a Kopfrkinglovou rakvičkou v ruce se můžete filmově bavit.

Master class s rodákem z Québecku, který má ve festivalovém programu svou vlastní sekci, probíhal v přátelské a uvolněné atmosféře. Diváci mají možnost na festivalu shlédnou jeho kompletní filmografii, sledovat režisérův vývoj a odlišný přístup k práci se scénářem. Jméno Denis Villeneuve začalo být slyšet po loňských nominacích na Oscara, v kterých se objevil režisérův celovečerní film Požáry. Mezi jeho rané snímky patří 32. srpen na Zemi nebo temná komedie Maelström, po které se vrátil zpět na univerzitu, kde se zaměřil na scenáristickou tvorbu. Do světa filmových tvůrců se navrátil krátkým filmem Další patro, po kterém následovala Polytechniqua. Villeneuve přiznal, že se promítání svých starších snímků bál, sám s nimi není příliš spokojen a mnohé by dnes natočil jinak. Režisér je ke svým filmů velmi kritický a veřejně přiznává, že je stále na čem pracovat. Pro Villeneuva je nejpodstatnější schopnost naslouchat, kterou si osvojil při své dokumentární tvorbě. Považuje za nezbytné naslouchat svým hercům a situaci, kterou se s nimi snaží vytvořit. Master class, který režisér přejmenoval na besedu, byl velmi krátký a týkal se především filmu Polytechnika, budoucích projektů režiséra a reakce na oscarovou nominaci. Samotné udílení Oscarů spíše považuje za politickou záležitost, která jeho život příliš nezměnila. Sice mu zajistila jeho následující projekty, které budou bedlivě sledovány a hodnoceny ze všech stran, ale jeho osobní život se nijak nezměnil. Villeneuve nemá rád komerci, zaměřuje se na autorskou tvorbu, kterou definoval jako naprosto svobodnou, kdy si tvůrce svůj scénář píše sám. Jako svůj vzor jmenoval Jean-Luca Godarda a evropský film, pro který má silnou vášeň. O svém snímku Polytechniqua mluvil velmi opatrně. Nečekal, že bude zajímat i evropskou distribuci, jelikož film točil výhradně pro svou vlast. Když mu byla nabídnuta práce na filmu, byl si vědom o jak silné téma jde. Téma filmu bylo v jeho zemi tabu, jelikož pojednává o jednom z prvních atentátů na školní půdě. O svých budoucích projektech nerad mluví do doby, než běží kamera, ale i tak novinářům něco prozradil. Rád by se vrátil k dokumentu až najde vhodné téma. Momentálně má rozepsaný scénář na celovečerní film a také se rýsuje spolupráce s Martinem Scorsesem.

Za pár desítek minut se v Jameson stanu (vedle Thermalu) uskuteční slavnostní vyhlášení filmové soutěže JAMESON DONE IN 60 SECONDS. Originální soutěž není žádným benjamínkem, pyšní se několikaletou tradicí, kterou ctí různé země světa. Pravidla jsou jasně daná-vtěsnat svůj oblíbený film do šedesáti vteřin a posadit jím odbornou porotu na zadek. Ta nad flaškou vychlazeného Jameson drinku již vybrala deset nejlepších videí (do užšího výběru se dostal i oblíbený uživatel Kryšpín-držíme mu palce). Vítěz obdrží uznání poražených, spoustu cen a bude moci reprezentovat Českou republiku v mezinárodním kole soutěže. Neváhejte, pojďte se podívat a zapít tři nejoriginálnější vítěze v 19:00.

Na projekci Piny se do kina Čas hrnul mohutný dav, ale k filmu nakonec přívětivý nebyl - alespoň křídlo, v kterém jsem seděla. Chrápající novinář, bavící se cizinci a odcházející publikum zřejmě pro německé mistry Pinu Bausch a Wima Wenderse neměli pochopení. Film Pina je poctou německé tanečnici a choreografce, která změnila směr současného tance. Wenders měl o spolupráci s ní několikrát zájem, ale vždy byl odmítnut. Nakonec to byla ona, kdo režiséra vyhledala. Věděla, že její choreografie zemřou, pokud jim někdo nedá možnost věčného autentického záznamu, který by dokázal zachytit veškerou krásu pohybu. Comeback stereoskopického filmu byl impulzem pro jejich společnou spolupráci, která skončila u konceptu, protože Pina zemřela. Českému publiku není tato umělkyně příliš známá. Její choreografie se u nás v divadle neuvádí, ale je možné vidět část její práce (Café Müller) například ve filmu Pedra Almódovara Mluv s ní.

Taneční terminologie definuje její choreografický způsob jako taneční divadlo. Svou prací vytváří taneční obrazy plné vzpomínek, touhy, otázek okolo vztahu muže a ženy, v kterých se střídá něžnost a násilné rituály. Díky dlouholeté spolupráci s jejími tanečníky a její tvůrčí metodě, kdy je pozoruje,vnímá a naslouchá jim, se jí daří zachytit vypjaté momenty, svléknout z nich ostych a zdůraznit živelnost pohybu. Choreografie (Café Müller, The Rite Of Spring a Vollmond), které tvoří jádro filmu, jsem viděla naživo v divadle. Ve filmu jsem se především tedy zaměřila na to, jak jednotlivé fragmenty Wenders uchopil, zasadil je do alternativního prostoru, který trojrozměrně zdůraznil. Pro Pinu byla vždy primární práce s živly (voda, písek, vítr...) a Wendersovi se tuto živelnost podařilo zdůraznit tím, že některé taneční fragmenty zasadil do přírodního prostředí. Díky třetímu rozměru má divák pocit, že sleduje tanec v přímém přenosu. V některých částech je dokonce navozen pocit bytí uvnitř tanečního prostoru. Wender dokázal, že tenec lze zachytit ve své plné kráse i na filmový materiál a já doufám, že trojrozměrná pocta tanci bude pokračovat. Dovedu si představit, že i práci Jiřího Kyliána by 3D slušelo. Pina je částečně dokument, který nabízí i výpovědi tanečníků z Tanztheater Wuppertal a záznamy Piny jako tanečnice i choreografky při práci. Film bude uveden v české distribuci a lze ho vidět v rámci Festivalu tanečních filmu.

Mimo filmy je možné navštívit i jiné lahůdky, které s filmem souvisejí, mě například zaujala výstava fotek z natáčení filmu Alois Nebel. Fotky, které jsou na vernisáži vystavené, pořídil fotograf Dušan Tománek a já mohu potvrdit, že i když je jich málo, tak stojí za shlédnutí. Určitě vás minimálně navnadí na očekávaný film. Stačí zamířit do prvního patra hotelu Thermal, kochat se nad neskutečnou podobností mezi Miroslavem Krobotem a výpravčím z komiksu, no a třeba u toho popíjet drink z baru.

Osobně jsem milovnice tradice festivalových znělek. Práci Ivana Zachariáše obdivuji a s každou novou černobílou znělkou se mé nadšení stupňuje. Letos se jejím prostřednictvím do Varů navrátí Jud Law, držitel loňské ceny za mimořádný umělecký přínos světovému filmu. Londýnského rodáka jsem před filmem viděla již třikrát a musím říct, že ve mne znělka nevzbudila touhu po opakovaném shlédnutí. Stejně jako loni Garcia, je božský Jud na plátně příliš dlouho a závěrečná pointa není tak překvapující a ani vtipná, aby mohla bavit po celý festival. Vadou na kráse je především délka, která by se podle mě měla spíše krátit, v duchu epizod Formana či Chytilové. Kladu si otázku, jak ten festival letos přežiji, když všechny znělky znám již okénko po okénku a uvidím je nejméně čtyřicetkrát, možná by to do budoucna chtělo nějakou změnu. Hlavně doufám, že i ,,Judovská" znělka bude mít svou krátkou verzi.

První den ve Varech byl jak jinak... božský. Poklidná procházka po téměř prázdné kolonádě za zvuků ruských šlágrů s pohledem na vášnivé baťůžkáře. Výzdoba v okolí Thermalu u mě letos boduje na plné čáře. Decentním a originálním  poutačům na festival v okolí červénoho koberce dávám palec nahoru. Vřele doporučuji pořídit si festivalový program, který mě svým obalem uhranul, stejně jako celý vizuál festivalu. Zítra to propukne a já nemohu jinak, než doporučit termosku s kafem, po vzoru Alexe pořádně otevřít oční bulvy a usadit se například v nafukovacím nebo letním kině. Viva la Vary. 

Návštěvník festivalu může prosedět ďůlek při filmové projekci, ale také na akcích jako je mezinárodní panel Spiritualita a film (Konferenční sál, 16:00, středa 6. července) . Jsem si jistá, že řada filmů, které mohou diváci v průběhu festivalu vidět, přímo nabádá k uvažování spirituálních rozměrů. Pozvaní hosté přiblíží možnosti duchovního vnímání filmu, a že se je na co těšit. Diskutovat  budou kapacity jako je Jaromír Blažejovský (ČR), Reinhold Zwick (Německo) nebo Waltraud Verlaguet (Francie).